To by se poldovi stát nemělo 4.

Konec druhé kapitoly: Jak polda přichází o iluze2/2
A v říštím týdnu se můžete těšit na kapitolu 3. – Jede Kudrna okolo Brna …

Jakmile zmizel v domě, Bohouš začal Jardu důrazně  polohlasně instruovat:
„ Do ohledačky napíšeš, že konce řetězu byly stejně rezivé jako řetěz, o visacím zámku se nezmiňuj, dal jsem si bacha, aby tam nebyl zachycený, na fotce ty konce řetězu s tímhle křápem nikdo nerozezná, desky zezadu vytržené byly zčásti shnilé, zčásti zpráchnivělé, jasný ?“
„ A próč ?“ podivil se Jarda nahlas.
„ Protože to tak starý chce, copak nevíš, co jsou to procenta objasněnosti (Procenta objasněnosti – komunistický vynález, jímž se SNB chlubila, jakých výsledků dosahuje. U Policie ČR byl tento systém potlačen jenom chvíli po sametové revoluci, než jej přeživší nomenklaturní kádři zase oprášili. Díky němu se z trestných činů neznámých pachatelů dělaly přestupky a z přestupků známých pachatelů trestné činy, pokud to jenom trochu šlo. ) ?“
„ Vím.“
„ No tak vidíš, to je jasný neznámoš, (Neznámoš – trestný čin s neznámým pachatelem – procento objasněnosti klesá.) jestli chceš, až budeš dozorčí ty, klidně si to zpracuj na trestňáček, uvidíš, jak s tebou starý vyběhne !“
Jarda si hned vzpomněl na Prahu. – Proboha- napadlo ho, -kam jsem se to dostal, vždyť jsem šel chránit slabé a nevinné.-
S majitelem ještě sepsal Bohouš protokol, vysvětlil mu, že vozidýlko půjde automaticky do pátrání po celé republice a že kdyby něco, má se poohlídnout po místních dacanech.
„ Odhaduju to na děcka tak do patnácti let,“ řekl přesvědčivě. „ Staří kmasoni už na takových herkách nerajtují, ti už tak krosiny nebo třiapůly, že pane kolego ?“ Jarda přitakal. To ho vůbec nenapadlo. Rozloučili se a spánembohem odešli.
„ To bude buďto mladý Šik nebo Barteska, ukurvenci,“ řekl Bohouš, sotva byli z doslechu.
„ Jak to víš ?“ zeptal se neuváženě Jarda. Hned si myslel, že bude za blbce.
„ Klidně se ptej, mladej, tak se mi to líbí, hned ti to řeknu: To je PRAXE. Tady je každý specializovaný na něco jiného, když zmizí slepice, je to ta kurva Žejdlíková, když něco hoří, je to Zindula a tak by se dalo pokračovat. Horší je, že to takovým ukurvencům nikdo neprokáže, ale šak na ně taky jednou donde.. Ještě ti ukážu, kde ti šmejdi bývají!“
„ Ty, není to postavené na hlavu, vždyť my, když děláme z trestného činu přestupek, pomáháme vlastně uniknout pachatelům trestné činnosti spravedlnosti, ne ?“ nadhodil Jarda. Bohouš se na něj dost sarkasticky podíval a pak se nápadně důrazně zeptal:
„ Čemu ? A komu ?“
„ No spravedlnosti, postihu a tak… jak to myslíš ?“ zarazil se Jarda, neboť nevěděl, na co se to Bohouš vlastně ptal.
„ To se nedá hochu vysvětlovat, to si musíš protrpět. Pak pochopíš, že spravedlnost tady v tomto státě neexistuje, uvidíš sám,“ řekl Bohouš na vysvětlenou.
