Po stopách Zdeňka Pohlreicha II

Aneb jak trocha televizní reklamy dokáže udělat ze všední venkovské hospody Disney Land.

V loňském roce jsem se na stránkách Humpoláka zmínila o tendencích ověřit si hodnocení televizního showmana Zdeňka Pohlreicha na vlastní chuťové pohárky. Vzhledem k tomu, že se poměrně často pohybuji v šumavských končinách, zaujala mě právě jihočeská restaurace „U Štěpána“ ve Vojeticích, na kterou ve svém gastropořadu pěl ódy zmíněný šéfkuchař. (http://www.humpolak.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4864&mode=&order=0&thold=0 )

Vloni mi dveře této hospůdky zůstaly uzavřeny, ale neupadla v zapomnění, obzvlášť pak, když se v pořadu „Ano,šéfe!“ objevila ještě jednou a získala tři pohlreichovské hvězdičky. (Viz http://hobby.idnes.cz/video-pohlreich-tvrdi-ze-buh-existuje-nasel-ho-na-sumave-u-stepana-1cp-/hobby-domov.asp?c=A100524_160739_hobby-domov_mce  ) Nakonec kdo by s výjimkou vegetariánů nezatoužil ochutnat steaky z masa „šťastných“ krav? 🙂

Když jsme se tedy letos v srpnu toulali po šumavském předhůří, nemohlo to dopadnout jinak, než že jsme v závěru jednoho dne zamířili i do opěvované vesnické restaurace. Sice je zde podle webových stránek (http://www.biofarmavojetice.cz/hospudka.html ) nutná rezervace minimálně týden předem, ale řekli jsme si, že to riskneme.

Ne pokaždé risk znamená zisk. Už když jsme vjížděli na okraj Vojetic, pochopili jsme, že něco je špatně. Každé jen trochu vysečené místečko této vísky o pár chalupách bylo zaplněno odstavenými auty. Zrovna tak tomu bylo i v bezprostředním okolí restaurace. Před venkovskou chalupou, kde to vloni v říjnu zelo pustotou, se tyčila nově postavěná dřevěná skluzavka, obsypaná malými caparty. Ostatně dětí tu bylo daleko více, pobíhaly po volném prostranství, i mezi stoly jídelního koutu předzahrádky. Své počínání doplňovaly typickým dětským hlaholem, který dokážou nevnímat snad jen rodiče těchto roztomilých ratolestí.

Byl krásný letní den, plný sluníčka a vůně okolních luk, takže jsme pocítili nutkání povečeřet na terase před hospodou. Leč ta byla plně obsazena, tudíž jsme byli nuceni vlézt dovnitř budovy. Když jsme opět nabyli zraku v nezvykle tmavé místnosti (kde bych sotva za takového šera byla schopna přečíst jídelníček), zjistili jsme, že i zde je totálně plno, a kde není, tam je na stole umístěný lístek s rezervací. Téměř poslepu jsme se vypotáceli ven a rozhodovali se, jak dál. Nakonec zvítězila varianta, že počkáme, až se uvolní místo na terase – „…když už jsme jednou tady…“.  Usadili jsme se na retro kamenné studnici, v jejímž okolí se povalovaly prázdné půllitry, střepy rozbitých sklenic a nespočet nedopalků, zřejmě z nějaké večerní akce předešlého dne. Odtud jsme pozorovali dovádivé křepčení dětí zhruba ¾ hodiny. Jindy by pro mě tak dlouhá doba byla nepřijatelná, ale v krásném teplém podvečeru se čekání nezdálo až tak hrozné. Navíc člověk mohl sledovat, jak přijíždí stále další a další hosté, někteří s rezervací, ti další rovněž s očekáváním uvolněného místa.

Musím se přiznat, že jestli mě něco fascinovalo, tak to bylo kmitání zdejšího personálu. Jen jsme se totiž usadili u stolu, hned byl tento uklizen a vzápětí před námi přistály jídelní lístky.  Objednané nápoje se k nám dostaly během okamžiku, prostě i v tom návalu hostů nebylo nutno nijak čekat.

Výběr z jídel byl již poněkud omezený, neboť mezitím došla například grilovaná hovězí žebra, anebo roláda z hovězího pupku. Po rozhodování, zda hovězí či jehněčí, to vyhrál steak ze svíčkové a rumpsteak s cibulovou krustou, který zde učil majitele připravovat Zdeněk Pohlreich. Hůře na tom byla naše spolustolovnice vegetariánka, která na jihočeské vesnici neobjevila v jídelním lístku jedno jediné bezmasé jídlo (nepočítám zeleninový salát co by předkrm). Nakonec to vyřešila objednávkou jedné z příloh – pečené brambory plněné křenovou smetanou.

Jak ohodnotit jídlo tolik vychvalované gourmetem a odborníkem na slovo vzatým? Snad bylo naše očekávání příliš velkým, snad v tom mumraji kuchaři nenašli tolik potřebný čas si s jídlem pohrát. Neurazí, ale ani nenadchne, řekla bych. Zklamání nechalo by se číst z našich tváří, kdyby je někdo studoval. Můj rumpsteak byl dobře třistagramový namísto avizovaných 200 gramů, což o to, tepelnému zpracování masa se také nenechalo nic vytknout, ale chuť byla tak fádní a nudná, že byste těžko hledali rozdíl mezi biomasem z farmy a flákotou z Makra. Ani vyjádření mého spolustolovníka neznělo nijak oslavně. „Takovej stejk mi u Kotyzy udělaj taky a za poloviční cenu,“  pravil dotyčný. Když jsem si vzpomněla, jak nám jednou ve jmenované  humpolecké restauraci předložili ve zvláštní nabídce perfektně připravený T-bone steak, musela jsem mu dát za pravdu.

Ovšem celkový dojem neznehodnocovalo pouze jídlo. Během konzumace se k nám ke stolu totiž vtlačili další hladoví hosté, kteří se již neměli kam jinam vejít, takže člověk byl nucen stolovat s lokty těsně přimknutými k tělu jak podle toho nejpřísnějšího společenského bontónu. Bohužel tím bylo značně ztíženo například nabírání si přílohy ze zvláštního talířku.

Kromě toho byl člověk rušen neustále pobíhajícími a vřeštícími dětmi, které největší zábavu shledávali právě kličkováním mezi stoly. V poslední řadě musím zmínit i obtěžující nálety much. Nejsem sice nějak zvlášť cimperlich a nechovám žádnou zvláštní averzi k tomuto hmyzu, nicméně představa much oblézajících exkrementy skotu na nedaleké pastvině těsně před usednutím na naše pokrmy na apetitu dvakrát nepřidala.

Co  říci závěrem? Pokud budete hledat hospodu v útulném domácím prostředí, kde hodláte v klidu a dobře pojíst, tak ve Vojeticích ji rozhodně nenajdete. A tím se potvrzuje mé dogma, kterým se již delší dobru řídím: když je něco proklamováno v televizi, obvykle to stojí za ho*no.