Zas ten poldův chleba každodenní 1/2
Jednou končil Jarda spolu s Cyrdou denní službu a byli zrovna na malé dopravní nehodě za Závidovem až skoro na hraničkách svého rajonu směrem na Vlkov, když je vysílačkou volal Jindra coby dozorčí, že mají v Paďousích u jednoho soukromého zemědělce problém.
„ Zdrhl mu býk, máte ho jít chytit !“ upřesnil Jindra do vysílačky nakonec. Jardovi se udělalo trochu nevolno a myslel si, že se asi přeslechl. Už slyšel o všemožných skopičinách, které ve službě zažili kolegové, ale upřímně doufal, že se mu takové patálie vyhnou. Proto ještě jednou zvedl vysílačku v autě a za zvídavé přítomnosti havarovaných řidičů, kteří se mezitím začali dobře bavit, se ještě jednou, i když celkem blbě, zeptal:
„ Cože mu to zdrhlo ?“
„ No býk,“ hulákal Jindra do vysílačky. „ To je manžel od krávy !“ Až dosud nešťastní řidiči úplně zapomněli na svoje problémy a rozchechtali se.
„ No nazdar !“ utrousil Cyrda, když vyjeli zpátky směrem k Paďousům. Majitele oba znali, byl to drobný opilec a soukromý zemědělec, mladší než oni dva.
„ Ty vole,“ řekl po chvíli mlčení Jarda, „ a co s ním budeme jako dělat, to si máme vzít z oddělení tu starou ruskou vlajku a mávat mu s ní před nosem nebo co ?“
„ Klid parde, klid,“ řekl Cyrda nevzrušeně. „ Když tak mu pohrozíme pistolí nebo ho rovnou odpráskneme, no co.“
Když přijeli na místo ( Jarda už zkušeně podle vzoru přijet až je po všem, posbírat raněné a ti už řeknou kdo jim to udělal, jel jako s hnojem ), venku křepčila s vidlemi bábi mladého hospodáře Šibříka a povidala jim, že býk je navrchu, (ukazovala kamsi do nebe) a ona se bojí, aby neslítl na ulici.
„ Kruci, bábi, když je v nebi tak co by lítal dolů ? !“ namítl Jarda s úsměvem. Jak záhy zjistili, býk byl na zahrádce, která byla zároveň střechou sklípku toho domku, bylo to asi čtyři metry vysoko. Vešli do dvora dvířky vlevo od sklípku. Jarda se držel opatrně vzadu, Cyrda jako velký chovatel všeho domácího zvířectva počínaje včelami a konče vší zbraňovou se nesl jako hovězí ocas dopředu, aby býka naučil patřičným způsobům. Dvorek mírně stoupal nahoru, vpravo od něj byla asi metr vysoká terasa a pak další dva metry zdi sklípku a na něm normálně zahrádka. A taky býk. Na konci dvorku vpravo byly schody až na zahrádku. Když Jarda býka uviděl, ten se tvářil flegmaticky a žral zrovna vinohrad u zdi nad chodníkem. Cyrda vylezl na zahrádku a Jarda v patřičném odstupu za ním. Cyrda zrovna říkal, že nesmí býka poplašit, aby nekřápnul dolů na chodník pod sklepem, když si Jarda všimnul býčích stop v půdě. Každá byla tak patnáct centimetrů hluboká. Jarda se kouknul na stopu toho hovádka, pak na své polobotky a usoudil, že tady být nemusí a slezl zase na dvorek, odkud pozoroval, co se bude dít. Cyrda s řečmi jak cirkusák v sobotu chvíli obcházel býka, ale k ničemu se zatím neměl. Vtom dorazil majitel. Dlužno říci naštěstí.
„ Kurvo jedna,“ pozdravil uctivě a dodal:
„ To je už pošesté cos utekl, počkej jak tě zmydlím !“
Jarda usoudil, že to obojí patřilo býkovi.
Pan domácí vešel do stáje, tam vzal kus lana se smyčkou na konci a vylezl na sklep za býkem. Ten ho evidentně musel poznat, protože přestal žrát vinohrad a zneklidněl. Projevilo se to tak, že zakoulel jedním očiskem kolem dokola. Pak začalo rodeo. Šibřík si jeden konec lasa omotal kolem ruky a druhý hodil býkovi napoprvé suverénně laso kolem krku jako zkušený kovboj. To asi aby se mu býk náhodou nevysmekl. Býk jeho úmysl nepochopil a když záhy dokončovali třetí kolečko kolem zahrádky, býk po svých a Šibřík po břiše za ním, přestalo to býka bavit a dal se zase do žraní vinohradu. Šibřík vstal ze země, vyplivl čerstvě zarytou mrvu chlévskou z huby, otřásl ze sebe asi šest kilo hlíny, přehlídnul to dílo co oba způsobili a prohlásil:
„ Tak babi, a máš po zahrádce!“
Pak se domácí pokoušel sundat laso z býkova krku. Jak nyní vysvitlo, nechtěl mu to laso prve hodit kolem krku ale přes rohy. Kdyby to chtěl, určitě by se mu to tak bravurně nepovedlo. Konečně laso z býka sundal a nastalo druhé kolo honičky. Býk už byl evidentně rozmrzelý neustálým vyrušováním z pokojného devastování vinné révy a začal nasupeně frkat. To ale domácího ještě víc popudilo.
