To by se poldovi stát nemělo 8.

Konec kapitoly Břéťa Kaštil si ví rady …

Břéťa s Jindrou davaj za ním. Na druhé straně kolejí byl oplocený areál s celkem třemi bránami, z nichž ovšem všechny tři chyběly, takže v plotě vlastně zely tři velké díry. Asi půl kilometru dále začínal les. Chlap si to však nabral přesně do míst, kde byl plot neporušený a brána nikde. Všude jinde by byl proklouznul. Břéťa, aby se neřeklo a byli svědci na oprávněnost zákroku, zařval:
„ Stůj šmejde, nebo to do tebe našiju !“
Pak si uvědomil, že by to mělo být úřední a tak zařval:
„ Jménem zákona !“
Chlap však metl k plotu a měl takových dvacet metrů náskok. Bylo jasné, že pokud bude jenom trochu šikovný, zdolá plot dříve, než k němu policisté stačí doběhnout. Pak se však stalo něco neuvěřitelného. Chlap se těsně před plotem zastavil a začal si kvapně stahovat kalhoty. Ani jeden z policistů nechápal jeho počínání. Protože k nim byl obrácen stále víceméně zády, viděli, jak se zableskla jeho zadnice a viděli taky, že z chlapa se sypou bobky v poněkud tekutějším stavu a to jednak do kalhot, jednak do slipů a jednak taky na zem. Prostě se hrůzou posral. Břéťa, upřímně zděšený tou změnou situace na chlapa vyhrknul:
„ Chlape, co tady serete ?“
Následovala komedie s utíráním zohyzděného oblečení, protože chlap musel být zajištěn a převezen na služebnu. Oba policajti tahali z kapes věci jako papírové kapesníčky, jízdenky z vlaku i autobusu, trhali chlapovi po okolí uschlou trávu… Celá železniční stanice se přitom výborně bavila, železničáři poskytovali zdarma rady jak s chlapem naložit nejlépe, aby důstojnost Policie zůstala zachována. Začínali nuceným mytím v blízkém potoku a končili návrhem o pokus omlátit chlapovy lejna ze zalíčeného zadku a kalhot služebními obušky. Chlap si přitom jenom něco blekotal, ale nebylo mu rozumět. Když to Břéťu už celé naštvalo ( chlap si totiž své nechutné hovno rozlíčil ještě víc než to původně měl a smrděl jak vlčí doupě ) neudržel se už, zatřásl s blekotajícím chlapem:
„ Jak se jmenuješ, chlape ?“
„ Dubinka… Pavol..“ hlesl postižený.
„ Ha !“zařval Břéťa znovu, „ Ty dlužíš prachy v pálenici !“
„ Nié!“ ohradil se Dubinka Pavol.
„ Žádné kecy, val do auta!“ zařval znovu Břéťa a strkal Dubinku s kalhotami na půl žerdi a holou prdelí zpátky přes koleje. U auta otevřel kufr, Dubinku tam nešetrně nakopal, kufr zavřel a řekl:
„ V trojce nebude tak smrdět !“ Ještě si všiml, jak se výpravčí smíchy plazí po stěně a operátorka si utírá slzy smíchu kapesníčkem.
„ To nebude zadarmo, za divadlo se normálně platí! A my jsme to hráli bez zkoušky zrovna na ostro!“ zavolal na nádražáky. Výpravčí mu potom vysvětloval, jak se celá věc seběhla. Chvíli předtím, než nádražáci volali na stanici, přišel totiž ten chlap do dopravní kanceláře za výpravčím, jestli by mu nepůjčili lampáš, který potřebuje na důležitou věc. Chlapovo jednání bylo tak suverénní a důvěryhodné, že zblblý výpravčí dal chlapovi přenosnou aku–svítilnu a když chlap s díky odešel po nástupišti kousek dál, sledoval, co se bude dít a na co tu lampu potřebuje. Chlap zamířil přímo ke stánku, vzal ze země to dřevo, posvítil si dovnitř stánku, položil lampu na zem a začal bez cavyků páčit mříže na stánku. Výpravčí k němu došel, jestli ještě potřebuje tu lampu. Chlap, aniž přerušil svoji činnost řekl, že už ne a výpravčí ji sebral a vrátil se do kanceláře, odkud hned nato volal Policii.
