Jak si Jarda naběhl 2/2
Gustavova láska ovšem po dvou letech poněkud ochladla a modré z nebe se přestěhovalo pod oči jeho vyvolené. Dvakrát jí zlomil ruku, opakovaně ji topil ve vaně, zlomil jí nějaké kosti na lebce. Když mu řekla, že to už nevydrží, vyhrožoval jí sebevraždou, že prý skočí z okna.
„ Tak jste mu ho měla otevřít !“ prohodil Jarda. Hrubě nevhodné. Podle chytráků, kteří s lidmi nedocházejí do styku. Osobu zabranou do vlastního neštěstí to přinutí se zasmát.
„ Nebo vyhrožoval, že podřízne kluka, vzal kuchyňský nůž a dělal klukovi tou tupou stranou „řízy, řízy, pořežeme dříví!“
„ Jak starého máte kluka ?“
„ Čtyři roky !“
„ A co dělal při té Gustově kratochvíli ?“
„ No řval jak pominutý, dyť on z Gusty bude za chvíli na psychině !“
„ Proč vás tak bije ?“
„ On strašně žárlí, vždycky když jdu do obchodu, zdá se mu, že jsem tam byla moc dlouho a že jsem mu někde zahýbala… Nebo když přijde z hospody domů a já nejsem doma, tak mě pak vždycky zbije. Kdoví kde jsem se kurvila …“
„ Madam, co jsem slyšel mě stačí k tomu, abych vám něco řekl. Poslouchejte: nesnáším násilí na slabších, hlavně dětech. Vy jste dostala za svou hloupost svoje a lze jenom doufat, že vám to jednou provždy stačilo. Vůbec se divím, že jste vystudovala střední školu… Ráce znají komplet celé Duby a já vážně pochybuju, že byste o něm nevěděla, co jste vědět potřebovala, abyste se od něj držela co nejdále.“
„ Ale on se vážně choval velice slušně…“ namítala.
Jarda neměl nejmenší chuť jí znovu vysvětlovat, co by už měla vědět a tak řekl:
„ Dobrá, já to s váma sepíšu, ale pak se stejně musíte vrátit domů a tentokrát bych hádal, že vás zfláká tak, že se z toho obšancujete, já vám domluvím městskou policii v Dubech, aby vás domů doprovodila, ještě mě řekněte, ten byt, jak jsem pochopil, patří vám, že ?“
„ Ano !“
„ A on tam má trvalé bydliště ?“
„ Ne !“
„ Dobrá, tak ho vyzvete, aby se vypakoval ven za přítomnosti těch městských, jo ?“
„ Já chci, abyste ho vyhodil vy sám, já dubským poldům nevěřím !“ řekla.
„ To není můj rajon a nemám tam co dělat!“ odvětil jí rázně.
Nakonec to ale dopadlo tak, že se Jarda domluvil s operačním zavolal měšťákům do Dubů o asistenci ( aby měl spolehlivého svědka ) a jak dopsal tentokrát až sedmistránkový výslech s tou paničkou, vypral Gustu za přítomnosti městského strážníka z bytu. Lépe řečeno ho vyprala ona, Jarda mu jenom řekl, že si svoje věci všecky vystěhuje na chodbu, vrátí klíče a do bytu se už nevrátí, jinak bude zle.
Klučina byl malý stydlivý capart, ale Jarda to s dětmi uměl. Jak s ním párkrát zatočil po bytě, klukova stydlivost byla ta tam a ještě Jardovi ukazoval svoje hračky. Nakonec ho Jarda na odchodu ještě pohladil po hlavičce a vzhledem k maminčiným „kvalitám “ ho celkem litoval.
„ Takže madam,“ řekl jí na odchodu zdánlivě nevhodně: „ Vsadím se s váma, že do zítra večer ho pustíte zase zpátky a za týden si na mě přijdete ještě oba stěžovat !“
„ Blázníte ? Já jsem ráda, že jsem se ho zbavila !“
„ Hmn, ano, já to znám…“ poznamenal Jarda sarkasticky. A měl pravdu, hm teda… ne tak docela.
