Absolutní vyhoření, pak velmi vážná nemoc. Zakladatel a spolumajitel úspěšného pivovaru Stanislav Bernard má sice čím dál intenzivnější pocit, že se svět zbláznil, ve velmi otevřené zpovědi však přiznává, že na tomto světě už vůbec nemusel být.
Měl v tom být kus taktiky. Předpokladem byl dlouhý rozhovor na citlivé téma a u takových je podle nepsaných novinářských pravidel doporučováno klást zprvu víceméně neškodné otázky na jakési rozehřátí respondenta, na pozvolné vplynutí do děje.
Zkrátka nepřepálit start. Nebo, řečeno stylově pivním žargonem, začít desítkou a postupně se propracovat k vícestupňovým speciálům. Tahle taktika není rozhodně špatná, má oprávněnou logiku. Pokud proti vám nesedí Stanislav Bernard.
Šestašedesátiletý muž s výrazným obličejem, neposedně divokými vlasy a úsměvem, který by prozářil i Atlantidu v hlubinách, zjevně není na taktizování stavěný, takže nalinkovaný scénář okamžitě zbourá. Výsledkem je, že od první otázky nejde rozhovor připravenou, naplánovanou cestou.
Jde vlastní cestou, čímž ctí jeden ze sloganů humpoleckého pivovaru, a je to nejspíš dobře, prospěje to zajímavosti rozhovoru, jak snad jeho průběh ukáže. Tak tedy – připraveni na upřímnost? Držte se! Vlastně pardon, tímto heslem se už pivovar usazený v centru Humpolce neřídí. Držme se!
Pivovar, který nese vaše jméno, je na trhu už třicet let. Nepřijde vám, že to uběhlo nějak příliš rychle?
To je známá zkušenost, že s přibývajícím věkem se vnímání času zrychluje. Já mám ale poslední dobou pocit, že zběsile pádící čas ovlivňuje i to, co se děje na Zemi.
Jak to myslíte?
Poslední roky přichází strašná spousta změn, které nejsou pozvolné, ale skokové. Dochází k přehodnocení paradigmat. Viz plíživé vytrácení svobody, politická překorektnost, pokrytectví společnosti, diktát marginálních menšin většinové společnosti, pohledy na uhlíkovou neutralitu, pohledy na ekologii, mnohá rozhodnutí Evropské komise, která vnímám tak, že Evropa začala reálně páchat ekonomickou sebevraždu.
Vydává spoustu protichůdných rozhodnutí a vezměte si například bezvýhradné přijetí teze, že za oteplování planety mohou téměř stoprocentně skleníkové plyny.
A ne?
Jsem přesvědčen, že problém je neskonale složitější. Na Zemi byla prokazatelně období, kdy bylo mnohem tepleji než dnes, oceány kolísaly mnohem víc. My se ale upínáme na jediný úzký pohled, který nazýváme vědeckým.
Dobrá, je to pohled na věc, naprosto legitimní. Dělat ale na základě tohoto pohledu zásadní rozhodnutí? To je velmi škodlivé. Společnost dramaticky zchudne, může se vytratit společenský smír a upřímně – v chudé společnosti jde vždy ekologie stranou.
Sebevražedné rozhodnutí?
Třeba rozhodnutí o elektromobilitě je podle mého bytostného přesvědčení absolutně slepá kolej. Není to ani trochu ekologické! Nemůžeme se přece na problém dívat tak, že auto nebude kouřit z výfuku. Místo toho bude kouřit v elektrárně, poněvadž dnes nejsme schopni vyrobit veškerou energii ekologicky. Kdyby byla všechna auta na elektriku, potřebujeme jen v Česku tuším několik nových Temelínů.
Není to přitom jen výroba energie, které nemáme dostatek, ale potřebujeme k tomu nabíjecí infrastrukturu, vzácné kovy jako lithium, kobalt a další, které se vesměs těží ve velmi neekologických podmínkách, často někde v Africe, kde se v téhle souvislosti mluví o zneužívání dětí. Není vůbec vyřešena recyklace baterií, životaschopnost aut je mnohem menší. Auta se zdražují, zvětšují, aby bylo kam baterky umístit, to je přece jednoznačně proti ekologii!