Udělali si menší zajížďky, aby Bohouš Jardovi mohl ukázat co chtěl. Při druhé zajížďce u Žejdlíků byl zrovna starý Fanda doma. Když projížděli pomalu kolem, stál u vrátek do dvorku a když uviděl auto Policie, začal na ně hrozit rukou, v níž držel sekyru. Jeho seschlá postava v plandavých otrhaných starých montérkách působila komicky. Bohouš zastavil, vystoupil z vozidla, vzal si tonfu, vykročil k Žejdlíkovi a zařval:
„ Na koho to tady máváš tou hnátou, chceš jednu do rypáku ?!“
Žejdlík v tu ránu ztratil bojovnost, pustil sekyru na zem a chtěl utéci za vrátka, ale to už byl Bohouš u něj a chytil ho za límec. Hned poté dostal Fanda od Bohouše za vrátky, kde na ně nebylo zvenčí už vidět, z chodu bez palebné přípravy takovou přes hubu, že málem povalil vrátka, která visela stejně jenom na jednom pantu. Po tomto popřání dobrého zdraví utekl Fanda hbitě jako postarší srnec do domu.
„ Pojď, aspoň to tu zrekognoskuješ, aby ses tu vyznal, až sem pojedeš v noci !“ zavolal Bohouš na Jardu, když si všimnul, že kolega stojí pořád ještě u auta. Jarda byl trochu nesvůj, ta facka sice nebyla vidět, ale byla daleko slyšet. Ke svému údivu zaregistroval dvě tetičky z protějšího domku, jak se potutelně usmívají. Šel tedy za Bohoušem. Dvorku vévodil velký krvavý špalek  bez sekyry, jinak tam nebylo nic zajímavého. Ale jen do chvíle, než Bohouš začal vysvětlovat, že v chatrči přes dvorek asi deset metrů od zanedbaného domku, kteroužto Jarda považoval za dílnu nebo sklad harampádí, bydlí Žejdlíková se starou ( matkou) a v domku Fanda. Dveře domku – kůlničky byly poznamenány ostrými spárami, jakoby do nich někdo sekal sekyrou.
„ To Fanda je chce každých čtrnáct dní zabíjet, však uvidíš sám!“ vysvětlil mu ty stopy na dveřích Bohouš. Jardovi zase spadla brada. – Co ten chlap dělá na svobodě ?- pomyslel si zděšeně.
„ Pojď se kuknout, Fanda už bude v peřinách a dělat, že spí,“ chechtal se Bohouš. Sešli po třech schůdcích do chodbičky domku a z ní pak napravo do ložnice. V něčem, co silně připomínalo chlív, stála uprostřed stará manželská postel, na ní modro-bíle pruhovaná peřina, na konci peřiny dvě ruce vzorně padesát centimetrů od sebe držely horní okraj peřiny a vprostřed vyčnívala čupřina rozcuchaných vlasů.
„ Tak v takové poloze musí skončit, když sem přijedeme, pamatuj si to, jinak je nebezpečný !“ řekl Bohouš důrazně. Jarda si však pomyslel:- Tenhle nebezpečný být nemůže, ten je totiž magor.-
„ A spi Fando, nebo si mě nežádej !“ pohrozil ještě starému výtržníkovi a ožralovi Bohouš, než odešli.
Než na oddělení napsali všechny papíry, uplynula skoro hodina. Přitom Bohouš klepal na stroji jako sekretářka. Prvotní obsah spisu tvořilo ZPO (ZPO – záznam o přijatém oznámení – tiskopis, kde se píše kdo, co, kde a kdy oznámil.), úřední záznam, ohledání místa činu a protokol o podaném vysvětlení (Protokol o podaném vysvětlení – neplést si s výslechem, výslech může provádět jenom vyšetřovatel, obyčejný polda zvaný též policejní orgán pouze jako neodkladný úkon – osoba umírající, cizinec, který odjíždí do vlasti a podobně. ) s poškozeným. Navíc tiskopis vyhlášení pátrání po motorovém vozidle. Že provedli fotografování, muselo se to zapsat do knihy výjezdů a celá událost ještě do knihy protokolů. A to se jednalo o naprosto jednoduchý případ. Bohouš ho samo sebou šel ihned po příjezdu ohlásit vedoucímu inspektoru, jak to ukoulel.  Ten na to řekl jenom:
 „Dobře, až to zpracuješ, vystřídej Nedorostka, ať může dělat na svém.
„ A co z toho my máme pozitivního ?“ zeptal se po tom všem Jarda Bohouše. Nemusel ani vysvětlovat, že tím myslel ten švindl – výrobu přestupku z trestného činu – , protože Bohouš hned odpověděl:
„ Myslíš nás, obyčejný šlapky ? Tak my z toho máme to, že máme klid od starého, jsme vytrvale na špičce v procentech objasněnosti a taky páprdové seshora nám dávají pokoj. Pokud to teda zase moc nepřeženem, pak zase otravují, protože je do očí bijící, že to švindlujeme až moc.
