Další příběhy Jardy Jordána – Břéťa Kaštil si ví rady 1/2
Na obvodním oddělení v Paďousích dostali nového čípka, který záhy proslul zajímavými metodami práce. Podobně jako drtivá většina policistů té doby byl mladý, měl rodinu a řešil svou bytovou otázku tím, že stavěl rodinný domek. Jmenoval se Břetislav Kaštil.
Samozřejmě že mu z platu státního zaměstnance šla stavba velice pomalu, ne-li vůbec. Jak se měli záhy jeho kolegové přesvědčit ve společných službách s ním, věděl si vždy rady jak co kde sehnat a kde ušetřit.
Prvním jeho hrdinským skutkem však byl výkon spadající do zcela jiné kategorie, než té, do níž patřily skutky další. Stalo se to na jedné z jeho prvních nočních služeb…
Společně s ním měli službu Pavel Topinka a Jindřich Jáchym. Bylo to v létě, v Paďousích probíhaly místní městské slavnosti a do služby byli veleni čtyři lidé, přičemž hned tři seděli ve vozidle. Jezdili ve starším Favoritu přezdívaném nehezky Plečka, který však měl tu výhodu, že byl jak vpředu tak vzadu vybaven po jednom červeném stop – světle. Topinka s Jáchymem se rozhodli, že Břéťu naučí zastavovat protijedoucí vozidla pomocí přední „stopky“. Počasí bylo teplé, silnice suchá a přehledná. Jeli po hlavní a najeli zrovna na dlouhou rovinku, když Jindra sedící na předním sedadle vedle řidiče začal Břéťu instruovat. Povídá mu:
„ Najedeš si k prostředku levým bokem, vypneš potkávací, zůstanou ti svítit jenom obrysovky a pustíš stopku. Pak zastavíš. To je jasné jak facka !“
Břéťa s tím souhlasil. Byli již u konce rovinky, ale za ní následovala mírná pravá táhlá a dobře přehledná zatáčka, když se v protisměru objevila světla osobního auta.
„ Takže,“ začal s krátkým zopakováním Jindra,“ najedeš do středu, zhasneš potkávací, pustíš stopku. A samozřejmě zastavíš !“
„ Jasné,“ řekl Břéťa. V tu dobu bylo auto před nimi asi sto metrů.
„ Tak dělej !“ vyzval ho Jindra naprosto netušíc, co se vzápětí stane. Břéťa, kterému byl zcela jednoznačný Jindrův výklad jasný jako kopnutí od koně, otočil volantem a asi padesát metrů před protijedoucím vozidlem mu vjel do jeho jízdního pruhu do protisměru asi ve snaze ho taranovat – po vzoru sovětských pilotů za II. světové války. Těm když došlo náboje nebo se před letem dověděli, že je má vyhlídnuté NKVD, promptně to naprali do Němce, aby aspoň jejich rodina měla pokoj.
Oběma kolegům ve vozidle vyjely oči hrůzou navrch hlavy a bez povelu, zato jednotně a hlavně velice hlasitě, na Břéťu zařvali:
„ Co děláš ty kokote ?!“ a další výrazy z oblasti zoologie a anatomie.
Břéťa tedy vidouc, že kolegové nejsou s jeho výkonem zcela spokojeni, pustil ještě přední stopku. Když už zřejmě viděl, že by kontrola dokladů protijedoucího řidiče proběhla na předních kapotách obou vozidel, strhl volant vpravo do svého jízdního pruhu a nějaká červená Škodovka asi řady 120 projela celkem pomalu kolem nich. Jindra s Pavlem sklapli svůj předsmrtný jekot a pustili se do nebohého Břéti. Pavel záhy zjistil, že ochraptěl a nemůže mluvit, proto nechal vše na Jindrovi.
„ No eště že ten šofér nezastavil, co by jsme mu řekli ?!“ chytal se Jindra za hlavu. S tím musel Pavel souhlasit.