Neposlechl jemu známých rad starých mazáků Milana Močigemby a Cyrdy Pořízky, aby se do domácích hádek nepletl. Chtěl něco změnit a dostal vzápětí to, co si v našem systému zasloužil. Gusta byl totiž zpátky ještě ten samý večer a stěžovat si byli oba už druhý den ráno. Jarda se to opět ale nedozvěděl hned, ale až za tři týdny, když měl s Dolfou zase nějakou rozepři. A zas nemluvila panička, ale jenom Rác.
„ Já to nechci slyšet, pokud to nemníte řešit, tak mě to neříkejte. Když si stěžují, mají na to právo. Buď to šetřete anebo hoďte do koše !“ rozčiloval se.
„ Já ti jenom říkám, že narazíš !“
„ Dovolte mi odejít !“ mávnul Jarda rezignovaně rukou. Mluvit s Dolfou bylo stejné jako mluvit s koněm. Ve své blbosti si Jarda ještě myslel, že tím to skončilo, ale kovaný bolševik Dolfa všechna tato Jardova „ provinění“ skladoval a vylepšoval mu „kádrový posudek.“
Rácův osud byl ale i nadále spjat s Paďousy. Kamarádil se tam s jedním pobertou, nějakým Marianem Ceplem. To byl případ… Matka jeho velké lásky navštěvovala Paďousské oddělení co týden s hlášením o zločinech, které Cepl páchal. Téměř bez výjimky to všechno sedělo a Ceplovi tak záhy hrozila vazba, protože se propracoval k počtu asi patnácti prokázaných trestných činů. O vazbě rozhodovala soudkyně Okresního soudu v Jarově JUDr. Váchalová. A tu zasáhla naopak Ceplova matka. Pro boha živého se zástupkyni justice zapřísahala, že kluk by to v base nevydržel, že by spáchal sebevraždu a že se za něj zaručuje, kluk řádně pracuje, má trvalé bydliště a už nic páchat nebude. To zvážilo váhu spravedlnosti na Ceplovu stranu a ten dobrák zůstal na svobodě.
Za týden po tomto útěku ze zápraží kriminálu se Cepl v místní potravinářské fabrice domluvil se svým kamarádem Vildou Doudlebou. Doudleba měl na tehdejší poměry bohovský flek: za deset čistého měl jedinou starost: vypouštět a napouštět obří kádě vodou ( samozřejmě to nenosil v kýblech ale točil jenom kohouty ) a v případě, že by vypadl elektrický proud měl za úkol do asi minuty a půl stisknout tlačítko startující generátor, který držel nějaké ty kvasinky při životě. Ve fabrice byly taky tanky s čistým lihem a na starost je měl taky Doudleba. Starost je ale silné slovo, prostě tam jenom stály a Doudleba kolem nich pobíhal.
Doudleba, který neměl žádné vzdělání, lenoch a vyžírka, nabídl Ceplovi, zda nechce nějaký líh. Prý má ve fabrice nějaký navíc, to není krádež. Cepl usoudil, že když je to líh navíc, tak to krádež asi fakt nebude. Že Doudlebovi fabrika nepatří mu nějak ušlo. Přesto si Cepl počínal zvláště opatrně a rafinovaně, alespoň si to myslel. I rada Vašátko by čubrněl. Jak vejr. A tak jednou v sobotu dopoledne najel mazaný Cepl s ruční kárkou s šesti modrými plastovými kanystry před fabriku. Aby to nebylo tak nápadné, a v tom spočívala jeho mazanost, hodil na kanystry v kárce černý igelit. Tím se stala kárka nenápadnou jako pěst na oku.
Doudleba byl blbý jak pumpa na saně, neuměl do pěti počítat, ale jak se dostat k lihu ho napadlo hned. Na potrubí a na pákách kohoutů byly všude plomby a protože byl v celé té hale sám, bylo by hned jasné, o co go, kdyby nějakou plombu poškodil, nebo snad přímo utrhnul anebo, ještě líp, chyběl nějaký ten líh navíc. Vyřešil to jednoduše: na páce kulového kohoutu vyšrouboval křížový šroub, který držel páku na čtyřhranném čepu. Páku pak z čepu vysadil, čímž plomba provlečená provrtanou dírkou v páce zůstala na místě. Páku opatrně odložil na stranu, aby plombu neurval. Čep kohoutu s kulovým uzávěrem pak lehce otočil devítkou klíčem. Na kohout byla připojena hadice a tudy už jednoduše líh odlil. To byl ten líh navíc, prostě se ho buržoovi, který mu zadarmo dával deset táců, urodilo moc.
