Na začátku tisíciletí patřil Václav Koloušek k výstavním exponátům českého fotbalu. Získal titul se Spartou i Libercem, hrál za Slavii, prožil angažmá v italské Serii A, reprezentoval. Prošel ovšem i složitějším obdobím, čelil zákeřné nemoci, po skončení kariéry se potýkal se závislostí na automatech.
Fotbalovým fandům jste poněkud sešel z mysli. Co dnes děláte?
Jsem stále u fotbalu, v Humpolci jsem ještě hrál divizi, než se hřiště pro kovidovou pandemii zavřela, a trénuju starší dorost. Klub vede parta solidních lidí, udělala se nová umělka, jsem tu spokojený.
Posteskl jste si na koronavirovou krizi. Nehráli dospělí, nehrála ani mládež. Jak dorost připravujete?
Nehraje se nic, úplně něco šíleného. Úroveň je taková, že se nepředpokládá, že by se kluci posunuli někam výš, že by je měl fotbal v budoucnu živit. Z toho vyplývá jejich přístup. Před čtrnácti dny jsme měli pár tréninků, sešlo se nás pár, hodně jich skončilo. Pauza byla příšerně dlouhá. Ale to bude problém všude, po celé republice. Jeden ročník přešel do dospělých, z mladšího se někdo posune, ale z těch, co tu byli, mi zbyli jen dva. Třetí mi zavolal, že už hrát nebude. Skončil s fotbalem, definitivně. Bude to velký problém.
Nehrozí, že klub dorost vůbec nepřihlásí?
K tomu snad nedojde, ale někteří kluci odehrají zápas za mladší dorost a pár jich bude muset jít hrát i za starší. To je špatně. Ale tak to bude všude.
Dalo se něco vymyslet online?
Byli jsme s nimi v kontaktu přes Facebook a jiné sítě, ale to k ničemu nevedlo. Nechali jsme přípravu čistě na nich, ale je složité je donutit k něčemu, když jsou doma. Osmnáctiletí kluci, kteří neprahnou po profesionální kariéře, se sami k aktivitě nepřinutí.
Vědí aspoň kluci, jaký borec je trénuje?
Musí se podívat na Google a najít si to. To svedou. Nejsem typ, abych vyžadoval nějakou úctu, ostatně doba je jiná. Já v sedmnácti přišel v Mladé Boleslavi do kabiny áčka a všem vykal. Všechny zdravil dobrý den. Ale je to dané i trenéry. Snad poslední Mohykán, který drží odstup, je Petr Rada v Jablonci. Jinak mají všichni moderní pozitivní myšlení, všechno uhladit a pohladit, ale někdy to nefunguje. Pak se divíme, že se neumějí kousnout.
Bývalý reprezentant trénuje dorost v divizním klubu. Nelákalo vás prosadit na lavičce týmu s vyššími ambicemi v profesionální soutěži?
Během kariéry jsem říkával, že trénovat nechci. Ale po třech letech u dorostu mě ta práce docela chytla. Hlásím se na A licenci, ale dost mi vadí, jak systém získávání potřebného vzdělání funguje. Hrál jsem fotbal dvacet let na vysoké úrovni, tak bych si představoval, že se to nějak projeví. Když se někdo rozhodne ve dvaceti dát se na trenéřinu, má to docela jednoduché – sedne si ke knížkám, něco si přečte, něco se naučí, ale jak funguje chemie v kabině, to nezná. To se z knih naučit nedá. Za reprezentaci v Poháru UEFA, když jsme se Slovanem Liberec postoupili až do čtvrtfinále, jsme dostali B licenci. Ale nic víc. Přeskočí vás někdo, kdo pořádně fotbal nehrál, jen si něco přečetl v knížce.
Nakousl jste svoji krásnou kariéru, patříte k těm vyvoleným, kteří prošli Spartou i Slavií. Komu nyní držíte palce?
Nejvíc Liberci, kde jsme si mistrovský titul v roce 2002 užili naplno, já víc než rok před tím se Spartou. Vklínili jsme se mezi tyto mocné kluby, to bylo něco neskutečného. Kdybych si měl vybrat mezi pražskými kluby, tak Spartu. Chodím hrát za jejich starou gardu nebo Sigi team, vzpomínám na super kluky jako byl Jirka Novotný. S libereckou partou jsem také ve spojení, se Štajnym (Jiří Štajner), s Petrem Johanou.