„ Mě by jenom zajímalo, co si ten řidič musí o nás teď myslet, tomu už nikdo nevymluví, že policajti nejsou hovada,“ poznamenal suše. Byla to dobrá otázka, bohužel však nebyla nikdy zodpovězena.
Břéťa měl na starosti rajon tvořený z obcí Blatenka, Klučov, Mříčná a Trnávka, jimž se říkalo jednotně Kotěhůlky. Kvůli jejich odlehlosti a limitu benzínu do služebních vozidel Policie ( o nichž jeden ministr vnitra, který „predtým pásol voly“ soustavně v televizi tvrdil, že neexistují ) byl tento rajón spíše za trest. Policista se do něj k nějakému šetření případů nebo dokonce na pochůzku nedostal tak snadno a tak často, jako ti, kteří měli přímo Paďousy nebo alespoň sousední obce. Břeťa samozřejmě vyfasoval případ pana Korduly z Blatenky a jeho úkladně zavražděného králíka zavilým sousedem, který pravidelně se stříkací konví na zádech lozí Kordulovi přes drátěný plot hnojit stromky tak šikovně, že ho ani nikde nezohýbá. Případ se vyvíjel velice zdárným způsobem. Břéťa věc samozřejmě ukončil jako neopodstatněnou, když ovšem předtím zkusil cvičně vypsat žádanku o rozbor listí v laboratoři v Brně, s níž ho ovšem vedoucí vyhodil ze své kanceláře.
„ No to snad nemyslíte vážně pane Kaštil ?“ děl přitom.
Asi tři týdny nato přišel na oddělení přípis z krajského ředitelství v Brně, kde krajský ředitel barvitě i když služebním tónem líčil, co mu bylo zasláno. Bylo tam napsáno zhruba toto: Dne tolikátého a tolikátého byl na krajskou správu PČR v Brně doručen neznámý značně zapáchající balík. Po jeho rozbalení byl uvnitř nalezen mrtvý tvor ve značném stupni hnilobného rozkladu, kdy ze zbytků kůže lze usuzovat, že je to králík domácí – Český strakáč. U balíku byl přiložen stejně hnilobně zapáchající dopis, kdy občan Kordula Vincenc z obce Blatenka uvádí, že králíka zasílá na expertizu KS Brno za účelem jeho pitvy skrze stanovení příčiny jeho smrti. Jelikož na mrtvém těle králíka již nebylo téměř co pitvat… V přípise bylo navíc konstatováno, že stěžovatel má být poučen o tom, že králíka má zaslat nejbližšímu veterináři a dokonce někdo na krajském ředitelství nelenil a zjistil adresu místního zvířecího ranhojiče, kterou rovněž v přípise uvedl.
Když se to rozkřiklo na stanici, vypuklo nehorázné veselí. Břeťovi každý blahopřál ke skvělému případu, díky němuž se brzy stane slavným. Cyrda břéskal:
„ Ty vole, na to musí dojet týví Nova a minimálně Vlaďka Dufková !“ a rukama dělal před svým hrudníkem výmluvné oblouky.
Jarda Jordán mu řekl, že vše ještě závisí na tom, kolik těch králíků bláznivý dědek Kordula doma má. V případě, že alespoň pět, může se Břeťa těšit na obeslání minimálně prezidentské kanceláře, TV Nova – pořad občanské Judo, ministerstvo zemědělství, laboratoře NASA a lampárnu na nádraží v Paďousích. Břeťa, celkem z toho případu nešťastný, se těm legráckám kolegů sice smál taky, ale zcela čirou radost ze života mu kazilo to, že tušil, že starý blb Kordula nedá pokoj. Z jeho výslechu už teda věděl, že Kordula má doma naštěstí už jenom jednoho králíka, takže to nebude zase tak strašné s tím, kam to může všude poslat. Tušil však, že ten králík nechcípne určitě pokojnou smrtí a když, tak po smrti nenalezne dlouho klid, protože jeho poslední cesta bude zase v balíčku někam třeba na pražský hrad.
