Ten dům se nedá přehlédnout. Černá fasáda, dozlatova nabarvená okna. Budova číslo osm v humpolecké Kamarytově ulici budí pozornost kolemjdoucích.
odle autora myšlenky, architekta Luďka Rýznera stojí za neobvyklým
barevným řešením snaha majitele největší části rozlehlého průmyslového
areálu zřetelněji vymezit vlastnické vztahy.
„Hledali jsme barvu, která by jednoznačně podtrhla majetkové
rozvržení areálu. Navíc jsme se snažili najít odstín, který se jinde v okolí nevyskytuje,“ vysvětlil Rýzner.
Dům přitom původně černý být neměl a svým způsobem ani černý není. Jedná se o takzvanou antracitovou šeď.
Další šedou myš nikdo nechtěl
Architekt si dlouho lámal hlavu s odstínem, který by ladil s vnitřkem
vyvedeným ze surových betonových tvárnic a nažloutlého plechu. „K tomu
by se dobře hodila šedá. Takových domů je ale dneska hodně, tak jsme tuto barvu ztmavili,“ doplnil autor projektu.
Pak už stačilo pouze přemalovat klasicky bílá plastová okna
příhodnějším zlatým odstínem a neotřele vypadající budova byla na světě.
Jejím vlastníkem je společnost Hranipex, která shodou okolností patří
bratrovi a otci tohoto známého humpoleckého architekta.
„Přiznám se, že některé synovy návrhy jsou natolik neobvyklé, že mi nějaký čas
trvá je vstřebat. Původně by nás rozhodně nenapadlo, že dům bude černý.
Ale dneska se mi líbí, ta barevná kombinace se tam hodí. A hlavně je
variabilně upravený,“ zdůraznil jeden z hlavních bodů zadání Zdeněk
Rýzner starší.
Projektanti to měli o to složitější, že kvůli napjatému rozpočtu opravy si museli
vystačit pouze s „levnými“ materiály. Vnitřek přesto vypadá
reprezentativně. Nepoznali byste, že stojíte uprostřed továrny, v níž po
desetiletích socialistického „hospodaření“ kvetlo vlhké zdivo.
Zbývá dořešit otázku využití tří podlaží domu číslo osm.
Pravděpodobnost jeho pronájmu jako celku je vzhledem k současné situaci
na trhu s nemovitostmi mizivá. Spíše se počítá s pronájmem jednotlivých
částí.
Prostorově velkorysé přízemí se hodí pro obchody. „Máme nabídku na
outlet nábytku a svítidel od designových firem. V jednání je i stylová
kavárna. Přemýšlíme také o zřízení malé galerie. Tyto svým způsobem
příbuzné obory by se k sobě hodily i jako celek,“ mínil Luděk Rýzner.
Vítězný únor vtrhl do továrny v lednu
V patře připadá v úvahu drobná výroba, případně kanceláře. Ty mohou
vzniknout i v zatím neopravených půdních prostorách, v případě zájmu ale
nelze vyloučit ani dva velké loftové byty.
„Doba zůstává složitá, nájemníci se neshání lehce. Naším zájmem je
mít využitý pokud možno celý dům,“ přitakal Rýzner starší. Fabrika se
začala budovat nedaleko středu města v roce
1887. Stojí za ní továrník Adolf Procházka, který ji v roce 1918 prodal
soukenickému živnostníkovi Karlu Trčkovi. Ten tam hospodařil vlastně
až do znárodnění v lednu roku 1948.
Sukno se tkalo v továrně až do sametové revoluce, po níž následoval
rozprodej jednotlivých částí chátrajícího areálu. V roce 1995 zakoupila
jeho významnou část včetně továrnické vily společnost Hranipex. Ihned se
začalo alespoň s nejnutnějšími opravami silně zanedbané budovy.
Druhá, nízkonákladová „oživovací“ renovace odstartovala vloni. Na jejím konci stojí černý dům.
ulici je nepřehlédnutelný už zdálky. Co člověk, to názor. Někteří velebí
autora návrhu za odvahu, jiní přirovnávají dům k umrlčí kobce.
Lhostejný ale není nikomu.
Ne každý kdo jezdí v černém autě je funebrák, ne každý černý barák musí být spojován se smrtí.
Po rezatých plechovkách je toto první věc, která se mi od Rýznera líbí.
Pokud ale chcete spatřit opravdovou hitparádu architektonického nevkusu, stačí zajít do osady nad zimním stadionem. Tam u mne suvereně vede zmenšený model plaveckého stadionu z dob normalizace, navíc s jakousi budkou na střeše, která připoná místo pro časomíru některého z autodromů. Je s podivem kam až může snaha o vybočení z davu zajít.
To neni snaha o vyboceni, to je snaha prevysit objekty postavene pod nim a za kazdou cenu mit vyhled na okoli. Docela by me zajimalo, jak by tento paskvil vypadal, kdyby to udelal kazdy majitel v rade pod nim :).
naprosto skvělé řešení, dávám palec nahoru
skvělé řešení pro krematorium nebo koncentrák, hnus hnus a hrůza!!!
I mně se počin p. Rýznera líbí, navíc investoval své peníze do svého objektu, tak že můžeme jenom mlčet. Jediné co mně mrzí, a to spíše z nostalgie, je „uloupený“ název pro budovu, tedy No.8. neboť ten nesla budova a její areál jako součást dnes už bohužel vytunelovaného podniku, dalším Humpoleckým „podnikatelem“ a ptákem, SUKNO Textil.
Ale souhlasím s názory, které zde již jsou, a to, že je to neotřelé, originální a po jistém čase i líbivé. Tak že, palec nahoru . . .
Možná by o něco světlejší barva tomu domu svědčila víc.
Budova v Kamarytové ulici se mi líbí moc,a jsem ráda,že stojí u nás v Humpolci,zajímavé,nové,vkusné,praktické – zkrátka dávám také jednoznačně palec nahoru.A s názorem na vilovou část pod tratí V Cípku souhlasím také,hrůza a děs co dnes lidé staví a je jim povoleno!!!!ale naštěstí je to za městem a já tam nemusím chodit a dívat se na to.Na vycházku si najdu lepší místa …
příšerné, odporné, odpuzijící………….nic víc se nedá říci
Ten Cípek, že jo?já to taky říkám,fakt hrozná lokalita!
Cípek stojí za uvážení když vedle krásného nízkého domku dovolí město nádražní budovu.Myslím ulici která není průjezdná a stojí nad Stodůlkama.Projekt pana Rýznera podporuji má to šmrnc.Fandím i této tmavé barvě.
Což Cípek, ten taky, ale ta strašná černá příšernost, to je jak koncentrační tábor. Prostě hrůza.
Líbí se mi jeho přezdívka mezi lidem:“Krematorium“.Navzdory jejich vesměs negativním názorům na barevné ladění budovy,se mi „černá osmička“ velice líbí 🙂