A nastupuje něžné pohlaví …
Aby nebylo osazenstvu četnické stanice v Paďousích smutno, vymyslel si nějaký vtipálek další kratochvíli. Na stanici měla přijít první žena. Mělo se údajně jednat o mladou kočku sotva po škole.
Jak se ukázalo asi za týden po průsaku prvních zvěstí o příchodu něžného pohlaví na služebnu, byla to opravdu mladá žába. Jmenovala se Jitka Kadlecová, byla svobodná, celkem pohledná štíhlá a dlouhovlasá kolegyně, která se jako první vyslovila o tom, že měla jít na cizineckou a ne na nějakou blbou pořádkovou. Čímž všechny kolektivně nasrala.
Hned v první službě začaly problémy. Dolfa ji zařadil naivně i když bez milosti do běžného výkonu služby a promptně ji prdnul hned zkraje příslužbu na noční. Holka nastoupila deset minut po deváté hodině s řečmi, že jí nechtěla jet její Babetta, kterou se dopravovala do práce. K doložení svého tvrzení měla ruce až po zápěstí od černého šmíru a stejně tak ksichtík. Službu konající dozorčí Cyrda Pořízek vyvalil oči, zapomněl ji vynadat jak si to představuje přijít suverénně pozdě a poslal ji, aby se umyla. To netušil, že přijde za půl hodiny a ještě k tomu pořád v civilu.
„ No dělej, Kriste pane ! Už jsme měli být půl hodiny v terénu !“ vyjekl, když ji uviděl.
„ Joóó,“ zahučela dotčeně a zmizela na schodišti vedoucímu mimo jiné k její zvláště vyčleněné kanceláři. Jakožto žena na to měla nárok, mít šatnu odděleně od chlapů. Vrátila se za dalších dvacet minut. Když ji Cyrda uviděl, spadla mu brada až na zem.
„ Co s tou zimní bundou, dyť je léto !“ zahudroval.
„ Víš jaká je venku zimáá ?“ vyjela na něj.
„ Coó ? Dyť je tam čtrnáct stupňů …!“
„ No šáák !“
„ No,“ zablekotal potom Cyrda vyjeveně, „ hlavně že si rozumíme !“
Když se konečně nastěhovala do auta ( odmítla řídit, protože nemá prý ještě takovou praxi ) vyjel Cyrda podle plánu na objížďku. Ujeli asi jenom dvě stě metrů, když si Cyrda za sebou ve zpětném zrcátku všimnul, že řidič s vozidlem za nimi jede nějak pomalu a klikatě.
„ Zastavíme toho řidiče za náma, zapni stopku vzadu a já zastavím !“ řekl Cyrda.
„ A cóó, nebuď aktivista prosím tebé..!“ zakňučela s nechutí. Cyrda jí chtěl něco říct, když si všimnul, že se zrovna balí do vlastní modro-šedé deky a posouvá páčku topení ve Favoritu nadoraz vpravo. To ho dorazilo načisto a zatímco hledal slušná slova pro vyjádření toho, co chtěl poznamenat, auto za nimi už někam odbočilo. Cyrda si v hlavě zesumíroval proslov, pak vyhodil blinkr doprava a naproti benzinky za obcí zastavil.
„ Tak heleď, kočko, zaprvé, tady jsem šéfem já a když ti řeknu, že vystoupíš, zkontroluješ řidiče nebo skočíš do studny, tak to uděláš s profesionálním policejním sedm centimetrů širokým úsměvem. Za druhé, tady jsi na noční službě, ale chrápat tady nebudeš a za třetí, topení vypínám a zahřívat se budeš pouze usilovnou služební činností !“ a stáhl topení nadoraz pro změnu vlevo a strhl z ní deku a hodil ji dozadu až na plato u zadního okna.
„Co šílíš ?“ děla ona.
„ Tak,“ řekl Cyrda, který uviděl za sebou další světla dalšího auta, „hybaj ven a zastav ho !“
Jituš s kňučením a hekáním vylezla ven, když auto už je skoro dojelo a pravila:
„ Jóó, já ale nemám červenou baterkůů!“
Cyrda musel napočítat do deseti, ale ovládnul se a z brašny na zadním sedadle po paměti vyhrabal svoji a podal jí ji.