„ Mám si na tebe donést vidle, sviňo jedna ?“ vyhrožoval mu. Po chvíli mu hodil laso přes oba jeho asi osmicentimetrové růžky. Jarda na to nahlídal z bezpečí dna dvorku jako ťuhýk a sledoval na sklípku hrdinně se plantajícího Cyrdu, který měl teď jedinou starost: nepotkat se s býkem.
Laso na býkových rozích mělo na jeho poslušnost neuvěřitelné účinky. Domácí si ho už jednou rukou udržel, býkovi to viditelně mírně kloubilo hlavu a byl bezbranný jako kotě. Jarda jenom tiše žasl. Domácí dostal manžela od krávy až ke schodkům dolů na dvůr. Při cestě sebou býk trochu házel, asi se mu to nelíbilo. Když ho majitel táhnul kolem asi čtyřmetrové trnky, býk ji jenom tak mimochodem vzal rohem a třetinu stromu prostě urval. Když to Cyrda motající se v hlíně zahrádky jako moucha v bedně uviděl, poškrábal se na hlavě a promnul si bradu. U schodků dolů nastal problém. Jak je jistě známo, kráva jde po schodech nahoru celkem ochotně. Po schodech dolů ji ale nedostanete ani za živého boha.
„ Vem si tu lopatu a křápni ho s ní po řiti !“ nakázal majitel Cyrdovi. Cyrda nelenil a aby se ukázal jako „geroj“, vzal „pětikorunovou“ lopatu motající se u té trnky a říííz s ní býka naplocho po jeho rozměrném pozadí. V rozrušení si předtím nevšiml, že se býk zavalil. Krátce poté, co lopata dopadla na býkovo zohyzděné pozadí a ozval se zvuk připomínající havárii Boeingu 747 do Floridských bažin, změnil se Cyrda na Pipi kropenatou.
„ Píízdáá !“ děl potom. Jarda se dole nepokrytě rozchechtal.
„Ty hňupe, co se řehtáš, navalené máš sám plné gatě…!“ rozčilil se Cyrda, ale Jardu to nevyvedlo nikterak z míry.
Býka ze schodků nedostali. Šprajcoval se fest. Mimochodem jedním z rohů urazil z rohu zdi zahrady tři centimetry omítky a tři kousky cihel. Pak ta tupá palice a němá tvář, tažena za vykroucenou hlavu a popoháněna pádnými ranami lopatou po zadní části těla, zničehonic skočila na dvorek, přímo do kovových rámů na fóliovníky. Jarda už viděl, jak si býk zlomil nohy, ale tomu se nic nestalo. Poslední zádrhel nastal v okamžiku, kdy pan domácí upocený jako manželská postel dovlekl býka hlavou mezi futra do chlíva. Jak býk uviděl svoji maštal, zase se zasekl.
„ Kurva, ale už to stačilo !“ řval vzteklý majitel a mlátil býka lopatkou na uhlí po hlavě, jenom plech zvonil a místní tetičky se začali vázat do vlňáčků, že půjdou do kostela.
„ Pichni ho tyma vidlama do řiti !“ řekl už brunátný Šibřík hnědě kropenatému Cyrdovi. Cyrda nelenil, vzal vidle, rozpřáhl se a zarazil je býkovi do zadku. Ten vjel do chlívku jako Šinkansen do depa a bylo hotovo.
„ No,“ řekl Cyrda spokojeně, „ hotová vesta !“
Když jeli zpátky na služebnu, musel Jarda otevřít okénko a nasávat luft zvenku, protože Cyrda smrděl jako sloučené JZD. Přitom se ovšem Cyrdovi nestačil škodolibě smát.
„ No kdyby se to nafilmovalo na video a předalo Kubišce, tak vás oba zavřou za týrání zvířat !“
„ Když jsme u těch krav, to tady jedenkrát řešili ve Dvorech kluci případ, kdy jeden z chlapů furt otravoval dojičky.“ Vzpomněl si najednou Cyrda na jednu story z totality a pokračoval: „Jestli je nechytal za kozy, tak je pleskal po prdelích. Když už to všecky totálně sralo, tak se na milého chlapa domluvily a jak je jednou v létě zase večer došel otravovat, tak ho chytily, vysvlekli do naha a uvázali u jednoho sloupu. Ráno tam zase o čtyřech došly dojit a ten chlap visel na sloupě jak Ježíš na kříži a jenom mrčel.
„ Tak co ty zmetku, žrali tě komáři, cóóó ?“ ptali se ho škodolibě. Ten ani nezdvihl hlavu a zahuhňal:
„ Co komáři, tele se utrhlo…!“ No a jak známo, tele jak najde nějaký ten struk, nebo si aspoň myslí, že je to struk, tak tahá a tahá…“
Jarda vybuchl smíchy až se rozkašlal.
„ Počkej, to ještě není konec,“ napomínal ho Cyrda.
„ Naši aktivní pomocníci tehdy z toho velice chtěli udělat omezování osobní svobody a kdesi cosi, tak dotáhli chlapa na silu a na moc na stanici. Ten ale prohlásil, že nic nemíní hlásit a když se ho ptali proč tak řekl, že se zamiloval…“
Další službu měl Jarda s Pavlem Topinkou. Kolem půlnoci je volali k dopravní nehodě, kdy podnapilý cyklista ve Dvorech upadl před hospodou na zem a způsobil si zranění. Když přijeli na místo, byla tam už rychlá a doktoři zrovna ovazovali hlavu starému Juklíkovi. Pavel obhlídl situaci a podíval se na kolo. Bylo mu divné, proč má ten starý křáp namontované sedlo namísto řídítek a opačně. Na novém kole by to nešlo. Tam mají trubky každá jinší průměr.
