Příběh osmnáctiletého Zdeňka Adamce, který se ve čtvrtek ráno upálil na Václavském náměstí
Mladík, který se ve čtvrtek polil benzinem a zapálil v centru Prahy, byl opečováván matkou a miloval přírodu.
Když se ve čtvrtek na policejní služebně matka Zdeňka Adamce dozvěděla, že se její osmnáctiletý syn upálil na Václavském náměstí, zhroutila se a dostala astmatický záchvat. Uklidnily ji až utišující léky, které jí podal přivolaný lékař. Prý mluví jen o tom, že už tady dál nebude, že teď je na řadě ona a že odejde. Manžel má o ni strach. Musí ji neustále hlídat, říká Jiří Balnoha, jenž se velmi dobře zná se Zdeňkem Adamcem starším. Vztah matky a syna všichni lidé z jejich okolí popisují slovem zvláštní. Jak si ho vyložit? Ještě v šesté třídě ho vodila do školy a po vyučování si jej vždycky vyzvedla, říká Pavel Bílek, ředitel humpolecké základní školy, kterou Zdeněk navštěvoval. Už v té době se jeho svět zúžil na dvě známá prostředí. Škola a domov. Nic mezi tím.
Expert na elektroniku
Ve třídě byl samotářský, neměl žádné kamarády. Zato exceloval v předmětech, které ho bavily. Fyzika, chemie, přírodopis, počítače. Také četl klasickou literaturu, studoval odborné texty. Sotva se za ním zaklaply dveře domova, prováděl pokusy, vrtal se v elektronice. Anebo leštil, opět s matkou, která má pověst pečlivé hospodyně, rodinný vůz. Vůbec nechodil ven. Ale uměl opravit i to, co by nesvedl ani odborník. Třeba kamarádovi dal dohromady mobil, který předtím všichni odepsali, říká mladík na chodbě osmipatrového paneláku, kde Zdeněk Adamec, ve škole přezdívaný Áda, bydlel. Ve virtuálním světě, do nějž se utíkal, měl přezdívku Sataník. Účastnil se internetových diskusí, nehledě na to, že darkerům (radikálům, kteří zkratují elektrické vedení) vystavěl server. Tomáš Baldýnský, internetový fanda, o něm například napsal: Sám jsem s ním kdysi vedl rozhovor na téma Jsem tlustý a nemám holku. Tedy tlustí jsme byli oba, ale holku neměl jenom on… Ale svět internetu asi nebyl ten, který nejvíc miloval. Doma měl terárium a třeba před okny pokoje si vysadil slunečnice. Jeho vrstevníci ze sídliště je však jednou přes noc polámali a rozdupali i krmítko, které vyrobil. O ekologii a hromadách odpadků, které zahubí svět, se ostatně zmiňoval i v textu na rozloučenou. V dopise není ani zmínka o rodičích, kteří jej tolik milovali a trávili s ním veškerý volný čas. Například když začal chodit do rybářského kroužku, jeho otec se nabídl, že vezme funkci vedoucího. Kolikrát manželce nadával, že se o něj stará až moc, že ho rozmazluje, rekapituluje Balnoha.
Kde bych asi byl
Od obletovaného a samotářského jedináčka byla cesta k šikanovanému dítěti celkem krátká. Byl zrovna v devátém ročníku. Kluci z vedlejší třídy se mu chodili posmívat. Věděli, že ho tím dokážou vytočit na nejvyšší míru. Někdy se zdálo, že má až záchvat. Nakonec se jej však zastávali jeho spolužáci, byť nikdy do jejich kolektivu úplně nezapadl, vzpomíná učitel Bílek. Po základní škole se snažil oplácaný Zdeněk dostat na policejní školu. Neobstál při fyzických testech. Nakonec studoval pelhřimovskou průmyslovku. Tohle pondělí si do školy přinesl noviny, kde se psalo o tom, že ho stíhá policie kvůli internetovým stránkám darkerů. Ve středu už místo do autobusu do Pelhřimova nasedl na linku, která jej zavezla do Prahy. Odpoledne matka – jak vypověděla do policejního protokolu – synovi volala na mobil. Na otázku Kde jsi? jen řekl Kde bych asi byl a zavěsil. Od té chvíle byl nedostupný.