„ Do konce šichty ji nedáš z ruky a už mě kurva neser !“ vyjel na ni pak, až se celá zarazila. Do rána ji vyhnal z auta snad padesátkrát. Jestli nekontrolovala řidiče, tak běhala kolem objektů nebo prohlížela zaparkovaná vozidla na ulicích. Ráno lezla po čtyřech. Brzy si vysloužila přezdívku Mája. To podle své „ pracovitosti.“
„ Ej ty opíco, to si budeš do smrti pamatovat,“ utrousil si pro sebe potichu Cyrda a měl pravdu. Bohužel byl jediný, kdo to s Jituš takto uměl. Takový Jarda s ní měl stejně smutné zkušenosti jako Cyrda, ale protože byl moc veliký slušňák, nechal ji být. Na svoji blbost doplácel tím, že pouze v košilce „s krátkým“ vysunutý do půl těla z otevřeného okna brázdil noční silnice rajónu, neboť Jituš měla puštěné topení na plný kotel, zahrabaná byla v dece a v zimní bundě až po uši a v autě byla finská sauna.
Jít s Jituš do zákroku se takový Jarda odvážil jen jednou. Bylo to na noční z pátku na sobotu, kdy ve Dvorech od restaurace Barborka táhla Jardovi dobře známá místní pospubertální spodina do ulice, kde bydlel. I když byl dozorčím, řídil si raději sám, protože Jituš nemohla za volantem zvládat zimničný třes. Šinul si to důstojnou dvacítkou po své ulici a parta opilé verbeže se vlekla asi padesát metrů za ním po chodníku, když si ve zpětném zrcátku všimnul, že některý z těch hajzlů začíná převracet popelnice u bytovky na kraji ulice vedle rohového obchodňáku.
„ Vidělas to ?!“ vyjekl napůl zděšeně a napůl vztekle na Jituš, ale když na ni kouknul pochopil, že ta vidět nemohla nic ani dopředu, natož dozadu. Hlavu stočenou u boční kapsy dveří měla totiž celou pod dekou. Zastavil tedy a vrátil se ten kousek zpátky.
„ Aspoň vylez z té deky !“ napomenul Jituš, která otráveně vysunula hlavu zpod deky a rozhlížela se celá rozcuchaná kolem sebe kde to vůbec je. Jarda otevřel dveře a vylezl z auta. Jituš to ani nenapadlo.
„ Tak smetáci, kdo to byl ?“ zasyčel na ožralé výrostky výhružně a s obuškem v ruce obešel auto.
„ Já!“ řekl mladý Holásek.
„ Tys to nebyl, nejspíš to byl pan Drápal, že jo ?“ řekl Jarda na adresu jednoho místního hromotluka s vyholenou a prázdnou hlavou. Ten se neměl do řeči a snažil se schovávat za ostatníma. To si Jarda uvědomil, že Jituš sedí pořád v autě a když tam zběžně mrknul, zrovna se česala před zpětným zrcátkem. Když puberťáci viděli jeho pohled a všimli si, co Jituš v autě dělá, nahlas se rozřehtali. Jituš se krátce zarazila, vyhlédla ven, ale stejně si z toho nic nedělala.
Stačily jí ale další tři noční s Cyrdou, aby požádala Dolfu o zproštění nočních služeb, protože ji hrozně unavují. Tak ji Dolfa nechal sloužit pouze dopolední, odpolední a dozorčí přes den.
Asi za týden řešil Jarda jednu běžnou malou nehodu (Malá nehoda – slangový lokální výraz. Jedná se o nahlášenou nehodu, kdy nedošlo ke zranění osob, kde účastníci nemají alkohol v dechu, kde viník souhlasí se zaviněním a další věci pro obyčejného člověka ale nepodstatné. Toto rozlišování slouží na některých okresech k tomu, aby bylo jasno, kdo to bude dělat, zda Skupina Dopravních nehod při DI nebo obvod, v jehož rajonu k nehodě došlo.). Byla to klasická biliárovka (Strkanice tří aut a více.) a tak s tím měl dost psaní, protože auta byla tři a na protokol se jaksi vlezou jenom dva účastníci, musel psát protokol dvakrát a to mu samosebou dost trvalo. Navíc si ještě jeden z řidičů zapomněl doma řidičák a bylo ho nutné vylustrovat, zda ho vůbec vlastní a jaké má tresty v kartě řidiče a takové ty drobnosti. Jarda si údaje, které mu zapomětlivý řidič nadiktoval, opsal a dal je Jituš sedící za dozorčím stolem a provádějící právě manikúru, aby mu chlapa vylustrovala přes telefon na číslo řidičáku a tresty.