Vše se vysvětlilo po příchodu prvního chlapa z hospody, za nímž se postupně vyhrnuli další. Starý Juklík byl známý vínapitel. Vždycky se tak zkouřil, že odjížděl z hospody na svém kole s rukama zkříženýma na řídítcích a hlavou položenou na ně a spal. Cestu domů znal za ta léta dobře a bylo jenom s podivem, že nikdy neměl žádnou nehodu. Až teď se stal obětí vtípku svých spolupitelů. Ti mu ze škodolibé radosti navzájem přemontovali to sedlo s řídítky. Ožralí chlapi ještě policistům s nadšením líčili, jak Juklík na kolo celou hodinu lezl než sebou definitivně švihl a vzal hlavou o schodek a řehtali se přitom na celé kolo až se někteří dusili. Nejvíc se chlámali tomu, jak Juklík na kolo vylezl a začal šlapat obráceně. Šlapátka se mu samosebou zasekla, ale někdo mu poradil, že musí šlapat pozpátku, tak ujel asi tři metry. Ale podle hlášky nestačil, ještě než spadl, usnout. Zachovat přitom vážnou tvář se ani Pavlovi ani Jardovi nepodařilo. Viník se ale nenašel, protože se k přemontování řídítek a sedla hlásili všichni včetně hostinského a podle jejich výpovědí tu čtrnáctku klíč táhlo rukou společnou a nerozdílnou sedmnáct chlapů. Hoši si opsali (Opsali – polda tím myslím kontrolu totožnosti a zápis do známého KO – lístek kontrola osoby, kde, kdy a v případně s jakým vozidlem a kam se pohybovala ta a ta osoba, popřípadě i výrobní číslo vozidla mimo samozřejmou SPZ-ku.)všechny, které znali a rozloučili se.
„ Víš co, uděláme to jednoduše, Juklík se ožral a spadl, stejně mu bude hovno !“ řekl Pavel po chvíli. A měl nakonec recht. Juklíka hned druhý den pustili domů a už napoledne seděl v hospodě. Nad ním visela jeho vlastní zvětšená podobizna – držel v ruce poloprázdný krýgl s pivem a tvářil se budovatelsky.
Ráno ve čtvrt na pět, když zrovna kontrolovali nedopatřením „novinové“ auto, (Rozvoz novin, jezdí ráno kolem čtvrté hodiny) volali kolegové z vedlejšího oddělení z Praskova, že za Závidovem v lese směrem na Hůrku je převrácené osobní auto. Řidiče našli snadno, stál u cesty a stopoval auta. Nikdo mu nestavěl, protože auto v lese nebylo vidět a klučina se jevil jako nějaký pobuda. Nebylo divu. Jak ze stop zjistili, musel jet se svou otřískanou sto dvacítkou jako prase, protože auto šlo aspoň čtyřikrát přes střechu. Kluk z toho nějak vypadl ven.
„ Kdybych byl připoutaný, už tu nejsem,“ hlásil hned jak se vyplácí nedodržovat předpisy.
„ Tak si foukněte a uvidíme,“ řekl na to Jarda a podával mu trubičku. Byla však čistá i po nafouknutí balónku.
„ Není vám nic, nic vás nebolí ?“ vyzvídal Pavel.
„ Ne, v pohodě !“ tvrdil kluk.
„ Nejste v šoku ?“ zajímal se i Jarda, ale kluk pořád, že mu nic není. Sepsali s ním teda protokol o malé dopravní nehodě, dali mu tisícovku všimného a zavolali mu odtahovku. Za dvě a půl hodinky bylo vše hotovo. Ještě prohledali místo, kdyby s ním někdo třeba jel nebo auto při těch saltech někoho smetlo, ale nic nenašli.
Sotva se Jarda doma ráno vyspal, přišel za ním nějaký chlapík, kterého ani neznal a chtěl po něm vyřídit občanku. To bylo celkem normální, Jarda si od něj vzal doklady, zalepil to do obálky a předal to později na oddělení. Taky za ním domů přišel jeho známý poradit se co dělat. Měl předevčírem nehodu, s chlapem se domluvili že nebudou volat policii a že mu chlap škodu zaplatí a teď se k ničemu nemá.
„ Stokrát se vám opakuje, abyste volali četníky. Baže se chlap šprajcuje, jak mu otrnulo a nechal si poradit, tak už nic nezaplatí. Máš svědky té nehody ?“
„ Nemám, byla tam se mnou akorát manželka, ale to se nepočítá, protože je to příbuzný“ řekl ten chlap.
„ Jakto, jak jsi na to přišel ?“ vyjekl Jarda udiveně.
„ No, normálně !“ vysvětlil celkem jasně svou teorii známý.
