Spolužáci ho nosili na rukou. Nejednalo se pouze o znamení nejčistší pozornosti. Byla to holá nezbytnost.
Jedenáctiletý Václav Halík trpí svalovou dystrofií. Hýbat nohama může, ale nepostaví se na ně. Bez pomoci svých nejbližších se neobejde. Deváťáci z humpolecké základní školy Hradská nyní každopádně mohou ulevit svým pažím a zádům.
Jejich dobrotivou úlohu při překonávání četných schodišť nyní převzaly přepravní plošiny. „Je to výborná věc. Alespoň nejsem tolik závislý na ostatních,“ pochvaluje si novinku žák 4. B. Jmenovitě se jedná o čtyři přepravníky. První mu pomůže dostat se zvenku do lehce přizpůsobených šaten, druhá obepíná zábradlí, které vede k chodbě u ředitelny.
„Pokud bych jel třeba dolů otočený zády proti směru cesty, je to takový divný pocit,“ popsal Václav Halík první zkušenosti a vzápětí přidal i praktický postřeh. Totiž, že musí po čertech pozorně sledovat rozvrh hodin. „Sjel jsem třeba dolů, protože jsem si myslel, že tam máme hudební výchovu. Ona zatím byla v horním patře. A to se pak už docela těžko stíhá,“ dodal.
Děda pomocníkem
Pomocí třetí plošiny si dojede do jídelny na oběd. A konečně je tu ta čtvrtá, nejdůležitější. Na svého pasažéra čeká v přízemním vestibulu a končí až ve druhém podlaží. Samozřejmě s možností zastávky v mezipatře, kterou by „neřešil“ výtah, o němž se ve stádiu přípravy pádu školních bariér rovněž uvažovalo.
„Samozřejmě, je to nové zařízení, občas ještě nefunguje tak, jak by mělo. Ve spolupráci s pracovníky dodavatelské firmy to ale doladíme,“ řekla zástupkyně ředitele Ilona Kostřicová. Ovládání plošiny není složité. Tělesně postižený žák to zvládne sám. Což na druhou stranu neznamená, že si drandí nad schodišti jen tak, bez dozoru. Ten pán, který celé dopoledne vysedává na chodbě u okna a čeká, jestli Vašek nebude něco potřebovat, je jeho dědeček a asistent v jedné osobě.
Svému vnukovi pomáhá s ukotvením na plošině, pro jistotu jej po schodišti doprovází. „Zrovna v tom druhém patře je to ještě docela problém, zdviž tam správně nedoléhá,“ poukázal na drobný nedolad Albín Pánek, který ale jinak ohodnotil bezbariérový nápad vztyčeným palcem.
Cesta tímto schodištním „tobogánem“ trvá tři minutky vzhůru, stejnou dobu i opačným směrem. Školákovi stačí vlastně jenom najet na plošinu vždy po směru cesty, to aby viděl, kam míří.
Vozík mu jen půjčili
Svoje postižení už vnímá jako fakt, trpí jím odmalička. Moc by mu proto pomohl elektrický vozík. K němu ale vede trnitá cesta. „Momentálně máme i ten základní pouze zapůjčený, pojišťovna jej odmítla zaplatit. Kde bychom vzali dvě stě tisíc na poháněné křeslo,“ mávl rukou dědeček Albín Pánek.
Úplně na všechno ale Václavovi nejbližší sami nezůstali. Okamžik, kdy opustí košetický byt se stěží překonatelnými dvaapadesáti schody, se blíží. V Humpolci mají od města přislíbený bezbariérový byt. Nehledě na to, že množina takto upravených tamních ulic a budov utěšeně roste.
Počinek za 1,1 milionu korun v ZŠ Hradská zároveň představuje předpoklad, aby tam plnili povinnou devítiletku i další tělesně postižené děti. To se zatím neděje. Jeden žák s naprosto stejnou diagnózou navštěvuje školu v Hálkově ulici. „S rodiči jsme mluvili, o této možnosti vědí a do budoucna se jí nezříkají. Přáli si ale, aby tam jejich potomek dokončil alespoň první stupeň,“ upřesnila zástupkyně ředitele školy Ilona Kostřicová.
Převzato z Pelhřimovského deníku, autor Michal Vítů: http://pelhrimovsky.denik.cz/zpravy_region/20101025_schody.html
Podobnou bezbar. rekonstrukci by zasluhovalo provésti i na ZŠ Hálkova jako největší škole na okrese v kategorri základních.
Jistě by se podařilo vytěžit i peníze z eurofondů, navíc milion na Podhradu není tak mnoho jako spolkl zimní stadion při rekobstrukci střechy.
Pokud Hálkova toto potřebuje má svoje vedení a to se musí starat.