A tušil správně. Zrovna když asi za týden od přípisu z kraje vypisoval nějaké papíry do spisů ( policejním žargonem řečené „slinty“ ) dostavil se na stanici opět starý Kordula. Břeťa jeho příchod zprvu nezaregistroval a začal něco tušit teprve ve chvíli, kdy si povšiml, že všichni kolegové prchají mimo dosah viditelnosti okénka z místnosti pro strany, kam jen kdo může. Dozorčího měl zrovna Jarda Jordán, který Břeťu upozornil, že se dostavil jeho šampión a aby to ( dozorčí službu ) chvíli podržel za něj, že si musí odskočit. Když se do spisů zabraný Břeťa rozhlédl kolem sebe a zjistil, že na přeplněném oddělení najednou osaměl, za okénkem uviděl Kordulu, ze zoufalství pronesl hodně zoufalým, do fistule přeskakujícím zadrhnutým hlasem památnou větu:
„ Hoši, vy jste ale kurvy !“ Pak vstal a zjistil, že se mu roztřásly ruce. Klidně s nima mohl v závodní jídelně cukrovat buchty.
„ Tak pane Kordula, co zase máte ?“ snažil se ze začátku o nevázanou konverzaci a dokonce se pokusil o úsměv, ale křuplo mu tou námahou v sanici.
„ Už mě sůsed zabil aji teho druhého králíka !“ řekl Kordula stručně a věcně. – Kristeježíší – zvrátil oči Břeťa,- už je to tady !- Kolegové poschovávaní ve sprchách, ve sklepě, za skříněmi a za rohem na schodech na to svorně dušeně zaryčeli smíchy.
„ Prosím vás, pane Kordula, a jak to víte ?“ namítl Břéťa chabě. Už neměl více sil oponovat šílenému chovateli dvou králíčků – mohykánků….
„ Viděl jsem ho !“ vybafl Kordula s pevným přesvědčením. Tak nějak byli přesvědčeni i Marx s Engelsem a po nich krtek Stachanov. Kdyby ho Břeťa neznal, byl by mu i věřil.
„ A jak ho zabil ?“ vydechl Břeťa odevzdaně, sedl si na židličku za stolem a rukama si zajel do svojí plavé kštice jsa připraven trhat a trhat..
„ Udusil ho !“ vyhrkl Kordula. Břeťovi ani tentokrát neušlo, že všude dokola opět rozlehl dušený ryk kolegů. Dokonce zaslechl, jak kolega Martin Laš nadšeně kvituje Kordulův výrok slovy:
„ Prdl do igeliťáku a navlékl to králíkovi na hlavu !“ Nato se kolegové rozchechtali znovu. To jim ušla dědkova slova, na která ale Břéťa řekl:
„ Cože !? Vy jste toho králíka poslal zase do Brna ?!“ To už někteří nevydrželi a propukli v hlasitý řehot. Kordula si toho nevšímal.
„ Ano, když mě neodpověděli na ten první balíček…“
„ Co vykládáte !“ přerušil ho Břéťa, „ vždyť jsem vám ten dopis osobně předával !“ Pak si uvědomil, že to předání dědkovi nenechal podepsat na doručenku a že tentokrát bude mít co vysvětlovat sám a pronesl nešťastně:
„ Kurva svět, já se na to vyseru !“
„ A ještě jsem přinesl na rozbor to listí…“ řekl Kordula a demonstrativně pozvedl vrchovatou modrou tašku plátěnku s uschlým listím. Břéťa, který mezitím kdoví proč vstal, zase samospádem upadl do židle, chytil si rukama vlasy a chystal se je zase rvát plnými hrstmi. Někteří kolegové začali přemírou námahy hlasivek chrchlat.
Mezi pilně naslouchajícími byl i nestor zdejšího oddělení Alois Nedorostek, zkušený padesátník – matador, zavalitý policista s bříškem. Tomu se již nebohého Břéti zželelo a rozhodl se zakročit. Tohoto svého činu, jak sám později opakovaně a veřejně zdůrazňoval, mnohokrát litoval. Nyní si odkašlal, utřel si slzičky smíchu. sešel ze schodů a otevřel mříž dělící vnitřek oddělení od místnosti pro strany.