„ Poslouchej, kolik tam máš škodu ?“
„ Asi dvacet tisíc .“
„ A poslouchej, máš řidičák ?“
„ No, mám !“
„ A víš co je tvojí povinností v případě nehody se škodou nad tisíc korun ?“
„ No, vím !“
„ Co ?“
„ Zavolat policajty.“
„ Ták. Proč jsi to neudělal ?“
„ Když on mě říkal, že by mu sebrali papíry, že těch nehod má víc…“
„ Kdo to je ?“
„ Nějaký Gufa…“
„ No ty vole, ani dál už nepokračuj!“ zařval Jarda. „ Ten chlap má jeden chlast za druhým a řidičák má v čistírně a jestli jel, tak se už tím dopouštěl trestného činu. Tak víš co, milý zlatý ? Ty jsi se rozhodl zahrát se na boha a udělit milost takovému lumpovi, já ti teď něco řeknu. Zrovna si nachystej tisícovku za neohlášení dopravní nehody. Kdo chrání lumpy nemá u mě zastání. A mimochodem, služebna je v Paďousích, ne u mě doma, sbohem !“ a zavřel dveře. Tak se pěkně vztekl, že musel jít vozit kolečka s hlínou, aby se uklidnil.
Příští službu byla perfektní chuťovka. Už měl končit odpolední službu v devět večer, když došla hláška, že nějaký starší pán nevychází tři dny z domu a nechodí na obědy, zkrátka že je asi po něm. Na tom nebylo nic zajímavého, mrtvola jako mrtvola.
Jarda na ni vyjel spolu s Břéťou. Do domu se za pomoci jakéhosi příbuzného dostali celkem snadno. Hledali jenom chvíli. Starý pán se nacházel v koupelně ve vaně. Co Jardu jednak mátlo a jednak vyhnalo ven byl neuvěřitelný puch hnijícího masa. Příbuzný zahnul z toho smradu kramle ( jako obvykle ) sotva si ho opsali jako oznamovatele.
„ Nádech, dovnitřku a otevřít okna, já vezmu tu verandu a ty vběhneš dál do domu !“ rozhodl Jarda. Záhy zjistil, že je zle, vevnitř totiž u všech oken chyběly kliky na oknech. Jarda ještě stačil bez nadechnutí vyběhnout ven, ale Břéťa, který to měl hodně daleko a taky nenašel ani jednu kliku to s dechem jaksi nevydržel a musel se chtě nechtě nadechnout. Vylítnul pak ven z pohřebním chrchláním a slzami v očích a chechtajícímu se Jardovi řekl:
„ Kurva, on tam nemá ani jednu kliku, kretén ožralý, prase jedno, mě se normálně zvedly svinsky kufry !“
Jak si všimli už prve, ležel starý opilec Dušínek ve vaně na pravém boku s hlavou částečně pod vodou. Uvnitř byl ještě zapnutý elektrický ohřívač nažhavený skoro do běla a horko spolu s neuvěřitelným puchem dělaly podmínky šetření neregulérními. Dušínek byl ve vaně zcela napuchlý a kůže měla tmavě hnědou barvu a na místech, která z vody vyčnívala ven už popraskala a z otvorů lezli červíci.
„ Do ted tu je aspoň tři týddy a de tři ddy,“ konstatoval Jarda, když s ucpaným nosem obhlíželi zběžně situaci. Za chvíli dorazil přivolaný obvodní lékař. Hned na něm bylo patrné nadšení z toho, že od pletí jahodového záhonku musel k mrtvolce. Jakmile vlezl dovnitř a uviděl ale hlavně ucítil mrtvého, zvedly se evidentně kufry i jemu a tak tak, že jahůdky, které předtím zobkal, málem že neskončily na zemi.
„ To je jasné, pánové,“ promluvil po chvilce přidušeně, když jakž takž spolykal co už měl v krku nazpátky, „ ten je mrtvý, o tom není debat, resuscitovat nebudu, zrovna vám napíšu zprávu…“
Pak přijeli „havrani“. Starý „ Lopata“ měl společníka, nějakého Šumáka z Dubů ještě s jedním kolíkem. Oba nahlédli dovnitř, několikrát zasakrovali, natáhli si gumové rukavice a bez debat vytáhli tělo starého Dušínka vedle vany na zem. Kůže na Dušínkovi praskla během této krátké manipulace snad na padesáti místech a vyvalila se mračna červíků. Břéťa stojící se zacpaným nosem ve futrech koupelny zkřížil oči a musel se chytit kovu futer, aby sebou nesekl na Dušínka.
Když se trochu vzpamatoval a chtěl ustoupit, ponořil Šumák ruku s gumovou rukavicí až po loket do sytě hnědé vody a vytáhnul špunt, aby vodu vypustil. Přitom zjistil, že voda nechce odtékat, protože na dně je spousta červů, kteří evidentně nezvládli základní plavecký výcvik a musel neustálým mícháním tohoto hutného roztoku a vybíráním „kalu“ zespod odtok uvolňovat. Břéťa polknul a cítil, že něco uvnitř se chce na to divadlo taky podívat. Pak usoudil, že by bylo záhodno nenablít přitom sehnutému, těžce pracujícímu hrobníkovi záda. Proto vypadl ven, kde se mu jakž-takž ulevilo. Vana se musela nakonec vypouštět natřikrát a pořád proplachovat čistou vodou.
To ale nebyl konec. Mezitím už totiž na místo přijel technik, který prohlásil něco o tom, že za tohle není dost dobře zaplacený a rozdal kolem sebe voňavé protipachové roušky, které dle přiloženého návodu měly vydržet každá aspoň dvě hodiny. Začalo se s různým obracením nafouknutého Dušínkova těla skrze dokumentaci na video, protože nebyla jasná příčina smrti. Zbytky opilce Dušínka přitom vydávaly zvuky, jako když hodí dudy do rohu, jak z něj unikal vzduch. Břéťa technikovi zabavil pět ubrousků s tím, jak si zbylé čtyři ušetří pro strýčka příhodu, ale nebožtík Dušínek se mu během tři čtvrtě hodiny prosmrděl skrz další tři ubrousky, takže Břéťovi zůstal nakonec jenom jeden.