Cepl nasoukal kanystry na kárku a vyrazil. Ujel celých osm metrů, když ho potkal v autě na kontrolu jedoucí majitel fabriky. Černá plachta na kárce vyjíždějící z jeho podniku zapůsobila nenápadně, kanystry putovaly zpátky do podniku, kára, kterou Cepl ukradl sousedovi, svému majiteli, parazit Doudleba na dlažbu a nejlíp dopadl Cepl – ten sice skončil na policejní stanici, ale z ní zase po nějaké hodince a půl spokojeně odešel se sdělením obviněním z krádeže. Když to půjde dobře, za nějaký rok bude soud, ale nad takovými věcmi tehdy drbani uvažovat skutečně nemuseli.
Dva dny nato ukradl Cepl zase zlatý prstýnek nějakému svému novému známému v hospodě. Paďousští policajti si dělali vtípky o tom, že kdyby probíhal průzkum veřejného mínění co se týče spokojenosti s prací policie a zeptali se Cepla, ten by musel ještě na odchodu Policii provolávat slávu, jak musel být spokojený. Jeho skóre utěšeně rostlo, vypadalo to na kandidáta na Vezinovu trofej pro nejlepšího střelce…
Jednou (asi za tři týdny po incidentu s lihem) se takhle sešli staří známí Rác s Ceplem v Dubech v hospodě na starém náměstí, kde se jednak zpražili pivem a jednak si zabafali Maryjánku. Tomu se říká dát si prda, podle způsobu je to pak malý prd nebo velký prd. To měl Cepl na svém kontě už dvaadvacet jenom Policií prokázaných trestných činů a mezitím už otočila i jeho matka, když chodila zase pro změnu každý druhý den prosit na Policii, aby ho zavřeli a policajti jí vždycky řekli, že Policie nikoho nezavírá, od toho jsou soudci. Důvodem k jejímu obratu o 180 stupňů totiž bylo, že milý Cepl po ní stále a soustavně žádal peníze ( mimo to že se nechal živit a neplatil jí ani korunu za elektriku nebo plyn – inkaso ) no a když mu je ke konci už nechtěla dávat vyhrožoval, že se zabije. A tak máti platila. Když i na to přestala po nějaké době reagovat, chytil pod krkem ji samotnou, že právě změnil program a zabíjet se bude ona. A tak musela chtě nechtě strachy celá ohnutá solit, oznámit synáčka na vydírání se jí příčilo, vždyť to byl její syn. Kdo je rodič asi ví, o čem je řeč. Kdo dělal u Policie ví, jaké škody taková opičí láska napáchala a ještě napáchá. Pak ji ale trpělivost opravdu došla.
Rác měl v té době na krku „pouze“ pět prokázaných skutků. Ty domácí zabíjačky mu nikdo nepřišil, protože jeho hvězda to stáhla. Jarda tehdy ještě pořádně nevěděl, proč se tomu případu chtěl vyhnout a nechat to na Dubech. Dělal totiž zbytečnou práci. A kdyby nakonec jenom to, ještě došlo ke konfliktu s Dolfou.
Takže k tomu Rácovu rejstříčku: pouze nějaké vykradené auta ( autorádia ) a nějaká bitka jakožto výtržnost.
Jak měli oba dva v kuli, vydali se vlakem do Paďous. Samozřejmě načerno. Penízky utratili za chlastík. Průvodčí za tu jednu zastávku nepřišel. V Paďousích pak dorazili na místní náměstíčko, kde se operativně až na místě samém rozhodli, že udělají místní banku. Rác totiž po cestě z nádraží zakopnul o vyvalenou dlažební kostku a nesl si ji s sebou, že jí někomu oblaží noční pohodu a nechá vydělat sklenářovi. Takový dobytek se nikterak netrápí tím, co je za oknem, jaká je roční doba, nemyslete si, že nad takovými věcmi přemýšlí.