Jinak jestli myslíš nějaké odměny, tak těch já pamatuju asi čtyři nebo pět a to jsem tady šestým rokem… Jo a to netvrdím, že jsem já dostal tak moc odměn, to bylo celkově na celý abteilung, abys byl v obraze !“
Jarda se už raději na nic neptal.
Dva dny nato měl Jarda na oddělení v Paďousích noční službu od devíti večera do pěti rána. Dozorčím byl Cyril Pořízka. Bydlel v Paďousích. Na stanici přišel už ve čtvrt na devět, protože si chtěl všechno zkontrolovat a taky si přečíst svodky, jichž byl plný šanon. To mu zabere aspoň půl hodiny, jen když je bude přelítávat očima. K ničemu takovému se ale nedostal. Sotva se objevil ve dveřích, už na něj Cyril, řečený Cyráno, volal:
„ Sbal si věci, jede se k domácí zabijačce !“ Jarda popadl svou brašnu, pak ještě zanesl do auta vysílačku a vzal dvě halogenové baterky. Byly to výborné svítilny, vyráběly se v Německu, vážili snad jen asi tři sta gramů a žárovku měli H 3.
Nejeli daleko, pouze na druhý konec Paďous, kde Cyráno zastavil u jednoho rodinného domku v řadové zástavbě. Byl skoro nový a velice pěkně upravený.
„ Potřebuju, abys pořádky dělal sám, já se s ním znám, je to nějaký Horáček, mydlí komplet příbuzenstvo včetně tchýně, dcery, tchána, jejich dědky… prostě děs a hrůza, když bude ožralý, odvlečeme ho na krev, jinak víš co máš dělat, poučení podle šedesát osmičky, (§ 68 přestupkového zákona – přestupky mezi osobami blízkými se projednávají pouze na návrh těchto osob, to znamená, že pokud do tří měsíců od doby, kdy se osoba o přestupku dověděla nepodá návrh Správnímu orgánu k projednání přestupku, věc je již pasé. Policie postupuje tak, jak jí ukládá zákon, zjistí skutkový stav věci a věc postoupí.) nenechej se zavléct do jejich osobních problémů, když tak tě budu usměrňovat…“ instruoval jej bleskově Cyráno, ještě než vystoupili z auta. Jarda zakoulel očima. U domácích zabijaček už párkrát byl v Praze, ale vždycky jenom přihlížel.
„ Jo, jinak je to posera, když na něho zařveš, nadělá si do gatí,“ slyšel ještě Cyrdu. Vyšel po mramorem obložených schodech ke vchodovým dveřím domku a zazvonil. Dveře měly kouřové sklo, přes které nebylo vidět dovnitř. Jarda zůstal stát  před otevíracím křídlem dveří. Chvíli se nic nedělo. Pak se dveře otevřely a Jarda zahlédl, jak nějaký chlap drží něco v ruce, stačil zaregistrovat, že je to snad šavle nebo kord a viděl, jak jím chlap bodá přímo jemu do břicha. Nezmohl se vůbec na nic, kord dopadl, Jarda zavřel oči a celý se prohnul. Bylo mu divné, že ho akorát nic nebolí, jenom cítil trošku tlak u opasku. – Že by to bylo tak příjemné ? – pomyslel si. –Asi to má dobře nabroušené.- Najednou slyší, jak Cyrda něco křičí a vidí, jak chlap padá na záda na zem. Os sám seděl na zadku a poulil oči jako tele na nová vrata. Kord zařinčel o kachličky. Uvnitř začala ječet nějaká ženská nebo dvě nebo snad celý sbor. Jarda se podíval dolů na svoje břicho. Stačil zaregistrovat, že nikde není žádná dírka natož krev. V první chvíli si myslel, že je Terminátor. Pak ho napadlo, že to byl asi nějaký fór. Víc si pomyslet nestačil.
„ Neseď tam jak špatně vyřezaný svatý!“ zařval na něj Cyrda, „ Pojď mě s ním pomoc !“ Chlap mezitím řval jako píchnuté prase, protože mu Cyrda zlomil ruku. Jarda se celý rozklepal. Přesto chytil chlapa za límec a pomohl ho Cyrdovi zvednout.