Když se mu podařilo vysmolit konečně druhý protokol a chyběly mu už jenom některé údaje toho zapomnětlivce, otevřel dveře k dozorčímu a řekl Jituš, jestli to už má. Ta mu dala papírek s nějakými údaji. Jarda na to kouknul a všimnul si, že je to číslo občanky.
„ No jo!“ řekl Jituš, „ ale já jsem chtěl číslo řidičáku a tresty, ovečko !“
„ Tak to jsi měl říct helé !“ ozvala se dotčeně. Jardu polilo horko. Pohledem přejel tři řidiče sedící před ním, kteří se viditelně dobře bavili.
„ No dyť jsem ti to řekl, co tak asi můžu chtít, když chlap nemá řidičák, hergot, jeho občanku ?“
„ Ty, víš co, udělej si to když tak sám, jó, já nevím jak !“ řekla sladce a zakoulela očima. Jarda taky.
Pak ji za pár dní nafasoval na noční. Byli nějací marodi a dovolené, tak holt musela Mája nastoupit. V Lepči-kolonii, což byla část obce mezi Paďousy a Lepčí, vytékala zpod silnice na kraji voda. Spíše valila proudem. Bylo jasné, že něco prasklo a rekord to nebyl. Cesta byla sice jen místní, ale značně frekventovaná autobusy a hrozilo její podemletí a taky vody teklo hodně. To Jardovi, který stavěl domek skoro jako všichni ostatní, jakožto mrhání materiálem vadilo a tak nelenil a volal operačnímu. Ten ho spojil s vodaři a zakrátko se Jarda dozvěděl, kde má tato větev vodovodu uzávěr. Bylo to přímo na hlavní a teda jediné křižovatce v Kolonii. Jarda postavil auto asi deset metrů od poklopu šachty s ventilem, vyloupnul dekl šachty a nakouknul dovnitř. Nic útulného, nicméně byl tam jediný ventil zvící koňské hlavy.
„ Lezu dovnitřku, kdyby něco, jisti mě, může tam být nějaký sajrajt a mohl bych se tam vyvalit. V tom případě nepolezeš za mnou, ale zavoláš hasiče a doktory, jasný ?“ řekl Mája zachumlané v dece a služebním kožíšku. Venku bylo i v noci přes dvacet stupňů a Jarda byl v košili s krátkým.
„ Jasněé !“ odtušila Mája.
Jarda se nasoukal dovnitř a začal utahovat ventil. Ten se ovšem bránil tím, že začal kolem sebe čvíchat na všecky strany. Zprvu mírně, ale jak mu Jarda utahoval závit za závitem, sprcha sílila. Stříkalo to však vždycky víceméně jenom jedním směrem, tak se Jardovi dařilo nechtěnému sprchování všelijak uhýbat. Vodaři jistě vědí, kolik ta svině ventil má závitů, ale je to hrubě přes padesát nebo co. Jarda točil asi tři minuty jako cvok, ventil stříkal kolem sebe, ale ne a ne dojít závity. Nakonec se už stříkající čerstvé vodě nikam nedalo uhýbat a utahování ventilu se změnilo v souboj na život a na smrt. Jarda, připomínající vodníka Česílka a skřítka Rákosníčka dohromady, hlasitě z kanálu klel na celé kolo a posílal kretény vodaře do horoucích pekel. Když zjistil, že v třímetrové šachtě stojí už po kotníky ve vodě a ze závěru služební zbraně mu volně vytéká voda, rozhodl se rezignovat, protože nabyl dojmu, že ventil je prostě stržený. Jak lezl nahoru, ventil jej ještě poctil mocným střikem zespodu mezi nohy, aby mu snad nebylo líto, že tam je ještě suchý.
Když došlápnul na pevnou zem vedle kanálu, z polobotky mu vytekla volně voda. Zanechávajíce za sebou vlhkou stopu jako nějaký slimák, vydal se k blízkému telefonu, aby tomu hňupovi vodařovi sdělil, že ten krám nefunguje. Když procházel kolem auta, Máji trčela zpod deky jenom čupřina. To ho dožralo. Vynadal jí, jestli není prdlá, že se v šachtě málem utopil a ona ani nevytáhla paty z auta aby se přesvědčila, jestli je naživu nebo není.