Za naprostého nočního ticha na Paďousském náměstí se Rác rozehnal kostkou a bááác s ní do skla fólií opatřených dveří banky. Jen inteligent podobný těm dvěma mohl dobývat banku takovým způsobem. Rána na ztichlém náměstí to byla panečku jako z kanónu bitevní lodě Bismarck. Sklo udělalo drobného pavouka, ale k vysypání se zdaleka nemělo. To Ráce s Ceplem dožralo.
„ Vidíš je, kurvy zazobané ?“ hučel Cepl vztekle, zatímco třískal kostkou do skla dveří, „ nakradli prachy a za ně mají takové dveře, no řekni sám, může si obyčejný pracující člověk, jako ty nebo já, takové dveře dovolit ?“
„ Buržousti zajebaní, teďka vám natrhneme kešeni, to budete čučet !“ přizvukoval mu „obyčejný“ a navíc „pracovitý člověk“ Rác. Po asi pětačtyřiceti ranách, jimiž ti dva obyčejní a pracovití loupežníci vzbudili komplet celé náměstí a lidi už točili houfně 158, se proboxovali tou dlažební kostkou skrz první dveře do chodby. Tam se jim neukázněně postavily v cestu další navlas stejné dveře. I oba obyčejní lidé – pracanti -začali bušit kostkou i do nich. Protože to byli zdraví, silní a pracovití hoši, záhy byli uvnitř banky. Zpocení byli do poloviny trenýrek, takhle v životě nepracovali. Aspoň něco. S žulovou kostkou v ruce hledal Cepl trezor, aby ho roztřískal taky, když najednou Rác vykouknul skrz okno, protože se mu nějak nezdálo namodralé blikající osvětlení Paďousského náměstíčka a povídá:
„ Ser na to, už jsou tady policajti !“
Následovaly tři minuty zajišťování těch výtečníků a zatímco Rác putoval se svými pěti skutky do vazby, Cepl se už druhý den chlubil v hospodě, jak jemu se nemůže nic stát. Až druhý den proto, že hospoda byla v noci už zavřená.
Jarda se spolu s kolegy chytal za hlavu a všichni nadávali, jestli ta práce má vůbec nějaký smysl, spousty papírů, projetého benzínu, telefonů, poštovného a výsledek nula. Kolik jenom upatlanec Cepl stál daňové poplatníky peněz….?
Další Jardův střet s Dolfou nastal poměrně záhy. V Paďousském rajonu začala řádit nějaká škodná na autorádiích. Kriminálka si postupně vytipovala nějaké hochy ze Závidova. Jarda zrovna řešil krádež čokolády v místních potravinách, kdy pachatelem byla nějaká holka z místního internátu. Při šetření na internátu mluvil s vychovatelkou Holčapkovou a ředitelkou Bajerovou. Mimo jiné přišla řeč i na dva hochy, s nimiž měli už poldové v Paďousích nějaké ty potíže, kdy se jednalo o to, že nadaného kluka sváděl k lotrovinám přesahujícím daleko obyčejné klukoviny jeden blbec a řešení vidělo vedení školy ve vyloučení toho blbce, aby je od sebe oddělilo. Ten chytrý byl jistý Fechler, nejmladší ze tří bratrů, z nichž nejstaršího Jarda dobře znal a považoval ho za slušňáka. Řekl, že s Jendou, tím nejstarším Fechlerem, promluví, aby svému bratříčkovi zvedl mandle.
Už příští službu během objížďky s Jindrou Jáchymem navštívil vetešnictví v Závidově, kde hledal Jendu Fechlera. Nebyl tam, hodil proto řeč s jeho společníky a svými známými: Otou Stáhalíkem a Frantou Jirotkou. Spolu s nimi tam byl ještě jeden kluk, kterého znal jenom od vidění. Jarda byl Julínkem upozorněn, že právě tito dva by mohli jet v kradených autorádiích a aby si před nimi dával pozor na jazyk.
„ Co jsi chtěl Jendu ?“ ptal se ho Ota.
„ Ále, jeho nejmladší bratříček má nějaký průser, chytili je, jak kradli šaty někde na plese či co, byli řešeni ve škole, tak jsem mu chtěl jenom říct, aby mu rázně domluvil, však já se s ním uvidím…“ odpověděl Jarda a netušil, v jaké podobě se mu tato věta vrátí zanedlouho zpátky.