„ Do auta !“ zavelel Cyrda nekompromisně. Vyvlekli řvoucího Horáčka ven a Cyrda ho dost nešetrně hodil na zadní sedadlo auta. Pak za ním zavřel dveře.
„ Pohlídej ho, musím se domluvit s rodinou,“ řekl Jardovi a vyběhl schody nahoru. Až teď měl Jarda čas znovu se podívat, co se vůbec stalo. Vzápětí zjistil, že to ze strany toho posery Horáčka nebyla vůbec žádná legrace. V opasku uvnitř přezky byla jasná stopu po bodnutí špičatým předmětem. Bylo to skoro uprostřed přezky, kde je opasek ve dvou vrstvách nad sebou. To ho zachránilo. Kdyby se ožrala líp trefil, mohl si zezadu na ten kord pověsit brašnu, vysílačku i služební čepici. –To mě ten blbec Cyrda dobře instruoval- pomyslel si Jarda hořce. Cítil, že se mu nezvladatelně klepou ruce. –Prý posera, vždyť je to agresívní hajzl!-
Později, když Horáčka předali do cely, aby mu ráno mohl sdělit vyšetřovatel obvinění z pokusu o vraždu a navrhnout státnímu zástupci návrh na uvalení vazby, vyčetl stále ještě otřesený Jarda Cyrilovi, že ho poslal na smrt.
„ Ty vole,“ ohradil se Cyrda, který byl průběhem předchozího zákroku taky dost otřesený, „já to nechápu, vždycky, když jsme dojeli, tak se ten pablb zamknul někde ve špajzi nebo na hůře, pochcal se, ale nikdy se neodvážil ani odporovat, natož se po nás byť i jen prstíčkem ohnat !“
„ No, a ten kord vzal kde, prosím tě ?“ zeptal se Jarda už smířlivějším tónem.
„ Ten měl na zdi, on tam má celou sbírku, jeho pradědek ze šestého kolena válčil pod Radeckým kdesi u Solferína či kde,… to je ale zmrd!“ kroutil hlavou Cyrda. Pak se podíval na Jardu a rozchechtal se.
„ Co se směješ ?“ podivil se Jarda.
„ To chce zapsat do análů, to bude zápis v kronice!“
„ Hm, hezké,“ zašklebil se Jarda.
„ Ty jsi měkoň, místo aby ses radoval, že jsi podruhé na světě, tak se škňůříš jak kdyby ti z řiti táhli srp!“ Na to už se rozchechtal i Jarda. Zbytek služby strávili psaním záznamů k případu. Cyrda musel samo sebou vyrozumět vedoucího doma, který přijel asi za dvě hodiny celý naštvaný a vzal si Jardu na kobereček, za netaktický postup na místě činu. Vynadal mu, že přímo před dveře se může stavět návštěva u známých, ale ne zasahující policista. Pak jim upřesnil, jak mají vypadat záznamy o použití donucovacích prostředků. Zase psali až se z  nich dýmilo. Jarda skončil až ve čtvrt na devět ráno. Ve spise k tak rychlému sledu událostí se nyní nacházely následující záznamy: už známé ZPO, na jeho rubu úřední záznam, dále čtyři výslechy domácích osob, hlášení o použití donucovacích prostředků se zraněním osoby, dobrozdání lékařky, že zraněný se sádrou na zlomené ruce je schopen pobytu v policejní cele bez dozoru, svodka, dvoulist a další. Navíc přijel technik a zabavil Jardovi jeho opasek jako corpus delikty. Domů přišel Jarda celý zničený. Jenom se osprchoval, ani nejedl. Zalehl a prakticky hned usnul. Nespal moc dlouho, volali ho z práce. Byl tam Milan.
„ Mladej, teď se podrž, aby to s tebou neseklo, držíš se ?“ řekl Jardovi do telefonu na přivítanou.
„ Jo, držím, co je ?“
„ Horáček řekl zástupci, že byl ožralý a že si myslel, že jeho žena zavolala mafii a že když viděl, jak venku stojí chlap s pistolí v ruce, tak se jenom bránil, vy o pistoli v ruce nemáte nikde ani řádku, takže máš okamžitě dojet na oddělení a dopsat dodatek k úřednímu záznamu. A to není všecko: Cyrda se tady už klepe jak hovno na tyči, protože mu chtějí přišít nepřiměřenou obranu za to, jak Horáčkovi zlomil ruku !"