Příkladů evropského bláznovství je ale mnohem a mnohem víc – tenhle mě zrovna teď napadá, a proto ho rozvíjím. Všimněte si také, jak se o tom prakticky nediskutuje. Je to jako náboženství, souvisí to s již zmíněnou ztrátou svobody ve vyspělé západní společnosti a bohužel stále rychleji i u nás. Odlišné názory jsou stigmatizovány, zásadní rozhodnutí se jaksi objeví a už to jede. Vy jste se ale původně ptal na těch třicet let, že?
A jen koukám, kam jsme se od původní otázky dostali…
Změn se udála strašná spousta. Ani ne tak za posledních třicet let, ale za posledních několik málo let.
Podle vás jde o změny k horšímu – nepletu se?
Historie vždy ukázala, že pozitivní změny určuje tržní vývoj, svobodná soutěž mezi firmami, a ne byrokratická rozhodnutí z luxusních kanceláří. I elektromobilita, když už jsme u ní, by se měla nechat na přirozeném vývoji. Jistě by si nějaký podíl vydobyla, ale byl by to zdravý podíl v portfoliu pohonů.
Celé mi to bohužel připomíná systém, který jsem zažil před revolucí: říkalo se tomu Rada vzájemné hospodářské pomoci, RVHP. Evropská komise na mě jako RVHP vážně působí. Zní to tvrdě, vím, ale na rozdíl od lidí ze Západu, kteří to nezažili, a na rozdíl od mladých, kteří tuhle nesdělitelnou zkušenost také nemohli prožít, jsem na tyhle věci asi citlivější.
To, co se poslední dobou děje na Západě, vnímám jako návrat k nesvobodě. Vždyť se podívejte, jak se chovají sociální sítě, média.
Jak?
Je tu politická superkorektnost, která prakticky nepřipouští jiné názory. Protežovány jsou ty levicové, lidé s klasickými pravicovými názory – pozor, vůbec ne extrémními – jsou často blokováni. Evropa funguje systémem z jedné dotace na druhou, to úplně křiví původní tržní prostředí. A jakmile se toto prostředí začne křivit, systém přestává fungovat.
V Berlíně nedávno proběhlo referendum o vyvlastnění bytů – na první pohled je to fajn, využita bude spousta prázdných bytů a dostanou je ti potřební. Ale kdo bude mít pak motivaci stavět v Berlíně byty? Developeři a firmy půjdou jinam, do svobodnějšího prostředí a v konečném důsledku to v Berlíně jen prohloubí bytovou krizi.
Nepůjdeme raději z Berlína do Humpolce?
K nám do pivovaru, jo?
Jo.
I tady najdeme příklad skokové změny posledních let.
Do toho!
Asi už jste slyšel, za jakých neuvěřitelných podmínek jsme k pivovaru přišli.
Ruinu se zůstatkovou hodnotou devět milionů a oprávněnou pověstí špatného piva jste v roce 1991 se společníky Josefem Vávrou a Rudolfem Šmejkalem vydražili za 52,5 milionu korun.
Které jsme ze sta procent získali z úvěru. A to na šest let, s desetiprocentním úrokem. První dekáda byla čistým bojem o přežití. Spláceli jsme privatizační úvěr, do toho další úvěry, protože jsme museli investovat, investovat, investovat. Byl to boj, ale krásný. Plný rizika, ale taky úžasné svobody a záplavy nápadů.
V roce 2001 jsme půlku pivovaru prodali belgickému partnerovi Duvel Moortgat za 140 milionů korun – z dnešního pohledu to bylo za polovinu firmy zadarmo, nám to ale tehdy velmi pomohlo. Všechny peníze jsme celou dobu vraceli do firmy, první dividendy byly vypláceny jen pár let zpátky. Dnes jsme bez úvěru, máme vlastní finanční rezervu, ekonomicky jsme zdraví.
A teď se podívejte na paralelu s vývojem státního dluhu – je to přesně naopak a s covidem se to úplně utrhlo. Loňský rok a začátek toho letošního v tomhle smyslu ještě beru, jenže ono to pokračuje dál.
Co s tím může dělat pivovarník z Humpolce?