„ Poslůchej, ty starý blbe !“ řekl Kordulovi, který zrovna zvedl tašku s listíčkem ze země, kde ji předtím položil, aby mohl náležitě gestikulovat.
„ Pakuj dom, nebo jedeš šupem do blázinca !“ řekl mu a strčil do něj svým pupkem. Kordulovi spadla taška s listíčkem na zem. Nedorostek ještě dvakrát šprtnul Kordulu svým břichem připomínajícím silně trávnici plnou sena. Kordulu Nedorostkův pupek odmrštil ke vchodovým dveřím na stanici, které Nedorostek vzápětí otevřel a hbitě kopl Kordulu do třaslavic. Kordula vyletěl z oddělení. Nedorostek kopl znovu a za Kordulou vyletěla i taška s listíčkem. Pak Nedorostek zabouchl dveře a oprášil si ruce.
„ Tak se to dělá !“ řekl potom s potutelným úsměvem. Všichni ostatní se tam už řehtali na celé kolo. Kordula se už naštěstí na oddělení neukázal.
Pár dní poté měl Břéťa noční společně s Jardou. Oba víceméně ještě zelenáči vjížděli zrovna od Paďous do vedlejšího Závidova, když jim operační oznámil, aby valili Šumňákům do rajonu do obce Hůrky, že je tam v jednom objektu v areálu u lesa hlášen pachatel. Nic víc jim neřekl. Jarda řídil a hned na to šlápnul, na místě byli během asi čtyř minut. On sám už byl seznámen se základními postupy v takových případech a mimo jiné se v metodice těchto zákroků pravilo to, že se nesmí bez vyžádaných posil vstupovat do objektu, kde by mohl být pachatel. Na místě se rozmístili podle obvyklé metodiky a Jarda měl pachatele vyzvat pomocí megafonu zabudovaného v autě, aby vylezl a vzdal se. Vzpomněl si na film atentát a začal:
„ Tady Policie České republiky. Fzdéte se, nix se fam nestane !“ Když se nic nedělo asi dvě minuty napjatého čekání, Jarda se rozhodl zkusit psychologii.
„ Vole, vymajzni odtud dřív, než dovalí psovod a pustí tam hafana, tomu se posereš v zubech. Já vím jak to bolí ! Mě můžeš věřit, mě pes kousl i do hlavy jak jsem dělal figuranta !“
Když se zase nic nedělo, Jarda se vztekl:
„ Poslouchej, křópku, vylez ven, máš poslední možnost, protože jak polezem pro tebe dovnitřku tak dostaneš tak do řepy, že tě nepozná vlastní mama!“
Ani to nezabralo. Pak Jarda ještě v hulákal, aby drban z boudy vylezl ven a nechal se dobrovolně odprásknout, že to nebude bolet.
„ Říkají mě Igor bezbolestný !“ řval do megafonu a slyšel, jak se Břéťa vzadu za domem směje. Lidi v blízkém okolí areálu si podle toho břeskotu z amplionu mysleli, že se tam snad koná nepovolený sraz neonacistů.
Pak zase čekali. Jarda chvílemi nakoukl na Břéťu, který byl schovaný naproti něj za stromy. Když ho po chvíli nikde neviděl, zkusil na něj písknout, ale nikdo se neozýval. Kruci, napadlo ho, že on ten blbec snad vlezl dovnitřku ?
No rychtyk. Jarda nakouknul dovnitř chajdy vyvalenými dveřmi a uslyšel odtud kroky.
„ Břeťo ?“ zavolal na něj.
„ No, tady jsem !“ ozval se. Byl to on.
„ Ty vole, co tam lezeš ?!“ zazoufal Jarda, ale to už se pomalu sunul podle zdi, protože když už to tak dopadlo, nemohl nechat kolegu samotného. V polodřepu s nataženou zbraní drženou obouruč se zadkem sunul po stěně a vzorně „ vykrajoval“ každou místnost, kterou viděl. Když dokončil jednu stranu jedné chodbičky, udělal to i na straně druhé. V objektu už nikdo nebyl.