Vodař dojel za půl hodinky. Když ho Jarda uviděl myslel si, že je to zbloudilý rybář z Rožmberka nebo nějaký šílenec připravený přežít chemickou válku, jak byl vymustrovaný. Zvedl palec nahoru jako bojový pilot když leze do stíhačky a vlezl do šachty. Během půl minutky byl venku.
„ Tak co, je to posrané, že ?“ řekl Jarda spokojeně. A ten chlap mu řekl:
„ Chyběly ti tři závity !“ Jarda myslel, že ho v tu ránu omyjí. Ale nebylo už třeba. Venku bylo však takové teplo, že než ten vodař dojel na místo, byl Jarda skoro suchý a pistole hezky rezatá. Jarda dokonce slyšel, jak reziví.
Co Jardu ale úplně dorazilo bylo, když vyjeli do Závidova na náhlé úmrtí. Shodou okolností měla umřít dle oznamovatele ženská, která dělala jak svému okolí tak své rodině ze života menší peklo a ani po smrti o ní pozůstalí nechtěli mluvit s úctou a slušně. Dozorčího měla opět Mája Jituš, které Nedorostek začal ještě říkat Nadělení. Na místo vyjel Jarda a na oddělení měli zrovna jednoho na stáži a kolegu, který chvíli sloužil ve vedlejším Jiříkově. Tak ti jeli s ním. U plně uzamčeného domku se setkali s příbuzným – synem a taky městským strážníkem ve Dvorech Vlastou Pekařem řečeným Musílek. Ve Dvorech měli ostatně všechny rodiny své přezdívky, protože množství stejných jmen téměř vylučovalo orientaci i domorodcům.
Po krátké společné poradě, kdy syn údajně zemřelé nějaký Hošek prohlásil, že takové věci on nemůže vidět, se rozhodli tak, že se zkusí vyháčkováním okna ze dvora dostat dovnitř. Taky to tak udělali.
Když okno otevřeli, skoro je povalila vůně levandulí linoucí se z bytu. Hošek to jenom zdálky trochu ucítil a už se s velikým řečnováním bral na ulici, protože cítil, jak na něho jdou mdloby. Jarda s městským strážníkem vlezli dovnitř a brzy starou paní našli v ložnici ležet vedle postele. Byla sice po smrti, ale ne tak dlouho, aby vyluzovala takové vůně Orientu. Jak Jarda zjistil, smrděla tak spíž v chodbě. Když po mohutném nádechu čerstvého vzduchu venku nahlédl dovnitř pomocí baterky a následně si rozsvítil zjistil, že ve spíži se konají pochodové manévry připomínající mu silně cvičení Varšavské smlouvy Štít 85. Vlevo v husím pochodu švábi, vpravo smradlaví Rusi. Hustě zeleným porostem opatřená patka knedlíku na ledničce za tu chvíli stačila popolézt asi o centimetr poháněna vpřed výživnými proteinovými rychlonohými červíky. Čočka ze sáčku na kraji police pomalu vypadávala zrnko po zrnku za přispění dalšího pracovitého hmyzu, který Jarda v životě neviděl. Chudáček malý tam hrabal nožičkama jako kybernetická myš, ale sypká čočka ho udržovala stále na svém místě. Asi nějaké posilovací cvičení, napadlo Jardu. To už mu ale docházel kyslík a musel vyběhnout ven se nadechnout.
Paní domu měla v obou koutcích úst světle hnědě-růžové bobule velikosti pink-pongového míčku. Jarda kreslil plánek domu skrz ohledačku a byl na sebe patřičně hrdý. Na jedno nadechnutí dokázal nakreslit dvě místnosti naráz, vyběhnout ven a neomdlít přitom. Když plánek domku dokreslil na celých pět nadechnutí, hučelo mu v hlavě jako v piliňákách. Spolu s ním se do domu šel podívat ještě i kolega z Jiříkova, ale mladý se k tomu neměl. Jarda si toho všiml v době, když vyšel po nálezu ženy k autu zavolat vysílačkou Máju, aby sehnala pana doktora Svačila a poslala ho na místo.
