„Ale vy jeden každý musíte snésti mínění druhého. V demokracii je svoboda, volnost. Demokracie znamená diskuzi.“ (Tomáš Garrigue Masaryk)
Nejnovější historie sochy TGM se začala psát po 17.listopadu 1989. Dvacátého listopadu se na Tyršově náměstí shromáždilo cca 60 občanů, ke kterým promluvil tehdy sedmapadesátiletý laborant humpolecké nemocnice Jaroslav Vošický, který všem připomněl, že na místě jejich srocení stával prezidentův pomník. Bezprostředné poté, ve víru událostí, se začal zajímat o to, kde se socha nachází, s úmyslem vrátit ji městu a občanům. Jeho první kroky vedly pochopitelně na MěNV, ale tehdejší vrcholní představitelé Humpolce neměli zájem místo uskladnění sochy prozradit (v té době nebylo zcela jasné, jakým směrem se bude dále vyvíjet politická situace).
Jaroslav Vošický se tedy obrátil na historiky, především pak na PHDr. Zdeňka Mahlera dr. h.c. – pedagoga, spisovatele, scenáristu a muzikologa, který se v době sametové revoluce dostal do vědomí lidí svými aktivitami, i jako publicista. (Pro televizi mmj. zpracoval dokumentární trilogii „Ano, Masaryk“.) http://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Mahler
Stopy po humpoleckém Masarykovi se nakonec našly v pražské Národní galerii a dr. Mašín nasměroval J.Vošického do moravského zámku Letovice, kde byl z původní jízdárny vytvořen státní sklad. Zde byla také třímetrová bronzová socha i se stejně vysokým žulovým podstavcem objevena.
Pro sochu jel koncem ledna 1990 J.Vošický v doprovodu tehdejšího předsedy MěNV J.Vondráka, který jediný měl oprávnění ji ze skladu vyzvednout. Následně byla dána soše nová patina a připravovalo se vše k tomu, aby mohl být pomník odhalen přesně v den 140.výročí narození jedné z největších osobností českých dějin, tj. 10.března 1990. Byla ustanovena komise zabývající se znovuobnovením pomníku a na tomto díle pracovalo i několik dalších lidí z Občanského fóra.
Veškeré toto úsilí, o kterém byla veřejnost v Humpolci zpravena, bylo provázeno nešvarem, který je pro český národ poměrně typický. Lidé, kteří se nějakým způsobem podíleli na akci kolem sochy, začali dostávat nenávistné anonymní dopisy a byli bombardováni telefonáty stejného zaměření. Z archivu J.Vošického přepisuji jeden dopis, který není ani zlý, ani vulgární, dokonce má i víceméně rozumný obsah. Žel, i tento zůstal nepodepsán.
Vážený pane,
Píšeme Vám (ale i ostatním z vedení OF) jako čelnému představiteli OF v Humpolci a iniciátoru pro opětné postavení pomníku T.G.Masaryka. Jste ještě mladý, ale pravděpodobně jste již něco slyšel , nebo si mohl přečíst o neutěšených sociálních poměrech za prvé republiky. Podobné možnosti jsme měli my všichni, staří i mladí. Především však ti lidé, kteří dnes v tisku, televizi a rozhlase glorifikují našeho prvého prezidenta, dávají za příklad pravého a neochvějného humanisty, demokrata, lidumila. Zapomněli však na stinné stránky prvé republiky.
Je jistě hodně těch mezi lidem našeho národa, kteří pamatují na bídu a hlad, na žebráky, flašinetáře, v zimě mnohé ve vetchém oblečení, děti v botách vycpaných novinami, pamatují na téměř milion nezaměstnaných, na stávky a hladové pochody z bídy a hladu, beznaděje (především na Slovensku), do kterých na mnoha místech bylo stříleno, byli mrtví, žalářovaní. I u nás, v Humpolci, žili lidé v brlozích – prostě bídně. To na jedné straně.
Na druhé pak boháči – fabrikanti, velkostatkáři, dobře žijící obchodníci a někteří živnostníci, kteří tyly (přepisuji i s gramatickou chybou) z dělníků. Z oken těch bohatých se lila denně vůně dobrého jídla, jezdili v kočárech, mnozí vedli zahálčivý život.
Nechceme ale snižovat mimořádný význam T.G.Masaryka při vybojování naší samostatnosti v r.1918, ani jeho snahu být demokratem a humanistou, stát za pravdou.
Dnes se však pravda o oné době málo předkládá veřejnosti, naopak ve sdělovacích prostředcích se zamlčuje, překrucuje, často i lže.
Tolik asi pro zapřemýšlení.
Lidé střední a starší generace, různého politického smýšlení a věřící
(Osobní poznámka: Zajímalo by mě, zda lidé střední a starší generace, různého politického smýšlení a věřící posílali na příslušná místa své názory na to, že se ve sdělovacích prostředcích zamlčuje, překrucuje, často i lže po celou dobu předcházejících 40 let.
Ale již císař Traianus se odmítl zabývat anonymy s tím, že „jednak to dává špatný příklad a jednak to není důstojné našeho století“. Traianus žil v letech 53 – 117 n.l.)
Vztyčení pomníku v r.1990
Ovšem byli i tací, kteří znovupostavení pomníku vítali a dávali to najevo tím, že posílali organizátorům historické dokumenty, fotografie a tiskoviny týkající se TGM. (Tyto byly ve větší míře předány Zdeňku Mahlerovi, který je využil pro své dokumenty a do Humpolce zaslal děkovný dopis.)
Nemilé problémy však nastaly i po vztyčení pomníku, tedy krátce před jeho odhalením. Někteří občané nedalekého Čejova se totiž nechali slyšet, že sochu stejně zboří či jinak poškodí. Po reakci, že humpolečtí budou sochu bránit, se z řad zastánců starých pořádků ozývaly hlasy: „Tak vám tam uděláme Temešvár!“ (Pozn. red. V prosinci r.1989 začala v rumunském Temešváru revoluce proti režimu Nicolae Ceauºeska. Komunistická vláda tehdy nařídila armádě, aby střílela do lidí.)
Humpolečtí požádali o pomoc místní policejní služebnu, byli ale odmítnuti s odůvodněním, že bezpečnost sochy není možné kapacitně zajistit. Ochránci pomníku se tady nakonec rozhodli hlídat sochu sami a po dvou hodinách se u pomníku střídali. Toto opatření se nakonec ukázalo jako oprávněné, neboť zde byl přistižen muž v silně podnapilém stavu, který hodlal pomník posypat vápnem. Co by žíravina vytvořila na čerstvé patině, asi není třeba zmiňovat.
Socha naštěstí zůstala nepoškozena a vše se mohlo připravovat k slavnostnímu aktu.
Pokračování příště
Je ůležité, že socha exprezidenta Masaryka nebyla zničena ani za tzv.komunismu.
To, že se objevily opoziční názory, kterým vadiloznovuvztyčení sochy je naprosto normální. O tom je a bude demokracie.
A poslední poznámka k dopisu, který citujete. Měl také pravdu.
Jen mě docela zajímá, kde je uložena socha Antonína Zápotockého.Věřím, že také snad nebyla zničena