Na stanici pak hoši strčili Dubinku do místnosti pro strany a zavřeli okénko, aby ho necítili. Úplně jim stačil jeho zjev. Jindra musel zajet vyrozumět majitelku stánku, aby se dostavila k výslechu a stanovila výšku škody na stánku, kde Dubinka rozbil dvě okna a ohnul jednu mříž. A taky si stánek zabezpečila. Břéťa dobře věděl, že Dubinku musí ještě převézt do cely na okresním ředitelství v Jarově, kde se do rána vyspí a ráno mu vyšetřovatel sdělí obvinění z pokusu u vloupání. Když si tu hrůzu, která ho čeká představil, udělalo se mu špatně.
Mezitím od chlapa zjistil celou jeho totožnost a psal zajišťováky.  To se už vrátil Jindra s majitelkou paní Jetelkovou. Ta si hned po svém příchodu na stanici všimla podivného smradu, ale nic neříkala. Jindra s ní sepsal protokol a pustil ji zase domů. Ještě jí popřál dobrou noc. Bylo půl třetí ráno. Dubinku ani nevyslýchali, Jindra napsal, že využívá svého práva a odmítá vypovídat, nacpali mu to pod nos aby podepsal a když tak „rád“ učinil, nacpali ho zase do „trojky“ a vezli do Jarova. Operační  se netvářil zrovna nadšeně a k věci se stavěl dost laxně. Vše se změnilo, když ho do nosu praštil smrad, který Dubinka vyluzoval. Drapnul ho za límec a táhl do sklepa, kde se nacházely vedle sebe tři cely. Jednu z nich mu odemknul, strčil ho tam a řekl:
„ A nemysli si, že budeš otravovat, ten zvonek stlačíš pouze v případě, že voda bude sahat až po něj, jasný !“ Nečekal ani, jestli to chlapovi jasný je nebo není, zavřel dveře a zamknul je. Pak si šel se sakrama umýt ruce do umývárny na konci chodby. Naši hoši se vrátili do Paďous a zbytek služby už proběhl bez zvláštních událostí.
Ráno se dostavil vedoucí a když mu Břéťa podal hlášení, vzal si papíry k případu a šel k sobě nahoru. Ostatní kolegové se samozřejmě chechtali, když jim Břéťa líčil, co se v noci dělo. Při ranní konfeře  se vedoucí nějak divně šklebil. Pak řekl:
„ Vy jste po něm stříleli, že ?“
„ Cože ?“ vyhrkl Břéťa. Jindra, který měl jenom příslužbu do šesti do rána, byl už doma, tudíž se na něj Břéťa už nemohl odvolávat, aby mu potvrdil, že se střílením nemá nic společného..
„ Přece mě nechcete vykládat, že se posral jenom tak !“
„ Tak se zeptejte výpravčího, ten to viděl celé. A ta ženská co tam s ním chrápe taky !“
„ Jaká ženská s ním proboha chrápe ?“ divil se vedoucí zcela upřímně.
„ On myslí operátorku, co s výpravčím slouží,“ vysvětloval Jarda. Když tam v noci přijdeme, spí oba s hlavama na stole..“ Nastalo další veselí.
„ Vy máte teda výrazy..“ zakroutil vedoucí hlavou. Nemínil se ale vzdát své původní domněnky:
„ Tak jak to bylo, kdo střílel ?“
„ Nikdo !“ křičel už Břéťa nešťastně, zatímco ostatní se chechtali. Tak to taky celé skončilo, ale vedoucí trval na svém a řekl, že si myslí, že po něm hoši stříleli.