„ Co ty autorádia ?“ zeptal se Franta. Jarda se už na odchodu zastavil a pokrčil rameny:
„ Coby, děláme na tom, a když se na to tak ptáte, hoši… Chci poctivou odpověď na přímou otázku: měli jste tady nějaké autorádia v poslední době ? Myslím bez papírů.“
„ Autorádia žádné, akorát sem přišel nějaký Jugoš, chlap dva metry dvacet s dobrmanem a nabízel nám asi pět kousků…“
„ No a ?“
„ No, řekli jsme mu, že nemáme hotovost, tak odešel, ale říkal, že se vrátí !“ řekl Ota a Franta s vyvalenýma očima dodal:
„ Mě cvakala prdelka pětky dráty, kdybys to viděl…!“
„ Já si stejně myslím, že tak do týdne to praskne…“ ozval se Ota. Jarda jenom pozvedl obočí. Jindra do debaty nijak nezasahoval, jenom poslouchal.
„ Aha, ty víš kdo to byl, co ?“ řekl Jarda.
„ Jo, vím !“ přiznal Ota.
„ Ale říct to neřekneš, co ?“
„ Je to kámoš… a tvůj taky…“ vydechl Ota.
„ Co ? A kdo ?“ vyjelo z Jardy překvapeně.
„ Jarouši, nebuď netrpělivý, jak říkám, do týdne to praskne, buď bez obav, ten už teď má strachy plné gatě !“
„ Já teda čumím,“ řekl Jindra pobaveně.
„ Kurník šopa, Oto, nekecáš tady kraviny abys byl zajímavější ?“ vyjekl Jarda.
„ Fakt, nekecám, jestli chceš, klidně se vsadíme !“
„ No dobře, ale vsázet se nebudu, beztak nemám ani co !“
Když odcházeli, vycházel Ota společně s nimi z krámu.
„ Oto, to auto ti stojí po nocích v jednom kuse venku, nebuď shnilý a dej si ho za vrata, nebo budeš sakra litovat !“ upozornil Jarda na bílý Mercedes stojící před prodejnou.
„ To mě neukradnou, neměj obavy!“
„ Ty si věříš,“ nahlídal Jarda do auta. Pak prohlásil:
„ Za minutu ti to otevřu ani to nepípne, tentokrát se můžeš vsadit ! A to jsem obyčejný amatér !“
„ Tak to bych chtěl vidět !“ holedbal se Ota. Má to centrál, alarm na pohyb uvnitř, otřesy, nemáš šanci !“
„ Hm, tak dávej bacha, smetáku,“ zasmál se Jarda a zajel si rukou do kapsy.
„Vidíš co tu mám ? Klíčky od tvého bouráku !“ a ukázal mu svou zcela primitivní pomůcku.
„ Co s tím chceš dělat ?,“ zasmál se Ota, ale po chvíli mu úsměv ztvrdnul. Jarda svůj nástroj nasadil, chvíli s ním manipuloval, než mu pronikl do vozidla. Pak jeho nástroj zachytil to co měl a ve dveřích cvaklo a centrál poslušně zvedl všechny závory zámků vozidla. Jarda vzal za dveře a otevřel je. Pak si sedl do vozidla. Auto nevydalo ani hlásku.
„ Ty vole !“ vydechl Ota zděšený tou jednoduchostí, „ to je v řiti, teď abych se bál to postavit před cukrárnu !“
„ No boj se, boj !“ smál se mu Jarda.
Spokojeně pak oba poldové odešli. Jarda chtěl informovat Julínka s Vašíkem o tom, co mu Ota řekl, ale ti dva měli práci někde jinde a než šel Jarda ten den domů, už je neviděl.
Na druhý den si Jardu zavolal k sobě Dolfa. Jarda netušil oč jde a tak byl dost překvapen tím, když se ho Dolfa ptal, komu že ukazoval, jak se otevírá osobní auto.
„ Asi deseti lidem, proč ?“ podivil se Jarda.
„ Protože tak vykrádal jeden tvůj kamarád auta a řekl, žes mu to ukázal ty !“
„ No to je možné, ale jestli jsem někomu ukazoval, jak se otevírá auto, tak ne proto, aby ho vykrádal, ale abych mu pomohl z bryndy nebo ho varoval před lehkovážným nočním parkováním venku.“
„ No a komus včera říkal, že to prasklo, že mají ty rádia poschovávat ?“ pokračoval Dolfa.