„ To snad ne !“ řekl Jarda nevěřícně. Pak si znovu začal vyčítat, k čemu se to dal naverbovat.
„ Klídek, seber se a dojeď !“ rozloučil se Milan.
Než se stačil Jarda dostat na oddělení, proběhla mu hlavou spousta myšlenek. Především myslel na to, že v Praze evidentně protiprávní jednání třeba Mejdlíčka nikdy nevzbudilo ani náznak stížnosti, tady udělali všechno dobře a jsou z toho problémy. Celý rozklepaný, jednak zimou, jednak nevyspáním a jednak rozčilením dorazil na stanici.
„ Běž za starým !“ řekl Milan stručně i když přátelsky.
„ Pane majore…“ zahlásil se Jarda, ale Vrtílek ho přerušil.
„ Dopište dodatek úředního záznamu, kde bude jasně řečeno, zda jste držel pistoli v ruce když jste stál u dveří, jak jste byl ustrojený, jak jednal podpraporčík Pořízka s Horáčkem. Odchod !“
„ Kruci, na co mám psát, jak jsem byl ustrojený ?“ podivoval se Jarda nahlas u psacího stroje v přízemí v místnosti vedle dozorčí služby.
Milan to slyšel a dobrácky řekl:
„ Poslouchej, mladej, řeknu ti skutečný případ. Šli dva četníci do hospody, kde byl ohlášený nějaký virgajz. Když došli na místo, rvali se tam dva chlápci. Velitel hlídky, nějaký Mazurovič, už je v důchodu, je nahlas oba vyzval, aby toho nechali. Protože nereagovali, rozhodli se kluci, že je od sebe roztrhnou. Až do teďka všecko OK. Pak si Mazurovič sundal čepici a položil ji na stůl. Chytil toho chlapa, co byl akorát na vrchu za hadry na zádech a odtrhl ho od toho, co byl  na spodku. Chlap se otočil a ohnal se po Jožovi a nějak mu zhmoždil rameno. Tak milého chlapa sbalili a že ho odstíhají na útok.  A víš jak to dopadlo ? Celé to padlo na tom, že ten chlap u soudu řekl, že nepoznal, jak byl ožralý, že je to policajt, protože ten neměl čepku na hlavě. On mu to poradil advokát, ale chlap dostal trest jenom za výtržnost, z napadení nic nebylo. Takže ať to bylo jak to bylo, pamatuj si: zákrok můžeš zprasit jak chceš, ale úřeďák musí být vždycky v cajku, jak říká Cyráno, v lati. Jasné ?“
Jarda s hubou otevřenou, že kdyby byly otevřené dveře byl by tam průvan, jenom přikývnul. To by  ho ani ve snu nenapadlo. Čepici při zákroku na hlavě měl, pistoli v ruce ne, tak nemusel vůbec lhát.
„ A jak mám napsat, že Cyrda pacifikoval toho hajzla ?“ zeptal se Milana, který se vzápětí zvedl ze židle za svým stolem a postavil se za jeho záda, aby si přečetl, co Jarda napsal.
„ Dobrý,“ řekl potom, když si Jardův záznam dočetl.
„ Ptal ses, jak to máš napsat, víš jak zní zákon a co ti dovoluje ?“
„ Vím,“ přitakal Jarda.
„ Teď jsem ti říkal, že nezáleží na tom, jak to bylo, ale jak je to napsané, tak to napiš tak, aby to sedělo se zákonem, poslouchej: Podpraporčík Pořízek kopem sebeobrany vyrazil muži kord z ruky a protože tento se na něj rozpřáhl zaťatou pěstí, použil pprap. Pořízek hmatu a chvatu sebeobrany, přičemž Horáček upadl a přitom nechal druhou ruku pod sebou.“
„ Na to nám nikdo neskočí,“ zapochyboval Milan.
„ Důležité je, že to nikdo v domě přímo neviděl, nikdo nedokáže že to bylo jinak a taky to, že to tak napsal Cyril, takže se toho, prosím tě, drž. taky!“
„ Aha,“ zavrtěl Jarda nevěřícně hlavou. Pak to tak nakonec napsal.