„ No mladej, žádné ofuky, dal jsi se k četnictvu tak prosím, paní je čerstvá, hezky si zvykej, šup, šup !“ řekl k notně pobledlému elévovi. Nahnal ho již otevřenými vchodovými dveřmi dovnitř a jak mladý ucítil ty levandule, zvedl se mu svinsky kufr. Ještě se dokázal opanovat, ale když mu Jarda na mrtvé ženě ukázal záhadné koláčky v koutcích úst, kufry se vzduly z plna hrdla.
„ On ten blbec nám tu ještě nablil !“ slyšel za chvíli Jarda městského odněkud z chodby. To už si zvykl na ten smrad a tak nemusel běhat pořád ven. Z poblití mladého měli všichni samosebou prasečí radost. Zvenku ještě slyšeli jeho pohřební chrchlání. Za chvíli dorazil místní hrobník, nějaký Škarnétka, jemuž se ale říkalo Lopata. Nahlédl na zákaznici v ložnici a ptal se, kde že je doktor a kam že má nebožku zavést. Lopata poskytoval svoje služby vždy pohotově. Jak byla v Závidově sebemenší dopravní nehoda, hned byl vždy v pohotovosti mezi přihlížejícími a pečlivě si měřil očima účastníky. Jarda vždycky čekal, kdy ke zraněným naběhne s metrem.
„ Pana doktora jsem zajistil, počkejte, zajdu se zeptat, jak to vypadá,“ řekl Jarda. Zavolal vysílačkou a Mája se za chvilinku ozvala.
„ Tak jak to vypadá s tím doktorem, už jsem o něj žádal před hodinou a půl ?“ řekl Jarda a dal si záležet, aby to znělo naštvaně.
„ Ty, já ho nemůžu nějak sehnáát, když tak si ho sežeň sáám, jóó ?“ zazpívala mu Mája do vysílačky sladce. Jardu polilo horko. Bylo už čtvrt na pět, měl končit ve tři a jak to vypadalo, protáhne se to ještě tak hodinu. Praštil s vysílačkou a oznámil, že jde sehnat doktora. Toho sehnal během deseti minut, byl samo sebou doma.
Na místě pak pan doktor vysvětlil, že ty koláčky u úst zemřelé jsou důsledkem toho, že paní měla rakovinu prsu a hrubě zanedbávala léčbu. Jakmile se nemoc dostala přes žebra do plic, nastal konec. Ještě než paní dodýchala, utvořily se jí v koutcích úst ty dva zvláštní útvary ze směsi slin a krve, proto měly hnědě-růžovou barvu.
Za dva dny nato se Jarda ve službě potkal se „starým“. Hned Dolfovi řekl, že Mája jako dozorčí je zbytečná osoba, aby raději na oddělení uklízela, to snad zvládne. K němu se přidal ještě Lojza s tím, že Nadělení je shnilá jako veš a blbá jako pumpa na saně. Dolfa se nadechl jak to až jeho sádlem prorostlý hrudník dovoloval, přičemž v něm dvakrát zachrastilo, a řekl:
„ Přestaňte už paní Kadlecové říkat Mája nebo Nadělení ! A za deset tisíc by byla moc drahá uklízečka, ne ? Je policajt jako každý jiný !“
„ Jo,“ odporoval drze Jarda, „ tak by mohla odvádět to, co každý jiný. V Dubech taky mají Evičku a ta se chová normálně, řídí to z dozorčí jako generál, tak by naše lejdy mohla taky něco dělat..!“
„ Až tady budeš velitelem, klidně s ní můžeš udělat pořádek, ale zatím tu velím já !“ vyjel na něj rázně Dolfa a považoval věc za skončenou. Ne tak Jarda, který ještě na odchodu pro sebe dodal:
„ Taky to tak vypadá !“
Venku mu Lojza dobrácky řekl:
„ Nic si z toho nedělej, jak Nadělení chrápe na posteli u mě v kanceláři, tak z toho nutně musí otěhotnět.“
A vskutku. Netrvalo ani rok a jednou, když Cyrda přišel střídat Jardu na dozorčí službě, dozvěděl se, že Mája je konečně březí. Jarda se přes své pouze špatné zkušenosti s Májou z této jistě šťastné události radoval ještě víc, než ostatní.
… pokračování: A zase ten poldův chleba každodenní…