„ No to nikomu, já s drbanama jaksi nespolupracuju…“ chtěl ještě dodat – jako vy, šéfe-, ale to už raději spolknul.
„ Já jsem tě varoval, abys se choval normálně ! Pokud míníš takto pokračovat, tak tě tady nechci !“
„ Hm, chtěl bych vám říct, že je to celé jedno velké nedorozumění… Mám napsat nějaké vyjádření ?“ řekl Jarda rezignovaně. Dolfa si totiž zaprvé svá obvinění napůl vymýšlel a odporovat mu proto nemělo smysl.
„ Nemusíš, kriminálka si to s tebou vyříká, můžeš jít !“
Jarda opravdu nechápal oč jde. V průběhu dne se pomalu dozvídal, co se stalo. Ta autorádia měla být už objasněna. Kluci od kriminálky přišli až odpoledne a Julínek se hned Jardy ptal, co to mělo znamenat.
„ Pane Julínek, já nevím o čem je furt řeč, starý mě řekl, že jsem ty zloděje autorádií měl varovat a že někdo kradl autorádia, když já jsem ho navedl. O co jde ? “
„No jde o to, že jsme chytli toho zloděje,“ řekl Julínek.
„ No a kdo to byl, mě Ota Stáhalík včera říkal, že ví kdo to je a že to do týdne praskne…“
„ Mladý Svačina…“
„ Který Svačina, těch je v Závidově asi třicet ?“
„ Ty nevíš, dobře ho znáš !“
„ Kruci, Svačiny znám, ale že by dobře…“ kroutil hlavou Jarda.
„ No ty nevíš který, jsi snad blbý, je to nějaká vaše rodina, dyť jsi to tady sám říkal !“ durdil se Vašík.
„ Doprdele, Svačina a naše rodina ? Kde bydlí ?“
„ No u hlavní silnice hned zkraje jak jedeš od Paďous, mají autodílnu ….!“ začal se už čílit i jinak klidný Julínek.
„ E, počkejte, Svačina, myslíte Mirdu…?“
„ No samozřejmě !“
„ Cóooóó ?!“ zděsil se Jarda zcela upřímně: „ Mirda kradl autorádia !?“
„ A vyšetřovateli řekl, že způsob otevírání auta má od tebe, žes mu to poradil ty !“
„ Coóóo ?“
„ No slyšíš dobře !“
„ To je ale…. Hajzl jeden…. Dyť ten kripl umí otevřít každé auto tisícem způsobů, protože celý život s autama doma dělá, no to je fena….! Jo, kdysi jsem při pochůzce u nich zachránil jednomu chlapovi s Feldou nějakou tu kačku, když jsem panu Svačinovi vysvětlil, jak jde auto se zabouchnutými klíči uvnitř otevřít bez poškození, ale mladý u toho myslím nebyl. Leda že by mu to řekl tata.“
„ A proč jsi vykládal ve vetešnictví, že to prasklo ?“ řekl Julínek.
„ Cože ?“
„ No včera jsi měl ve vetešnictví říct, že to prasklo, že se o tom ví !“
„ No to není pravda, přišel jsem tam s tím, abych vyřídil Jendovi Fechlerovi, že jeho bratříček ještě s nějakým hejskem kradli nějaké věci po šatnách a byli u toho vylapeni, tak aby mu rozmluvil toho jeho dobrého kamaráda… Jinak pak už jenom Ota začal s tím, že ví kdo to je a pak jsem mu ještě ukázal, jak má teda spolehlivě zajištěné auto…“
„ A to proč ?“
„ Protože je to slušňák a často to auto nechává stát na ulici a nechci, aby mu ho někdo ukradl.“
„ Slušňák, jo ?“
„ Jo, měl v těch autorádiích snad prsty ?“
„ Ne, neměl, ale po tom, cos mu ukázal jak otevřít auto jistě brzy mít bude.“
„ Jestli chce někdo vykrádat auta, nepotřebuje znát tady tuhle fintu, stačí mu vzít dlažební kostku a švácnout s ní do skla, hele. Mimo to ho třikrát za noc kontrolujeme.“ Tím myslel kontroly na silnici, kdy Ota jezdil se svým Medvědem po různých akcích a vozil holky.