Na místo se dostavil syn Dušínka, který se jenom zběžně podíval na svého otce, s nímž se moc nestýkal, „bezpečně ho poznal“ a chutě vyklopil to, co v životě nesnědl, do zarostlých záhonů na konci dvorku. Nakonec nastalo odevzdávání dokladů zemřelého.
„ Tak tady má občanku, zdravotní kartu, nějaké šeky, kartu na telefon, ale řidičák nemůžu najít !“ hlásil s potížemi mladý Dušínek zvící barvy něco mezi špenátem a okrem.
„ Klid pane Dušínek,“ uklidňoval ho Jarda,“ ten jsme mu už sebrali my za chlast !“
Později, když na oddělení barvitě líčili hrůzy prožitého a doplňovali to autenticky smrdícími uniformacemi ( nechávali ostatní čuchnout ke smrdícím uniformám ) povzdechl si jeden z mladších kolegů:
„ To je v prdeli, já nikdy nemám štěstí na pořádné mrtvoly, vždycky takové ty čerstvé infarkty a podobně !“
Na druhý den bušil zrovna Jarda doma na stavbě, když se u něj stavoval kolem jedoucí Pavel Topinka.
„ Víš to, že ten klučina z toho auta jak s ním dělal ty kotrmelce jak jel od té Hůrky je už po smrti ?“ vybafl na překvapeného Jardu.
„ Jakto?! A co se mu stalo ?“
„ Měl krvácení do mozku, ještě ten den navečer rodiče údajně říkali, že mu bylo špatně a šel si lehnout no a ráno už nevstal. Takže krucifix příště pěkně k doktorovi, žádné mě nic není, pěkně doktory a ti se na něho podívají….“ nadával Pavel, rozloučil se a odejel.
„Hm, hezké,“ řekl si Jarda pro sebe, vybavil si toho kluka a chvíli mu trvalo, než byl schopný zase pokračovat v práci.
Jednou při silniční kontrole zastavili nějakého muže v montérkách s autem naloženým barvami, žebříky a podobným nářadím. Bylo jasné, že to bude asi malíř. Nicméně neměl u sebe řidičák a tvrdil, že si ho nechal doma a že si pro něj zajede. Protože tyto návrhy slýchával Jarda velice často, došla mu trpělivost a vybafl na řidiče:
„ Pane řidiči, teď si představte, že dneska v noci vám někdo šlohnul auto. My toho zloděje ve vašem ukradeném autě budeme kontrolovat a on nebude mít doklady a řekne nám, že je má kousek doma a že si pro ně zajede a my ho necháme odejet. No nebyli bychom pěkní idioti ?“
Řidič vykulil oči, ale protože mu to buď pomalu myslelo nebo ani to ne, řekl mu ještě Leoš, že Policie má svoje evidence, kdy z každého auta při troše štěstí a spojení je možno za pár minut získat jakékoliv údaje o komkoliv a čemkoliv. Ani tak to ten chlap nepochopil a odejel naštvaný s tím, jací jsou ti policajti inteligenti, když ho ani nenechají zajet si domů pro doklady, které tam přece určitě má.
„ Víš kdo to je ?“ zeptal se Leoš Jardy po jeho odjezdu. Jarda zavrtěl hlavou.
„ Od nás, nějaký Fujtár, od něho prvního v hospodě uslyšíš, jací jsme blbci, ale neumí pochopit naprosto logickou jednoduchou věc. Trotl ! Pamatuj si ho !“
Ten den sjezdil Jarda ještě dalšího řidiče. Stál zrovna u hlavní silnice, kdy vyhlížel kolegu s vozidlem ( zpracovával vloupání do jednoho podniku ) a o kousek dál hlídka hluchavek (Hluchavky – dopravní služba Policie ČR – podle bílých čepic) stavěla vozidla. No a jeden z řidičů zrovna blikáním varoval další, aby si dávali pozor. Nějaká modrá Škodovka stovka to rázem otočila a začala ujíždět na opačnou stranu, jenom jí výfuk poskakoval v rytmu šišatých kol toho vraku. Jarda blikajícího řidiče promptně zastavil, zatímco kolem něj se už na plný plyn přehnala Felicie dopraváků.
„ Tak pane řidiči, a teď mě řekněte, máte děcka ?“ začal Jarda, když si od řidiče vyžádal všechny doklady.
„ Mám, kluka a holku,“ řekl provinile se usmívající řidič.
„ Tak teď si vemte, že ten blbec, co to na vaše tak zvané solidární zablikání otočil, je dost možná ožralý nebo nemá ani papíry nebo je to zloděj, který právě někde přepadl a okradl osmdesátiletou stařenku, tak že ten blbec pojede zítra kolem vašeho domu, váš kluk si tam bude hrát a on ho přejede, protože má v krvi dvě atmosféry. Co potom, ha ?“
„ No, víte…“
„ Já vím, vezměte to logicky, koho svým blikáním varujete ? Slušné řidiče ?“
„ Já vím, byla to blbost, ale znáte to..“ přitakal řidič zkroušeně.
„ Já to znám, ale proč si sami kadíte do vlastního hnízda ? Na co si nás potom platíte. To si to stádo „uvědomělých solidárních“ řidičů neumí spočítat kolik je jedna a jedna ? Ti dacani ožebračují zase jenom vás. Pamatujte na to a nashledanou za příjemnějších okolností.“
„Co se rozčiluješ,“ řekl mu Pavel, který byl svědkem závěru této scény.
