K dílu malíře, grafika, básníka a překladatele Bohuslava Reynka, od jehož narození uplynulo letos v květnu sto třicet let, se vrací galerie 8smička v Humpolci.
Kurátoři Martin Herold a Miloš Doležal pojali expozici tak poeticky, jak si Reynek zaslouží. Aby se však pouze neopakovali výčtem často citovaného umělcova díla, vystavěli instalaci jako zrcadlo, v němž se odráží tvorba jeho českých a zahraničních současníků i možných následovatelů.
Výstava „Reynek v dialogu“ představuje vedle téměř padesáti Reynkových grafik práce jedenácti jiných umělců, s nimiž Reynka spojuje podobné vnímání světa nebo nejčastěji zobrazovaná témata. Podtitul expozice „Jdu prachu samotou s průhledy do zahrad“ vystihuje vzájemné citové spojení vystavujících, které je u některých autorů patrné velmi výrazně, u jiných zašifrováno v symbolech.
Bohuslav Reynek, jeho snivé výjevy, pokora, zbožnost a skromný způsob života okleštěný tehdejším režimem, je stále vděčné téma. Ač vzpomínáno nesčetněkrát, přece se neomrzí, avšak srovnání Reynkovy tvorby s díly dalších výtvarníků, jak je tomu nyní v 8smičce, poskytuje návštěvníkům expozice nový silný zážitek.
Poprvé u nás a hned ve spojení s Reynkovou tvorbou vystavuje svá díla také francouzský malíř polského původu známý jako Balthus (Balthasar Klossowski de Rola) a německá výtvarnice Silke Otto-Knapp, žijící v Los Angeles. U Balthuse stejně jako u o 16 let staršího Reynka nacházíme obdobnou meditativní polohu při ztvárnění krajiny, vliv básníka Rainera Marii Rilkeho a třeba i spříznění s kočičím světem.
Temné krajiny, biblické motivy a osamělí blouznivci
Atmosféru instalace navozuje promítání úvodní scény z filmu Turínský kůň (režisér Béla Tarr), jež vyvolává vzpomínky na Reynkovo rodinné sídlo v Petrkově na Vysočině. Stará kobylka, hnána nemilosrdným farmářem v mlze nehostinnou krajinou, připomíná chmurné roky, kdy byl umělec donucen na vyvlastněném statku pracovat jako dělník a teprve večer mohl usednout k výtvarné tvorbě – psaní poezie a překladům veršů své francouzské manželky Suzanne Renaud. Filmová sekvence bezútěšného ovzduší odkazuje také k několika Reynkovým vystaveným grafikám z cyklu Don Quijote.
Mystické a děsuplné výjevy Alfreda Kubina, např. jeho lept s názvem Moc, vyvolávají u diváka obdobné pocity jako Reynkova díla typu Job V. Oba autoři se k sobě přibližují ztvárněním temných krajin, biblických motivů i osamělých blouznivců. Od Kubina je zde k vidění Prorok Daniel, od Reynka cyklus Pastorale. Nervové kolapsy uzavřely Kubina v jeho domě Zwickledt v Horních Rakousích, kde byl obklopen zahradou a kočkami. V podobném prostředí žil i Reynek v Petrkově, odtud v letech 1948–1957 prakticky nevycházel.
Bohatě je na výstavě zastoupen Alén Diviš. Narodil se stejně jako Reynek na rozlehlém statku u Poděbrad a také odešel na čas do Francie. Nepřivezl si však do Čech manželku jako Reynek, ale následky onemocnění a hrůzné prožitky z lágrů, kam se dostal po vypuknutí války. Návrat do Prahy, kde ho uzurpoval komunistický režim, znamenal pro Diviše život v bídě. Biblické příběhy, náměty krajin, expresivní zátiší – to jsou styčné body s Reynkovou tvorbou.
   
12 fotografií
|
Na výstavě lze porovnat Divišova díla Duny a měsíc, Kytice, Ukřižovaný s obdobně laděnými pracemi Reynka – Snopy, Motýl, Velké ukřižování. U mladší generace jsou spojnice s Reynkem volnější, více v náznacích. Osobní výpověď vztahující se k duchovní stavbě je zašifrována v jednoduše pojatém díle Kostelík od Ivana Sobotky, podobně jako u grafiky Kostel na Svatém kříži, ztvárněném Reynkem o 31 let dříve. Alena Kučerová se dokázala Bohuslavu Reynkovi přiblížit asambláží. Její Vyjížďka s venkovský tónem má blízko k Reynkově grafice Sníh V., přestože je mezi díly rozdíl šestašedesát let.
Dva oleje umělkyně starší generace Věry Novákové – Jonáš ve velrybě a Vězeň Jonáš II – jsou výpovědí o jejím děsu z politických procesů i trnité cestě k náboženským a biblickým tématům. Ve stejných letech, kdy tato díla vznikala, dokončil Reynek grafiku Mladý Tobiáš, výjev zachycující, jak Tobiáš přemohl rybu a pomocí její žluče přemohl démony.
Reynkovo spříznění s čínským uměním, které považoval za jeden ze svých inspiračních zdrojů, zastupuje Li Kche-žan závěsným svitkem V pavilonu u jezírka s lotosy. Křehkost, sugestivní ztvárnění a další atributy charakterizující Reynkovo dílo jsou patrné i u dalších vystavujících – Josefa Bolfa, Victora Mana, Matouše Lipuse. Vzdálenějším odkazem k Reynkovi je dílo Silke Otto-Knapp. Připomenuta je také básnická tvorba Ivana Martina Jirouse, který se k osobnosti Bohuslava Reynka a jeho dílu vracel celý život. Výstava přináší medailony všech vystavujících a je podrobně popsána v doprovodném katalogu.
