Po stopách Zdeňka Pohlreicha

http://www.zamekknezice.cz/

Druhou revidovanou restaurací byla venkovská hospoda „U Štěpána“ ve Vojeticích, kterou provozuje majitel přilehlé biofarmy. Do hospůdky sice chodí domorodci na pivo, ale jinak podnik nevydělává tolik, kolik by mohl. Majitel a kuchař v jedné osobě trpí nedostatkem času, peněz, špatně vybavenou a nepraktickou kuchyní, i nevhodným jídelníčkem. Restauraci Zdeněk Pohlreich poradil vlastně to samé, co v Kněžicích: nevařit nesmyslná cizokrajná jídla, nepoužívat instantní směsi a různá dochucovadla, ale využít potencionálu, který má – čerstvého masa z vlastního chovu.

http://www.biofarmavojetice.cz/hospudka.html

Jak Pohlreichova mise dopadla? Podle závěru pořadu úspěšně – po měsíční návštěvě byl velký šéf spokojen a oběma podnikům udělil samolepku s logem pořadu. A jaká je realita?

Při cestě z Annína jsme zamířili do Vojetic ke „Štěpánovi“. Interiér téhle hospůdky mi v televizi připadal útulnější než noblesní prostory zámečku a také jsem se těšila, že zde ochutnám roštěnku na cibuli, kterou učil Pohlreich zdejšího kuchaře vařit právě během natáčení pořadu. K restauraci jsme dorazili kolem poledne a s kručícími žaludky zamířili ke dveřím, v jejichž blízkosti na nás kývala holá Pohlreichova hlava ze samolepky. U toho jsme ovšem skončili. Dveře byly zamčené a nebylo ani kde zaznamenat nějaký ruch. Pak jsme se teprve začetli do uvedené otvírací doby a k našemu úžasu jsme zjistili, že hospoda má v pracovní dny otevřeno až od 16 hodin. Přišlo nám to hodně nezvyklé a zapochybovala jsem o slovech šéfkuchaře z Café Imperial, že toto místo je jak stvořené pro posilnění turistů. Možná v odpoledních a večerních hodinách, ale rozhodně ne v čase kolem oběda. Snad byla otvírací doba podřízena mimosezónnímu období, přece jenom byl už říjen, ale přestože byl v době naší návštěvy pátek – tedy pracovní den, potkávali jsme v okolí turisty i cyklisty.

Nechci malovat čerta na zeď, ale dle mého mínění tímto způsobem restaurace U Štěpána své tržby moc nepozvedne.

Po neúspěchu ve Vojeticích jsme se rozhodli, že tedy vyzkoušíme zámeckou kuchyni. Kněžice jsou opravdu hezké a po celkové opravě přímo září do okolí typicky šedé jihočeské vesnice. Prostory kolem  zámku jsou  pečlivě udržované, při našem příjezdu zde zrovna nějaký zaměstnanec odklízel spadané listí.

Zámek je oplocený a hned u vjezdních vrat visí denní jídelníček s nálepkou „Ano, šéfe“. Na malém nádvoří pak návštěvníky přivítá tabule, na které se dozvědí, že si mají trhnout nohou. Dočetli jsme se zde totiž, že restaurace má v pracovní dny otevřeno od 17 hodin (o víkendu sice od 12, za to ale v neděli zavírají již v 16:00 hod.). To by ale nebylo to nejhorší. Ta nejzásadnější informace spočívá totiž v tom, že chce-li se někdo ve zdejší restauraci najíst, musí si jídlo ten den předem zarezervovat, a to do 12:00 hodin. Takové praktiky turisté, kteří se zde zastaví při svých toulkách Šumavou, zcela jistě ocení. Hlavně je potěší zjištění, že zde sice nedostanou oběd, ale mohou se tu zastavit na předem objednanou večeři (kdy už ovšem budou zase někde úplně jinde, pokud tedy nejsou přímo v zámku nebo poblíž ubytováni).

Došla jsem si alespoň prostudovat jídelníček k vjezdu s očekáváním tradičních českých jídel, jak bylo restauraci doporučeno v televizním pořadu. Na Šumavě se vaří ledacos, ale že by tato oblast byla domovinou carpaccia s omáčkou teriyaki či levandulové pannacotty, to skutečně pochybuji. Nicméně v hlavním menu se však přece jenom najdou pokrmy z hovězího, jehněčího či ze zvěřiny, a to za přiměřené ceny, takže aspoň v něčem se nechali provozovatelé poučit. Žel – neochutnali jsme, k naší škodě, neb Zdeněk Pohlreich kvalitu zdejších jídel opravdu vychvaloval.

Tak nevím – pro pocestné obě dvě restaurace nefungují a předem objednaná klientela si tu sice může snad pochutnat, ale že by se pouze na ní restaurace uživily, ba přímo prosperovaly, to asi nelze očekávat. Těch pár domorodců z malé vesnice to určitě nezachrání, navíc si myslím, že místní chodí jíst jinam. Když jsme totiž odjížděli z Kněžic, na druhé straně Petrovic jsme narazili na restauraci „U Luhanů“.  Měli jsme už skutečně hlad, a tak jsme zašli dovnitř, kde bylo poměrně obsazeno. Protože jsme s sebou měli psa, neusadili jsme se v hlavní restauraci, ale v tzv.formance (kromě toho je tu možnost posedět i v „keltské sluji“). Formanka je stylově vybavena a vyzdobena starobylými předměty. Co mě však zaujalo, byl nespočet truhlíků a květináčů s pěstovanými bylinkami, které se dle jídelníčku využívají i v kuchyni. Nechtěli jsme dlouze čekat na objednávková jídla, tak jsme si vybrali z hotovek – polévku, špekové knedlíky se zelím a pečenou krkovici na šalvěji s restovanou zeleninou a vařeným bramborem. Polévka byla z kuřecího vývaru a obsahovala zeleninu (nemraženou) a zavářku – domácí vaječné kapání. Hlavní jídlo nebylo chuťově nijak výjimečné, leč poctivé a co mě fakt dostalo, to byly vařené brambory. Zde předkládané hlízy měly barvu jarně rozkvetlých pampelišek, nebyly rozvařené (jak bývá v restauracích častým zvykem) a jejich chuť byla čerstvá a lahodná. Natolik mě potěšily, že jsem svoji chválu vyslovila i obsluze (což byl sám majitel) a zeptala se, zda tyto brambory pochází od  nějakého místního soukromníka, který je pěstuje na ekologických šumavských políčkách.

„Kdepak od soukromníka,“ mávl rukou majitel, „soukromníci práškujou a jejich brambory se nedaj´ jíst. Jsou bílý a když je rozkrojíte, rozpadnou se a vysype se z nich mouka, stejně jako z těch z Lídlu. Já kupuju brambory z šlechtitelský stanice, mám tam známýho ředitele…“

No neudělalo by vám taky radost setkání s hostitelem, kterému opravdu záleží na tom, co vám dává na talíř? Tak jsme si s panem Luhanem poplkali o bramborách, a pak ještě o pejscích a o blízké rozhledně Svatobor – a člověk se tam rázem cítil tak nějak příjemně a domácky, jako v babiččině kuchyni.

Jo-jo, tak tady určitě rady Zdeňka Pohlreicha potřebovat nebudou.

http://www.uluhanu.cz/