„ Dyť na rádiu Koblih co chvíli uvědoměle vysílají, kde stojíme. Mají jenom to, co chtějí. Nebo chceš bojovat proti lidské blbosti ?“
„ Hm, tento národ volá jednou hubou po větší tvrdosti, ale když má každý dacan nést následky za své chování, tak všichni do jednoho obracejí a poukazují na druhé. Když kolikrát jenom doporučíš řidiči, aby si opravil svoje nesvítící světlo, začne ukazovat na auta kolem, která jsou podle něho taky špatná a těch si nevšímáme a buzerujeme jenom jeho, chudáčka malého.“
„ To jsem jedenkrát taky kontroloval jednoho, co nezastavil na stopce a když jsem mu prolézal auto, protože mě začal nadávat, řekl, že tamten řidič taky nezastavil a to prý nevidím. Tak jsem zastavil auto, které mě ukazoval. Říkám tomu řidičovi, že tento pán právě upozornil, že nezastavil na stopce a tak ho zastavuju a jak to bylo. On začal tvrdit, že zastavil. Já mu povidám: mě to neříkejte, já vás neviděl, ale tadyhle občan vás oznámil, takže vás teď oba předvedu a sepíšeme podání vysvětlení a pošleme to na dopravní inspektorát k vyřešení. Ten prskal. Oni prskali oba dva jeden na druhého, tos měl vidět. Tak ten udaný zaplatil za pětset a slíbil tomu prvnímu, že si ho najde. Pak odjel a já jsem se ptal toho prvního, jestli se už míní bavit o svém zavinění nebo chce dalšího pomstychtivého řidiče. On se vytočil, tak jsem mu zabavil papíry pro nezpůsobilost k řízení a řekl, že je ráno najde na oddělení. Od té doby jsem ho kontroloval dvakrát a vždycky mě už zdálky uctivě zdravil. To je prostě na zblití.“
„A se ženskýma to je horší než s chlapama, napomeneš nějakou mrchu, že jí nesvítí světlo a začne na tebe štěkat, že se máme raději starat o chytání zlodějů a podobných než o buzerování řidičů.“
„ Na to ale nesmíš myslet a musíš si dělat svoje, protože by ses z toho musel zcvoknout. Taky nezapomínej, že každý z těch lidí má určitě svoje starosti a ty mu nějakou radost zrovna nepřiděláváš, takže v klidu.“
Než stačili přijet zpátky na oddělení, volali ze Závidova, že tam mají okradenou nějakou starší paní. Oba dva hned dozorčí vyslal na místo. Tam se ukázalo, že k osaměle žijící důchodkyni se pod záminkou nalití vody do chladiče jejich auta vedrali dva cikáni. Případ zrovna o tom, o čem se oba před maličkou chvílí bavili. Jeden z cikánů se nechal zavést stařenkou na dvorek ke studni, kde si pumpoval vodu a druhý mezitím pozobracel stařence v domku co mohl a nakonec v šuplíku ve stole našel devět tisíc, co si tam stařenka přes pět roků šetřila na vlastní pohřeb.
Jarda byl pěkně vzteklý a čmuchal jako honící pes, aby něco zjistil, ale bez výsledku. Sousedi o ničem nevěděli ani nic neslyšeli. Měli ale spoustu nápadů kdo by to mohl být a spekulovali o tom, jak je dnes nebezpečné nechávat odemčeno.
„ No že by se to mohlo stát i tady, to bych nikdy neřekla, já jsem si myslela, že Závidov je takové klidné místo…“ povídala Pavlovi Topinkovi sousedka přes jedno. Jarda to slyšel.
„ Paní, a co vás k takové domněnce přivádí ? To nesledujete denně televizi, nečtete noviny ? Nebo jste tak naivní ? Dyť buďte trošinku opatrní na svoje věci, celý život se dřete jako blbci, škudlíte každou korunku a protože si potom kdoví proč a kdoví na základě čeho myslíte, že se nemůže nic stát, jste za minutu s holou prdelí a všichni do jednoho naříkáte, jak jste byli blbí. Já tomu neříkám blbost, ale trestuhodnost. Četla jste Slovácko od Galušky ? Tam dostal zloděj od starosty Martina Kordule čaganem pětadvacet za to že kradl, oloupený pětadvacet za to, aby si dával na svoje věci lepší pozor a jenom svědek dostal nezaslouženě pětadvacet za to, aby nestrkal nos do věcí, po kterých mu nic není.“
Když z místa jeli zpátky, Jarda si trochu zaprorokoval:
„Vsadím se, že k tomu do čtrnácti dnů zjistíme něco, co nás velice nasere !“
A měl sakramentsky pravdu. Jak původně ze sousedů nikdo o ničem nevěděl, najednou se po deseti dnech zjistilo ( vyšťoural to Jarda opět ze svého volna ) že nějak v ty dny byli nějací dva cikáni ještě u dalších lidí jenom pár domků od okradené stařenky. Jarda proto nelenil a mazal opět z volna jako vždy ( ve službě měl Dolfa pro něj daleko důležitější úkoly, např. tři hodiny bezcílné pochůzky po Paďousích ) zjistit, o co jde. Podle svých informací navštívil jeden domek, kde se opravdu zdravě naštval, ale neříkal nic. Šlo o to, že popisem přesně odpovídající dva cikáni v přesně ten samý den co byla stařenka „ vybraná“ a asi půl hodinu před spácháním skutku, byli majitelem domku zastiženi ve chvíli, kdy mu vycházeli z ložnice v jeho rodinném domku.