Aby si Jarda mohl připadat opravdu jako totální blboň, do věci se vmísil ještě Dolfův „ připrcávač“ Bohouš Snopek. Ten měl v poslední době spousty svých osobních problémů a asi se snažil si tak ulevit.
Po vyjasnění věci s hochy od kriminálky si Jarda uvědomil, že se s Dolfou už nebude nikdy bavit na rovinu. Dolfa všechno neuvěřitelně překroutí a vlastně ho ani nezajímá pravda. Taky Bohoušovy řeči mu na klidu nepřidaly. Bohouš sám nehnul ani prstem, když přímo nemusel, ale bez znalosti věci měl hned jasno jak se věci mají. Policejní kolegialita v praxi.
No a nakonec přišlo vyvrcholení Jardových střetů s Dolfou. Na konci jednoho týdne v pátek ráno měl mimořádnou službu, dopravně bezpečnostní akci. Ještě ve středu měl dopolední, kdy na pochůzce v Závidově dělal pořádky s neukázněnými řidiči a napsal nějaké kontrolní lístky, tak zvaná káóčka. Téměř nový a tedy i plný bloček „vypůjčený “ z brašny od neznámého „dárce “ se zbylými káóčky pak vrátil do brašny a službu ukončil.
Kdo četl první díl už ví, že Dolfa byl podivný patriot. Šetřil na všem a na všech mimo sebe a i tak běžná věc jako káóčka byla na příděl a policista v Paďousích si o ně musel samotného Dolfu žádat. Kolegové policajti vědí, že takové věci jsou spotřební materiál a leží u nich na oddělení někde ve skříních zcela volně všem přístupny.
Nezřídka se stalo, že Dolfa, pokud měl nějakou práci, podřízeného vyhodil ať přijde později, takže si takto „vybavený “ policista musel na příští službu potřebné věci sehnat u svých kamarádů po brašnách. Totéž se stalo Jardovi právě tu středu. Dolfa zapisoval nějaké věci do počítače a Jardu vyhodil, ať přijde později. To bylo před obědem. Po obědě už musel Jarda vypadnout ven na předepsanou obchůzku a když přišel kolem třetí hodiny odpolední z obchůzky, byl Dolfa na odchodu oblečen už v civilu a když mu Jarda káóčka připomněl, řekl mu, že měl přijít dřív. Jarda si z toho nic nedělal, protože zastával názor, že se tím závistivým blbem nenechá otrávit.
Jarda pak přišel v pátek na DBA ráno kolem půl šesté a vycvičen „ vypůjčovacím “ systémem při kontrole své brašny zjistil, že nový balíček káóček zmizel. Nepropadal panice a začal hledat u kolegů. Prolezl však tři brašny, ale našel jenom tři kousky toho pitomého tiskopisu. Protože už nebyl čas a musel na akci, vzal si víc papírů do svého poznámkového bločku s tím, že případně kontrolované „ zajímavé“ řidiče si tam napíše a po skončení akce to zkrátka přepíše na káóčka, která si někde sežene. To ovšem z vlastního volna, protože konec akce se časově shodoval s koncem služby.
Asi hodinu po začátku akce přijel na kontrolu nadřízený z okresu. V minulosti s ním Jarda vycházel dobře, při podobných akcích jim někdy přivezl trubičky. Jarda, který již tři ubohá káóčka vypsal (ani kolega nic neměl ) už smolil „zajímavé “ řidiče nebo auta na bloček nanečisto a protože si uvědomoval, jak dlouho to bude po akci ze svého volna přepisovat, zeptal se celkem nevinně kapitána Vavřiny, zda nemá nějaká káóčka navíc.
„ Vy nemáte káóčka ?“ děl Vavřina. Jardu udivilo, jaký má postřeh.
„ Ne, jak vidíte, píšu si to do bločku a po akci si to z volna přepíšu….“ odpověděl.
„ Jakto že nemáte káóčka, vy nejste připravený do služby ?!“ pokračoval Vavřina ve služebním tónu a neznělo to ani trochu přátelsky.
„ To je na potrestání !“ řekl ještě.