Na vrcholné úrovni jste v českém fotbale končil v Jihlavě, která neleží do Humpolce daleko. Jdete se občas na fotbal podívat?
V Jihlavě bydlím, to není problém, když se k někomu přidám, tak jo, ale jinak mě to moc neláká. Pravidelným návštěvníkem nejsem. A že bych jezdil do Prahy nebo Liberce, to ne. Kdyby Jihlava hrála první ligu, tak by mě to asi lákalo víc, ale takhle ne. Nedopadla moc dobře, některé věci se nepovedly, teď tam kopou kluci na hostování, je to spíš béčko Sparty nebo Slavie. Vlastním odchovancům dávají šanci minimálně.
Ve vzpomínkách jste vynechal Slavii, odkud jste odcházel za ne zcela růžových vztahů. Na ni jste zanevřel?
Vůbec, vzpomínám na ni také v dobrém, i tam jsem poznal super kluky jako Pavla Kuku nebo Radka Bejbla. Když vidím, jak jí to nyní šlape, tak mám upřímnou radost a moc jí to přeju. Škoda výpadku s Arsenalem, zasloužili by si jít dál, předváděli neskutečné věci. Nebo naposledy zápas se Spartou v semifinále poháru, to bylo školení.
Ve vaší době, v ročníku 2004/2005 to však tak zářivé nebylo…
To byla hrůza. Nebyly peníze, nezaplatili za mě Liberci, já pak onemocněl (leukémií) a hledali způsob, jak se mě zbavit. Měl jsem jenom štěstí, že ve vedení byl Pepa Jinoch, který nade mnou držel ochrannou ruku. Když skončil trenér Josef Csaplár, jehož jsem znal z Liberce a přišel Karel Jarolím ze Slovácka, byl mi jasné, že nemám šanci. Od začátku dával najevo, že mě nechce, podle mého připravoval půdu pro syna Lukáše. Bylo to evidentní. Fotbal přináší podobné situace, to se stává, ale mně to vadilo především lidsky.
Zůstal ve vás pocit hořkosti?
Vůbec, proti Slavii nic nemám. Tam bylo záležitost nás dvou, mě a trenéra Jarolíma. Stačilo mi, když skončil u nároďáku, plno kluků prohlašovalo, že to nefungovalo, jak mělo. Potvrdil jsem si jen to, jaký byl. Jeho metody, tedy extrémní dril, neustálé pozorování, kontrolování a podezřívání, se v klubu ještě daly připustit, jako zaměstnanci musí fotbalisti něco od nařízeného snést, ale v nároďáku? Výsledky podle toho vypadaly. Teď trénuje v Mladé Boleslavi, odkud pocházím, takže vím, že se nezměnil. I kdyby tvrdil něco jiného. Je stejný jako před dvaceti lety.
Mám z toho vyrozumět, že trenéra, který dosáhl tolika výsledků, neuznáváte?
To ne, je to dobrý trenér. Jeho tréninky mě bavily, jak připravil mužstvo takticky, bylo skutečně obdivuhodné. Ale aby si u mě určil diagnózu, sám se rozhodl, co zvládnu a co ne, to se nedělá. A řekne mi to do očí, až když je už po všem. Ale chyby byly i ve mně. Měl jsem svoji hlavu, svůj rozum.
Kdyby se dal čas vrátit, choval byste se jinak?
Určitě bych něco řešil jinak. Ale stačilo by říct, nepočítám s tebou, najdi si jiné angažmá. Dneska už to tak chodí. Věděl bych, na čem jsem. Ale hry přes noviny, Slavia bez peněz, bylo to jedno s druhým. Zaplaťpánbůh, kde nyní je. Je to penězi, to je jasné, bez nich to nejde, ale i lidmi.
A proč se Spartě v posledních letech tak nedaří?
Je to především o výběru hráčů, dost uškodila doba za trenéra Stramaccioniho. Zbavili se unáhleně ruského obránce Karavajeva, kluka, který je v Zenitu Petrohrad vynikající, a Sparta nemá pravého beka. A dalo by se pokračovat. Chovali se povýšeně a teď je někdo tam nahoře za to trestá. Mysleli, že stačí napumpovat do mužstva peníze, ale tak to nefunguje. Sparta se zvedne, ale bude to strašně těžké.