Jen to, čeho je schopen. Vařit to nejpoctivější možné pivo, přičemž jsme za poslední měsíce vyhráli desítky světových i tuzemských cen. Znamená to také chovat se ekologicky a občas podpořit nějakou aktivitu, nyní kupříkladu Spolek pro ochranu svobody projevu.
Podporujeme také velkou většinu místních aktivit – spolky, sportovní oddíly, domovy důchodců a tak dál a tak dál. Tady jsme doma a chceme s městem a regionem žít. A ještě něco může pivovarník z Humpolce dělat: ze srdce říkat to, co cítí.
A když ze srdce říkáte například názory na globální oteplování, neoznačí vás někdo za tmáře, za zpátečníka?
Nemohu to vyloučit, ale já to neříkám pro efekt. Jsem o tom přesvědčen, a pokud mě někdo takto označí a nepřidá k tomu relevantní důvody, je to demagogie.
Setkáváte se s tím?
Ne moc často. Konkrétně si ale vzpomínám na jednu takovou reakci. Když jsme natočili v režii Jirky Mádla v pandemii černobílý klip „Svět se zbláznil, držme se“, a mimochodem, jeden z webů, kde to bylo sdíleno, byl Forbes a mělo to tam jako všude neuvěřitelně krásnou odezvu…
Ano, to byl ten spot, kdy se v tísnivé a krušné době lockdownu lidé obejmou, podrží jeden druhého, taxikář vypne taxametr, protože se zákazník dozvěděl špatnou zprávu a podobně – zrovna než jsem jel za vámi, říkali jsme si s kolegou, že už jsme vážně staří, když nás dojme reklamní klip…
Nejste staří, to dojalo naprostou většinu lidí. Aspoň ty s citem určitě. Měli jsme stovky reakcí, i ze světa, že to lidi dojalo, rozplakalo. Děkovali za tu esenci lidství. Ale abych se vrátil k tomu, na co jste se ptal předtím: zrovna pod tímhle klipem na mě některé feministky začaly nevybíravě útočit dokonce výroky, že jsem sexistické prase.
Proč jste – s odpuštěním – sexistické prase?
Týkalo se to našich pin-up dívek, jimiž jsme označovali některá piva. Prostě kreslené krásné baby! Fajn, kritizovat to je samozřejmě legální –
vstoupil jsem s jednou z těch žen do diskuse, ale pak to rychle vzdal.
Vykládala si svobodu slova tak, že ona může útočit na všechny světové strany, urážet, ale když jsem zkoušel vznášet protiargumenty, byl jsem pro ni jako červený hadr pro býka. Nebyla vůbec schopna věcně reagovat, jen na mě bezhlavě, nesmyslně a bez relevantních odpovědí útočila a urážela mě. Nemocné reakce nemocného člověka.
Takže slogan pivovaru „Svět se zbláznil“ sedí?
Kampaň jsme používali léta, ale jaksi v jiných souvislostech. Svět se zbláznil – držte se. Vždy jednou za čas se vyskytlo něco, co ukazovalo, že svět se zbláznil. My na to obrazně řečeno posvítili, udělali si z toho legraci a nějakým způsobem to vizualizovali na billboardy, byla to nadsázka, humor.
Jenže poslední roky bychom něco takového mohli vyrábět každý týden a mě to úplně přestalo bavit. Kampaň jsme utlumili. Spot, který jsme dali ven během pandemie, byl o něčem úplně jiném: nikoli držte se, ale držme se. Obejměme jeden druhého, neštěkejme po sobě.
Poselství lidství, reklama až pod čarou. Tohle je mimochodem má hlavní motivace. Tohle, a nikoli zisk.
Takhle můžete mluvit i proto, že pivovar je v dobré kondici, ne?
V dobré kondici nyní skutečně je – v loňském roce jsme měli obrat téměř 750 milionů korun a zisk sto milionů. Ovšem naší motivací není za každou cenu růst, byť do covidu jsme rostli. Ano, díky tomu máme finanční rezervu, značka Bernard je respektovaná, obdivovaná. Rekordem je 400 tisíc hektolitrů vyrobeného piva v roce 2019, loni to bylo zhruba o čtrnáct procent méně.