„To je kurva bordel, to mě snáď pámbů zkouší, protože nechodím do kostela či co“ komentoval to Břéťa za chvíli mezi kolegy dole na služebně. „Chlap se mě posere, mám s ním potíže a ještě mě starý podezřívá, že jsem po něm střílel. No mám já to zapotřebí ?“
Ani ne za týden se po oddělení rozkřiklo, jak vyšetřovatel nadával na poldy z Paďous, co mu to přivezli a jestli ho nemohli ošprycovat  požární hadicí. Týž den přišla na stanici vedoucí místního kulturního domu podat trestní oznámení pro podvodné vylákání peněz.
„ Představte si,“ vykládala na stanici rozčileně, „ Ten chlap mi tvrdil, že je agentem skupiny Mc Erik a Barbara. Jmenoval mě členy realizačního týmu Mc Erik a Barbara, jmenoval turné, kdy vystupují a budou vystupovat a hlavně mě ukázal jejich rozvrh, kde skutečně turné měli. Já jsem objednala plakáty, vyvěsila jsem to po celém okrese, dneska se mě tam sjelo asi tři sta děcek a nikdo nedojel. Pustila jsem si Rock FM rádio z Nového Města nad Váhom a tam zrovna jmenovali turné Mc Erika a Barbary a o Paďousích tam nebylo ani slovo. Vytáhl ze mě tři tisíce korun…“
„ No a víte kdo to byl ?“
„ Nějaký Leonard Dubinka…“ řekla a divila se, proč se všichni tři policajti tak hovadsky rozřehtali.
To se právě na oddělení dostavil Lojzek Nedorostek. Zrovna včera sponzoroval místní prodejnu potravin, kde si stanice brala limonády a minerálky. Nedorostek byl znám tím, že ať už koupil kdekdo jakoukoliv limonádu nebo kyselku, na všechno vrčel, že je to utrejch a blivajz.
Když včera přišla řada na něj, nevzal si s sebou brýle a nepodařilo se mu dohlédnout na etikety limonádových flašek a tak místo svého oblíbeného toniku nabral celou bednu sodových vod. To by celkem nevadilo, kdyby to ukázal prodavačce. Milý Lojza, jakožto velký šéf, prodavačce bednu ovšem ani neukázal, na co taky, ( je to starý kus a žádné zlodějské ucho, že ?) a zaplatil ty sodovky jako toniky. Protože už byly tři hodiny, kdy Lojza v práci končil a musel honem na schůzi chovatelů různého domácího zvířectva počínaje vší šatní a konče vší zbraňovou, nestačil se ani napít a tudíž ani nezjistil, co nakoupil. Zjistili to ale ostatní. Hned, jak ho uviděl službu konající dozorčí Milan Močigemba, zeptal se ho, jestli k těm sodovkám koupil taky nějaký sirup. Nedorostek nechápal, o co jde a když mu to kolegáčci celkem neslušně vysvětlili ( že vlastně prošustroval hromadu peněz ) musel slíbit, že si ty sodovky ještě ten den vyžbleptá sám.
Pak zase Břéťa bodoval na jedné z nočních služeb. Měl službu spolu s Leošem Vernerem, mladým klukem nedávno k Policii nastoupivším, který bydlel v nedalekém Újezdě. Nějak po půlnoci zastavili v Paďousích na hlavní silnici auto, byl to modrý Favorit. Kontrolu prováděl Břéťa. Leoš ho zezadu zprava jistil. Břéťa si všiml, že vozidlu asi za měsíc končí termín technické prohlídky a měření emisí. Když to řekl řidičce, ukázalo se, že je velmi hovorná a taky pořádkumilovná, protože z přihrádky před spolujezdcem vytáhla plastový obal, kde měla zbrusu nové známky, jak technickou, tak emise. Břéťa, známý jako šetřil a spořič v jedné osobě, měl hned ukutý plán, na který byl rovněž hned taky patřičně hrdý.
Zde musíme odbočit a něco si vysvětlit. Plat policisty nebyl a není takový, aby si mohl dovolit například nějaké lepší nebo nové auto, pokud mu na něj nedají například rodiče a podobně. Těžko to lze poznat na jednotlivých policistech, ale pokud před policejní stanicí stojí samé staré herky ( Škody 100, maximálně 120, Dacie, Trabanty a podobně), může si zde být občan jist, že zde pracují samí poctiví policisté, kteří rozhodně v ničem nelegálním nefigurují. Mimo to, že teda jezdí ve starých herkách, nemají na nich povětšinou ani platné technické prohlídky a měření emisí. A to platilo i o Břéťově Fufu. Byla to světle modrá Škoda 100, která držela pohromadě díky třem vrstvám samolepek po celé karoserii a o úspěšném absolvování nějakých technických prohlídek si mohla nechat jenom zdát. A z této situace vycházel Břéťův plán.
