Humpolec – Jednoduchý princip může být geniální.
Senioři z humpoleckého domova důchodců naplní vystřižené tvary tělíček molitanem, invalidé a další lidé s dobrým úmyslem ušijí oblečení a Jarmila Neomytková panenky zkompletuje. S jednotnou cenou 250 korun za kus se pak prodají. Transplantace jedné oční rohovky stojí 25 tisíc korun. Za sto panenek tak mohou afghánští lékaři vrátit zrak jednomu nevidomému, většinou dítěti.
Projekt s názvem Adžamal zavedlo sdružení Berkat novinářky a bojovnice za lidská práva Petry Procházkové. „Nejprve jsem se s tím setkala zhruba před rokem, když můj bývalý spolužák Ivan Magor Jirous dostával medaili města. Přišla ke mně Jana Hradílková, která stála u zrodu Berkatu, a dala mi panenku. Doma jsem si všimla cedulky na ní a pochopila o jak úžasnou věc jde, a že se mi naskytla příležitost pomáhat lidem,“ nadšeně popisuje seznámení s Adžamalem Jarmila Neomytková z Humpolce.
Oslovila kamarády, důchodce a invalidy a prvních dvě stě panenek bylo na světě, tedy i opětovné prozření dvou lidí, kteří se tak mohou snáze orientovat v neveselé každodennosti válkami zmítané země.
Vždy jen jedno oko
Jak vysvětluje vedoucí projektu Jana Vavřincová z Berkatu, každý slepec má nárok na operaci pouze jednoho oka. „Nejdůležitější je, aby viděli, mohli být soběstačnější a dostali se například do školy,“ vysvětluje Vavřincová. Za častou slepotou dětí v Afghánistánu stojí více faktorů. Je to velká prašnost, kdy se rohovky často vydřou, špatné hygienické podmínky a infekčnost. V neposlední řadě má na zrakové problémy novorozenců vliv i podviživenost jejich matek v průběhu těhotenství.
Příběh jménem Adžamal se začal psát koncem roku 2001, kdy Lidové noviny uveřejnily fotografii chlapce, pacienta nemocnice v Kábulu. Strádal podvýživou a do péče lékařů se dostal na pokraji smrti z hladu. Začal běh na dlouhou trať. Adžamalovi se zrak už zachránit nepodařilo, ale díky projektu, který byl tímto nastartován, byl navrácen zrak desítkám lidí v Afghánistánu.
V roce 2007 se daly namísto peněžních sbírek a darů do práce panenky, díky kterým prozřely už desítky Afghánců. „Vloni bylo operováno děvět dětí a letos už jedenáct, což považuji za velký úspěch,“ informuje Vavřincová.
Jde vlastně o jakousi třífázovou terapii. „Naši klienti si při výrobě procvičují jemnou motoriku. Některé z babiček dokonce i pletou oblečky nebo vyšívají tváře. Tak trochu to připomíná dřívější draní peří ve venkovských chalupách. Stejně jako kdysi tam si mohou popovídat, probrat vše možné i nemožné a třeba si zazpívat. A hlavně všichni vědí, že práce, kterou dělají má smysl a pomáhá těm nejpotřebnějším,“ hodnotí význam sociální pracovnice domova důchodců Petra Slívová.
Kupce, který panenku zakoupí, pak hřeje prokazatelně bohulibý význam jeho investice. Třetí fáze snad nemusí být ani zmiňována. Lze jen doufat, že operovaní budou někdy koukat na lepší svět kolem nich.
převzato z Pelhřimovského deníku:
http://pelhrimovsky.denik.cz/zpravy_region/20101026_seniori_afghanistan.html