Naopak Liberec vás těší, nemýlím se?
Tam je to pořád stejné. Udělá se výsledek, odejde deset hráčů, přijde jich osm, a zase si to sedne. Jeden za druhého. I když na podzim měl kádr silnější, byli tam Hromada, Hilál, Beran, bylo tam koho dát. Teď si trenér tolik vybírat nemůže. Ale jsou pořád nahoře.
Vaše začátky se však vážou k Dukle Praha. Záložní čtveřice Koloušek-Papoušek-Janů-Michalík se stala už legendární. Zavzpomínáte si?
Samozřejmě nezapomenu. V brance Tonda Kinský, ve stoperu Karel Krejčí s Jirkou Jeslínkem, doba to byla krásná. Hrálo se na Julisce, přesun do Příbrami jsem už nezažil. Já hrál kromě Viktorie Žižkov za všechny pražské kluby. Málokdo totiž ví, že jsem byl chvíli i v Bohemians. Když tam šéfoval Dalibor Lacina. A jsem rád, že jsem z toho vyskočil. Nic proti klubu, ale s ním se nedalo. Bylo to šílené. Mužstvo vedl Mário Buzek, já absolvoval jen jeden trénink, pak už jsem tam nejel a zůstal doma. Jediné štěstí, že mi Lacina nezaregistroval smlouvu na svazu a já mohl bez nějakých potíží odejít.
Po skončení kariéry jste se dostal do složitější finanční situace, prý jste propadl automatům a nechal v nich veškeré své peníze. Je to pravda?
Nechtěl bych se k tomu vracet. Takový je život. Byla v tom moje špatná rozhodnutí, to nepopírám, také mi uškodili jiní, ale je to pryč. Z takových potíží se ale člověk dostane, to není nepřekonatelné. Nechci se však o tom bavit, žiju, dělám fotbal, mám rodinu. To je nejdůležitější. Nestěžuji si. Mám dceru Kateřinu, je jí deset. Hraje volejbal, ale vrcholově se asi sportu věnovat nebude. Mám přítelkyni, nikdy jsem ženatý nebyl, ale jsem v pohodě.
Takže exekuce už vám neděsí?
Ne, je to pryč a už si z toho hlavu nedělám. Nějak se uživím. Jestli se dožiju důchodu, tak mi budou chodit i nějaké peníze z Itálie a Rakouska, kde jsem rovněž hrál.
Italská Salernitana opět postoupila do Serie A. Prožíval jste to?
Po třiadvaceti letech! Nádherný úspěch, neskutečné. Má to jen kaňku, při oslavách zahynul nějaký mladík. Asi autonehoda, byl prý na mopedu. Hned jsem jim k postupu pogratuloval, přes ty sociální sítě je to snadné. Pořád byli pátí, šestí, nakonec to dokázali. Je to o to cennější, že to bylo bez fanoušků. Tam to byl opravdu dvanáctý hráč. Když to spustili, byl to mazec. Teď bude derby s Neapolí, to bude paráda.
Až si doděláte trenérskou profilicenci, můžete trénovat i Salarnitanu. Přemýšlíte o tom?
To asi ne, najdou někoho místního. Ale rád bych se jel na nějaký zápas podívat.
V italských klubech působí nyní, nebo nedávno působilo několik českých fotbalistů. Dělají českému fotbalu dobré jméno?
Velmi se povedl Jakub Jankto, pro mě to bylo překvapení, šel do Itálie ze slávistického dorostu. Tehdy mě oslovil sekretář FC Janov, abych se na něj kouknul, když hráli na Xaverově s Jihlavou. Na něm bylo vidět, že je to fotbalista, vyčníval nad ostatními. Co dříve umělo osmdesát procent našich fotbalistů, dnes objevíte u dvou, u třech. Nakonec ho získalo Udine.
Nyní máte angažmá v Humpolci. Kdy odstraní sochu nejslavnějšího přistěhovalce Hliníka a postaví místo ní Kolouška?
To se asi nestane. Já jenom dojíždím, Hliník se tam odstěhoval. Aspoň tak to všichni vnímají.