„ Paní, a kdo vám to vymění ?“ začal ihned se sondováním situace.
„ Nevím, někomu to dám,“ pokrčila řidička rameny.
„ To je dobré tak na ztracení, já bych vám to vyměnil, když dovolíte,“ nabídl se farizejsky a s napětím očekával odpověď. Leoš vzadu zbystřil pozornost, protože nechápal, oč Břéťovi jde. Zatím.
„ To byste vážně byl tak hodný ?“ žasla ta naivní žena nad tou ochotou.
„ To nic není, tak chcete to vyměnit ?“ kul železo nedočkavý Břéťa.
„ No ale ty známky jsou ještě měsíc platné,“ namítla řidička.
„ No to je sice pravda, ale tady ty známky jsou vystaveny jak vidím v tomto měsíci, to znamená, že jim běží jejich termín, takže to je jedno,“ potil se s vysvětlováním Břéťa a modlil se, aby ji nenapadlo podívat se, od kterého termínu jí technická platí. Bylo mu totiž jasné, že to byla nějaké lehčí černota, protože známky po provedení technické je technik povinen vylepit na SPZ-ku okamžitě a ne ji někomu dávat do rukou.
„ Tak jo, tak to zkuste,“ řekla nakonec řidička a Břéťa se cítil vítězem situace. Nastoupil za auto, kde si klekl na jedno koleno a začal seškrabovat známky pomocí pilníčku ze starého futrálu od trubiček. To mu ale nešlo. Nemohl známku jenom tak zničit, chtěl si ji nalepit na Fufu, aby aspoň měsíc byl frajer. Obrátil se na zírajícího Leoše za sebou, jestli nemá u sebe nůž.
„ Nemám, na co ?“ podivil se kolega.
„ Jakto, že u sebe nenosíš nůž, já když jsem byl mladý četník, tak jsem ho u sebe měl pořád !“ rozčiloval se Břéťa. Řidička vystoupila z auta a řekla:
„ Tak když vám to nejde, tak vás nebudu zdržovat..“
„ To je dobrý paní,“ přerušil ji Břéťa, který se již cítil vítězem a nyní měl jeho plán shořet na takové pitomosti, jako že známky nemůže odstranit.
„Vytas trubky !“ řekl Leošovi, který beze slova uposlechl. Pak z jedné trubičky ulomil špičku, čímž vznikla celkem ničemná hrana, kterou se asi pět dalších dlouhých minut pokoušel známky odlepit od podkladu. Přitom podrásal lak značky a taky se mu párkrát podařilo poškrábat lak auta. To už řidička seděla v autě a tak to nemohla naštěstí vidět. Výsledek Břéťovi práce se přece jenom dostavil: obě známky byly totiž záhy neupotřebitelné. Konečně Břéťa pochopil, že jeho Fufu  mít technickou prostě nikdy nebude a s povzdechem a dalším vynadáním přihlížejícímu Leošovi požádal řidičku, aby mu půjčila známky nové, že jí je nalepí. Tvářil se skromně, když mu řidička děkovala, za nevšední ohleduplnost a taktnost ze strany Policie.
„ To je moje povinnost, pomáhat občanům,“ řekl Břéťa. Přitom zaslechl, jak Leoš zabručel:
„ A hlavně sobě.“
Celá nepovedená Břéťova akce měla ještě dohru, protože Břéťa to nemohl přenést přes srdce a tak v autě znovu Leošovi vynadal. Leoš se nevzmohl ani na slovo, tak byl Břéťovými vynálezy šokován.

… a příští týden pokračujeme:  To pivo je jako křen, jenom ten vedoucí je nějakej divnej…