„ Co tady děláte ?“ vybafl na překvapené chmatáky.
„ Hledáme pana Karkošku, to jste vy ?“ řekl ten jeden, ale moc přesvědčivě to neznělo.
„ Nejsem a tady žádný nebydlí, vypadnite ven !“
Tak milí cikáni z domu vypadli. S tím, že by zmizeli úplně si hlavu nelámali. Že by na ně někdo volal policii se jim nestávalo. Nešli proto ani daleko. Vedle u sousedů řval za vraty pes, vedle taky a vedle taky. Ale ob tři domky dál už bylo ticho. Vzali za kliku vrat návratí a protože bylo odemčeno, vešli dovnitř. S nějakým zvoněním se tito lidé neobtěžovali. Na to už měli připravenu výmluvu, že oni zvonili a nikdo neotevíral. Protože pod návratím visely jenom takové věci jako jsou motyky, hrábě, kosa a byla tam opřena kára, šli dál. Všechno to smrdělo prací a o ni tito černí ptáci zájem neměli. Na dvorku byla veranda a jak pokročili trochu dál, vylítl na ně majitel, který je přes tu verandu z domku zaregistroval. Tomu ale pro změnu tvrdili, že prodávají pravé kožené bundy a jestli nechce nějakou koupit. ( Jak se asi za týden ukázalo, ukradli je v Dubech toho dne ráno).
Majitel nechtěl a vypakoval je ven dost rázným způsobem. Sám se sebou byl spokojený, jak si počínal dobře. Další na řadě už ovšem byla zmiňovaná stařenka. Osoba přes osmdesát let, zdravíčko už jí dobře nesloužilo, samozřejmě ani myšlení už neměla nejbystřejší. Žena celý život těžce pracující, o niž se vzorně staraly její děti, které do domku pravidelně docházely. Nejideálnější objekt pro ty dva. Nemohla se bránit, protože jí na to nestačily síly ani fyzické, ani rozumové. Po této své špatnosti museli ti dva ze Závidova zmizet, protože jejich pohyb ani výskyt nebyl už nikde zaznamenán. Inu proč ne, za jeden den devět tisíc, kdo to dneska vydělá, že ? Leda tak manažeři věčně ztrátových českých drah nebo českých bank.
Jardu samozřejmě hned napadlo, proč že ti „ navštívení“ nezavolali policii. Zvláště v prvním případě, kdy je majitel načapal v ložnici. To je přece do nebe volající nehoráznost, aby mě někdo lezl z ložnice, když jsem ho ani nepozval do vrat. Celý vzteklý se hnal zpátky a vynadal svému známému panu Drábkovi co se do něj vešlo. Samozřejmě v dobrém.
„ Jarinku, podívej, jak můžu volat policajty, když nemám žádné důkazy, kdo mě to dosvědčí ?“ řekl majitel domku. Jardovi zděšením spadla brada až na zem. Už zase to samé jako s Milanem Hořavou a Frickovou střelbou !
„ Proboha, strýčku, kdo zjišťuje a zajišťuje stopy a důkazy, občan nebo policie, co ?“
„ No ale jak bych to dokázal, byl jsem sám, moja byla venku na dvoře…! zalamoval ruce nešťastný dědáček.
„ Kristepane, co jsem vám včíl říkal, my dokazujeme a my zajišťujeme, vy máte jenom zvednout trubku a zavolat, od toho nás platíte z daní ! Ti dva totiž okradli tetičku Bajzarovu, víte o tom ?“
„ No vím.“
„ Kdybyste nás zavolal, nikdy by k tomu nedošlo…“ pokýval hlavou Jarda.
„ A co byste jim dokázali ?“ začal zase s obehranou písničkou strýček Drábek.
„ Porušování domovní svobody jak vyšité, krucinál ! zvolal Jarda už celý nešťastný.
„ No a kdyby ne ?“
„ Kruci, kdyby ne, tak jsme si je opsali a vypakovali je ze odtud pryč. Ti by sem už nepáchli, co se pořád chcete hrát na soudce nebo policajty?“
V druhém domku mu strýc s tetičkou přiznali, že je taková možnost prostě nenapadla.
„ Hm, takže poučení pro příště, obezřetnost, všímavost, ohleduplnost, ochota pomoct sousedovi. Bez toho si sami mezi sebou nepřímo znepříjemňujete lidi život, vidíte to sami. Pět roků ta bábi šetřila, teď je z toho na prášky, ale musím jedno přiznat, tetička mají veselou letoru, nadali si do blbců a starých krav, až jsem se musel chtě nechtě smát,“ řekl Jarda.
Celá věc mu ale tak vrtala hlavou, že si musel klást otázku, jestli by se nevyplatila plošná prevence. Aby prostě lidi informoval o tom, co se kolem nich děje a jak tomu předcházet. Prostě je vystrašit. Strach je ideální na disciplínu. Uvažoval o tom už dřív, ale s těmito alarmujícími případy se mu ta myšlenka vracela. Navrhl proto Dolfovi, zda by mohl přispívat do obecního zpravodaje, sem tam něco vyhlásit ve zprávách a taky si hodlal zavést informační tabule vyvěšené na frekventovaných místech ve svém rajoně, kde by o těchto případech veřejnost informoval. Dolfa zprvu souhlasil. Jarda mu svoje slinty předkládal, Dolfa mu je vracel s připomínkami a tak to chvíli fungovalo. Pak to Dolfa celé zarazil, aniž Jardovi zdůvodnil proč. Za pár týdnů fungování Jardova nápadu se mu ale jeho snaha vyplatila. Nemusel tolik běhat z volna a shánět každou informaci a lidi mu dodávali sami poznatky, které vedly k vyřešení pár případů. I když to nebyly žádné velké faly, výsledky jeho nápadu byly i za tu chvilku jeho fungování celkem slušné.