Jarda se cítil na chviličku zaskočen tím nezvyklým tónem. Vavřina byl jinak celkem slušný chlap. Samotná služba klade na poldu dost značné psychické nároky i bez Dolfových vylepšeníček, každý polda se pohybuje pořád jednou nohou v pořádném průšvihu a situace, do níž se Jarda právě dostal byla jenom pomyslnou poslední kapkou, jíž pohár jeho trpělivosti přetekl. K nadřízeným se snažil chovat slušně, ale v žádném případě nesnesl, aby mu jeden nedal základní věci a druhý ho za to ještě prcal. Na Vavřinu vzápětí vyjel se zaťatými pěstmi a vyvalenýma očima:
„ Kúúrva, tak potrestání, ja ? Já si to zdůvodním proč nemám káóčka ! Víte proč ? Protože mě vedoucí řekl, když jsem za ním přišel, abych ho neotravoval, že ještě mám a nic mě nedal. Ještě ve středu jsem měl, dneska ráno už ne, protože si je podobný nešťastník jako já prostě vypůjčil, tak jak to mezi sebou děláme, abychom byli do služby jakž-takž vybaveni. Tak to teďkom píšu na papírky a po službě to budu přepisovat jak ten blbec ze svého volna. Já jsem nic neporušil a snažím se jenom, abych si mohl dělat svoje, ale taky jsem vám nemusel nic říkat a prostě nic nepsat a hotovo, pane !“
Vavřina to asi pochopil a odejel. Asi za půl hodiny přibyl na místo Bohouš Snopek a přivezl káóčka.
„ Ty vole, co se tady stalo, Vavřina na Podržtašku řval, že to bylo slyšet až venku ?!“
„ No a co, chtěl jsem po Vavřinovi jenom nějaké káóčka, abych to nemusel jak debla přepisovat po službě a Vavřina se začal vzdušnit, jakto že nemám káóčka, tak jsem mu řekl, jaký je Dolfa závistivý a šetřivý kokot, hm..!“ mávnul rukou Jarda. Jak správně tušil, Dolfu tím nadzvedl do bezvědomí. Jak si může nějaký takový podhoven dovolit k němu něco takového, nařknout ho, že mu nedal základní pomůcky. Dohra na sebe nedala dlouho čekat. Dolfa si hned po akci Jardu zavolal ( takže ten místo přepisování papírků z volna ještě musel poslouchat jeho slintání ) a sdělil mu, že ho potrestá. Jarda vzteky už bez sebe odvětil:
„ A za co, že si pan šéf neráčí plnit svoje povinnosti ? Kolikrát jsme žádali, aby byly takovéto tiskopisy volně přístupné jako na ostatních odděleních ?“
„ Nech si svoje drzosti, potrestám tě za to, žes nebyl připravený do služby !“
„ Nebyl, to je fakt, ale proto, že jste mě nedal káóčka, když jsem o ně žádal… a dvakrát po sobě jeden den !“
Dolfa vzal ze stolu desky s rozpisem služeb a začal Jardovi vypočítávat jeho služby pozpátku, kdy si mohl káóčka nafasovat.
„ Ale já jsem nechtěl káóčka před týdnem ale teď na tuto akci. Předtím jsem je měl, ale díky vašemu systému mě je někdo z brašny potáhl, takže na akci jsem zase v brašnách kluků našel blbé tři kousky, klidně si mě potrestejte, klidně…“ a odešel domů. Pak svého slovního výlevu litoval. Ne že by řekl něco špatně, přes všechny Dolfovi vrtochy ho bral jako kolegu a neměl rád žádné střety mezi kolegy a přáteli. Do této doby ho Dolfa párkrát podržel. Nejednalo se o žádné zločiny, ale i tak. Aspoň si to Jarda myslel že ho Dolfa podržel. Pravdu měl ještě zjistit.
S tím ovšem ostře kontrastovalo zbylé Dolfovo chování a jednání. Jarda to prostě nechápal. Tak Jarda přišel na to, že mu nezbude nic jiného, než rezignovat na jakékoliv aktivity a nijak se prostě neprojevovat, pokud se nechce zbytečně s Dolfou nervovat. A za pořád stejné peníze, které nikdo nevalorizoval už čtyři roky, se nervovat nemínil.
Konec. Další díl: Specialisté na amortizace.