Jasně, čísla jsou důležitá, ale mnohem větší motivace je mít špičkové pivo, budovat značku, skvělé vztahy se zákazníky a to, aby se naši zaměstnanci usmívali, byli spokojení. Když jsme začínali, naivně jsem si myslel, že pokud někdy zvládneme vybudovat z ruiny něco a jestli se nám někdy podaří být ziskoví, budeme šťastní. Tak to ale není. Ani náhodou ne.
Zisk není důležitý?
Bez peněz nemůžete podnikat, ale pokud se peníze stanou cílem, je to strašně málo. Aspoň pro mě. Vztahy a hodnoty ve firmě jsou mnohem víc, než zda zisk vyrostl či nevyrostl o nějaká procenta.
Kdy jste na to přišel?
Už docela dávno. Někdy poté, co jsme se spojili s Belgičany. Do té doby jsem deset let nepřetržitě pracoval, zápřah byl neuvěřitelný. A najednou jsem zjistil, že jsem vypálený, vyhořelý, hledal jsem cestu, jak z toho. Přitom to bylo paradoxní: vyhoření nastalo v době, kdy přišli Belgičané a přitekly první peníze. Člověk by si měl říct: Tak jo, povedlo se to, dokázali jsme to!
Ale?
Samozřejmě že jsme byli rádi. Jenže mně to vydrželo fakt malou chviličku.
Asi se to těžko popisuje, ale jak se u vás projevilo vyhoření?
Popisuje se to docela snadno – všechno mi přestalo dávat smysl. To, co mě do té doby nekonečně naplňovalo, bylo najednou tíživou přítěží. Z pocitu povinnosti jsem to dělal dál, ale cítil jsem, jak ve mně narůstá napětí, jak to přemáhám silou a nepřirozeně. Přišel jsem domů a byl bez nálady. Pil pivo a koukal do stěny. To trvalo několik let.
Několik let?!
Nevěděl jsem, co to je. Víte akorát, že jste v latentní depresi, že je něco špatně. Na druhou stranu, pořád mi na firmě neuvěřitelně záleželo a měl jsem ji rád. Nebyl to jen pocit zodpovědnosti, ale i ztotožnění se s tím, co člověk vybudoval, co je za ním.
I proto nemohlo řešení mého stavu přijít hned. Jste-li ve stavu vysokých emocí, řešení přijde jako lusknutí prstem. Když jste dole, plácáte se v tom a nevíte, jak ven.
Vy jste poté vážně onemocněl – souviselo to s vyhořením?
Dnes jsem o tom přesvědčen. Že energie nebyla v rovnováze. Že jsem vydával víc, než jsem bral.
Jak se nemoc projevila?
Při banální kontrole. Celý život jsem měl lehké problémy se žlučníkem, takže jsem s ním byl na kontrole a lékaři se cosi nelíbilo v krevních testech. Poslal mě na hematologii a tamější primář mi sdělil, že mám leukemii.
Naštěstí ne akutní, ale chronickou, z dalších testů však vyplynulo, že se špatnou prognózou. A že nemám jinou možnost než čekat na chemoterapii, která měla nastat nejpozději za tři až pět let.
Pardon – špatná prognóza znamená, že vás nemoc ohrožovala na životě?
Samozřejmě, o tom nemůže být pochyb, zabila by mě. Lékař tvrdil, že nemám jinou možnost než čekat na chemoterapii, která trvá půl roku. To si ještě člověk řekne: Tak dobře.
Jenže lékař mi zároveň sdělil, že to není řešení, že po chemoterapii bude – v případě, že nenastanou komplikace, které nešlo vyloučit – doba klidu kratší a bude muset následovat další chemoterapie. Už nemusel nic říkat dál. Z pohledu západní medicíny je má choroba neléčitelná.
Vaše tehdejší reakce?
Nechtěl jsem se s tím smířit. Nemám rád, když mi kdokoli říká, že něco nejde. Nějak jsem tomu nevěřil, i když upřímně, byl jsem v tu chvíli v čudu. Přesto jsem byl někde v hloubi přesvědčen, že řešení musí existovat.
Byl jsem úplně dole, taková zpráva vás hodí do beznaděje, do černoty, svým způsobem člověka paralyzuje. Ale to, jak to doktor podával natvrdo, mě nějakým způsobem vyprovokovalo, paradoxně mi to pomohlo.