Protože se jen tak nemínil vzdát, domluvil se s tiskovou mluvčí na okrese Monikou Veselou a svoje výplody posílal ke schválení jí, přičemž Dolfu o tom informoval jako o hotové věci. Musel přitom dodržovat zásady nejenom nikoho nejmenovat ale vzhledem k tomu, že Závidov nebylo zrovna velké město, ani psát iniciály či názvy ulic. Prostě lumpové museli být chráněni za každou cenu. Veřejně se ale netajil s tím, že by je rád zveřejňoval včetně podobizny a odměny vypsané za jejich uřezané hlavy. To všechno na formátech A-3 a větších. Nakonec ale celá akce skončila zákazem přímo od okresního ředitele, který tiskové mluvčí sdělil, že nelze veřejnosti vypisovat, co všechno se v jejich obci děje. Jarda přitom musel navíc vynechávat všechny případy, kde bylo zdůrazněno, že nesmí být zveřejněny. Na vývěskách vedl přitom zcela stručně co bylo kdy ukradeno, k čemu se hledají svědci, jaká jízdní kola má policie nalezená a podobně. Takové informace nebyly určeny pro veřejnost ! Jarda z toho byl pěkně naštvaný.
„ No co, tak zase budu běhat z volna po šetření jak ten blbec,“ pokrčil rameny Jarda a když volala tisková mluvčí, že by byla ráda, kdyby aspoň vyvěšoval preventivní informace vydávané odborem MV řekl jí, že lituje, ale nemá už zájem. Bylo mu toho líto, mluvčí Monča chtěla totéž co on. Protože ale u Policie nesloužila jako řadový polda, neměla o zákulisí zákazu prevence ve Dvorech ani šajnu. Tady Jarda pochopil, že pomáhat občanům není posláním té Policie, u které zrovna v tu dobu sloužil. Že to bude muset dělat po partyzánsky jako dosud. A narážet na Dolfovy mindráky a duševní nemoci. A rozhodl se, že ještě přitvrdí.
„ A co jsem ti říkal ty blbče,“ řekl mu Cyrda, který měl ve zvyku často kritizovat, ale pokud možno nic nedělat. Asi se už poučil, protože některé nápady měl stejné jako Jarda, jenom s jejich realizací nechtěl nikdy nic mít.
„ Myslel sis, že pantáti nahoře chtějí, aby lidi věděli co se kolem nich děje ? Ty blbče, dyť ty bys nechťa a nepřímo vyvalil, jak se švindluje s přestupkama a trestňákama a oni by z toho mohli mít ještě těžkou hlavu, už to konečně pochop !“
„ Tak poslouchej, ty hňupe!“ řekl mu Jarda přátelsky, „já to moc dobře vím a jedinou mojí snahou je chránit slušné lidi a ničit drbany, nic jinšího mě nezajímá ! Zvlášť ne odměny nějakých žebráků navrchu, víš ? Zajímáš se o stejné věci jako já, řekni mě teda, jestli by bylo v britské armádě nebo policii možné něco takového, co se děje tady ? Aby tam šéf třeba zakázal kouřit v místnostech s výpočetní technikou a sám tam hulil jako fabrika. Aby si kuřáci u policie porušovali platné zákony a kouřili si v čele s vedoucím kde mohli. Mám pokračovat ? Doteďka to totiž byly jenom samé podřadné věci !“
„ Já jsem ti to říkal, nechtěl jsi tomu rozumět ! Myslel sis, že se dá chcát proti větru a teď máš mokré gatě! “ trval na svém Cyrda.
„ Já nejsem tak naivní, abych nevěděl o co tady jde. Ale nebudu sedět a nečinně hledět na všecko to svinstvo kolem. A vůbec mě nezajímá, že to svinstvo dělají nadřízení, kteří si můžou díky zkurvenému zákonu o služebním poměru hrát na bohy a nic se jim nemůže stát. Jeden na druhého něco vědí a musí držet chca nechca při sobě jak ty vši…! Dokud se ti strýci a kamarádíčci nahoře nevymění a dokud nebudou velitelé u této policie tvrdě vybíráni za pomocí psychotestů, nic se nezmění.“
„ Zajímavé je, jak postupně každý polda dochází na naprosto jednotný názor o dění v policii,“ pousmál se Cyrda a pokýval hlavou.
„ Jak jednotný ?“ nepochopil hned Jarda.
„ No zkus se zeptat kluků v Praze na totéž, řeknou ti to stejně jako třeba kluci v Hradci, byl jsem na leteckém dnu a když jsem se tam s kolegy bavil, myslel jsem, že jsou to kolegové vedle z Dubů nebo Jiříkova a jejich okresní je ten náš.
„ Nenadával bych na okresního, to je slušný chlap,“ namítl Jarda.
„ To je jedno, stejně nic nezmění.“
„ To není tak jisté..“
….. pokračování bude.