„ No vidíš, a teď to má Horáček spočítané !“ řekl nakonec Milan spokojeně. Jarda odevzdal záznam vedoucímu, ten si jej pročetl a souhlasně přikývnul. Pak Jardu propustil.
Ještě týž den v půl desáté večer se u něj zastavili kolegové. Jmenovitě Bohouš Snopek.
„ Zdravíčko, mladej, jdu ti říct, jak  dopadl ten tvůj šerm s Horáčkem. To se z toho posereš.“
„ Co je, zase jsme napsali něco blbě ?“ zavzdušnil se Jarda
„ Ne, od nás je všecko v lati, ale státní zástupce neshledal důvody návrhu na vazbu, protože prý chlap řádně pracuje a zdržuje se v místě trvalého bydliště a taky mu slíbil, že se bude chovat slušně.“
„ To snad ne, Cyrda mě říkal, že tam jezdíme furt dokola, tak snad musí vědět, co je ten debil zač ?“ rozčílil se Jarda.
„ Jenže ti Cyráno neřekl, že ta jeho žínka to vždycky stáhne, (Při určitých deliktech vůči osobám blízkým má poškozený právo vzít zpět nebo nedát souhlas k projednání přestupku případně zahájení trestního stíhání. Pokud souhlas přece jenom dá, má právo ho ještě vzít kdykoliv zpět. Ideální ustanovení zákona k tomu, aby násilnický opilec mohl fyzickým i psychickým nátlakem na oběť dosáhnout beztrestnosti. A je jedno, zda je to manžel, syn či zeťáček.) takže Horáček je dosud čistý jako lilie ! Aha ! Čili ten kord je vlastně jeho první přečin a podle toho co řekl, nechtěl zapíchnout policistu, ale nějakého chlapa, který ho chtěl ohrožovat, tak je to !“ triumfoval Bohouš.
„ On vlastně jednal v nutné obraně, abys věděl !“ dodal se smíchem.
 Jarda zůstal znovu stát s otevřenou hubou.
„ To snad není možné !“ poznamenal znechuceně.
„ Tak zdar a nechej si o tom zdát !“ zasmál se Bohouš. Jardu napadlo, že začíná chápat, o čem Bohouš mluvil, když dělali ten ukradený pionýr v Mříčné.
Jarda se při svých pochůzkách seznámil s jistým panem Beránkem, důchodcem, který za první republiky dělal u četnictva. Komouši ho ve čtyřicátém osmém roce bez nároku na výslužné a sociální zabezpečení zcela protiprávně vyhodili, ale od té doby uplynulo moc času a zlost přešla. Když se panu Beránkovi Jarda zmínil jak málem skončil jako prase na rožni, ten mu vyprávěl zajímavou příhodu ze své praxe.
Jeden jeho kolega byl volaný na domácí zabijačku. Tato věta zní slibně, ale on byl ve službě a domácí zabijačkou se rozumělo a dodnes rozumí násilí v rodině. Nějaký drban, násilník a pijan, tam doma sekyrou ohrožoval celé příbuzenstvo. Četník přišel k chalupě a oknem nahlédal do světnice. Viděl, jak chlap sedí u stolu obrácený skoro zády k oknu, sekyra leží před ním na stole a chlap chlastá kořalku. Do toho řval nějaké nesrozumitelné skřeky.
Tak se četník proplížil až ke dveřím do světnice zcela nepozorován a když si ochlasta zase přihnul, vlítnul na něho. Jenomže chlap se nedal a ve strkanici se četníkovi zakousnul do prstu. Když už to bolelo tak, že se to nedalo vydržet, vytasil četník služební šavli a chlapa propíchl jako čuníka.
Dneska by to byla nepřiměřená obrana, protože byť i ukousnutý prst se nedá srovnávat se životem drbana. Tehdy zněl trest takto: povýšení se četníkovi odložilo o tři měsíce později. A to se dnes všichni naši politici ohánějí tím, že předválečné Československo bylo demokratickým státem. Co potom máme dnes, když si tady může kdejaký vrah a vagabund dovolovat všechno a slušný člověk se může akorát bát ? Asi diktaturu lůzy.