Po chvíli přijel na místo na svém kole komisař kriminálky major Lebeda, který v Hůrce bydlel.
„Hoši, to tak nemůžete dělat, kde jste to viděli ?!“ rozčiloval se polohlasem, když zjistil, že už byli vevnitř objektu. Za chvilku už na místo přijeli i kolegové ze Šumné. Majitel toho baráčku měl na místě soukromou videokameru, kterou si spojil tak, aby snímala pohyb v jedné z kanceláří, jakmile někdo otevřel dveře. Hned vytáhli videokazetu ven a na televizi v šenkovně ji pustili. Napřed viděli nějakého kluka, jak chodí po místnosti a hledá co ukrást ( během čtrnácti dní ho dopadli ) a pak vypadl. Pět minut po něm to pak začalo. Jako první si to kolem dveří kanceláře s videem šinul Břéťa. Kdyby měl buřinku a deštník, byl by to hezký vycházkový krok. Když proplul navíc ještě beze zbraně kolem dveří, aniž nakouknul dovnitř, nastalo zděšení. Komisař Lebeda se chytal za hlavu, jak jsou ti mladí policajti neopatrní. Pak přišel Jarda. Perfektní polodřep, perfektní vykrajování místnosti, jako z amerického filmu. Mělo to jenom jednu vadu. Byl zády k nim. Prohlížel totiž místnost na druhé straně chodby, aniž si všimnul, že za zády má otevřené dveře. Když po chvíli zmizel ve směru své prohlídky, přepochodoval kolem dveří v protisměru znovu Břéťa. To vyvolalo další vlnu šťavnatých komentářů. Film však pokračoval a během půl minuty tu byl Jarda, ale už se zbraní v pouzdře a slovy:
„ Je v řiti, máme po ptákách !“
Ještě dlouho to bylo na poradách okresního ředitelství v Jarově dáváno k dobrému, když došlo na metodiku zásahu na místě činu a videokazetu Jarda viděl znovu na ŠPO (ŠPO – školní pohotovostní oddíl – název vystihuje podstatu – jednak školení o novinkách a jednak vyjížďky na zásahy po celém kraji. Policista je do krajského města do ŠPO velen jednou za čas, někteří to berou jako nucenou dovolenou od manželky a dětiček.) v Brně za rok poté, kde sloužila jako názorná a odstrašující příklad, jak se to nemá dělat.
Zanedlouho se Břéťa stal celkem nechtěně opět hlavním hrdinou jednoho případu. Vše začalo celkem nevinným oznámením vedoucího místní palírny, že u nich byl ubytován jednu noc nějaký Slovák, který nezaplatil a zmizel. Jeho totožnost měl zjištěnu a předal ji Policii. Byl to nějaký Dubinka odněkud z Ilavy. Protože po Slovákovi už nebylo vidu ani slechu, těšil se Břéťa na brzké ukončení spisu. Beztak je to zbytečná práce. Jenže už další noc volal na strážnici v Paďousích výpravčí místní železniční stanice, že se tam někdo vloupává do novinového stánku. Břéťa měl noční službu – dozorčího. Spolu s ním jako příslužba vyjížděl Jindra Jáchym.
Stanice byla od policejní služebny jen asi kilometr daleko, takže v momentě byli na místě. Kousek před nádražím Jindra zhasnul světla a motor. Když zabrzdili asi sedm metrů od novinového stánku, stál u něj zrovna chlap zabraný do páčení mříže nějakým kusem dřeva a jazykem samou snahou o co nejkvalitněji provedené vloupání vyplazeným v pravém koutku.
Oba policisté vystoupili z auta, přičemž ten chlap stále hrdinně páčil, až v dřevě začalo praskat. Když si konečně všimnul, že má jakožto diváky poldy, nechal stánek stánkem, zahodil dřevo a začal prchat směrem do kolejí.
… pokračování ve čtvrtek 🙂
