od Lydie Junkové
Kde zase vězíš? ptá se paní Suchá na prahu pokoje. Že ty jsi zase zapomněl koupit kafe?
Pan Suchý neodpovídá. Z křesla před oknem výmluvně mlčí pouze jeho loket, položený na opěradle.
No to jsem si mohla myslet! Paní Suchá vejde dovnitř. Zase dřepíš a čteš ty svý pitomý detektivky!
Zase ani hlesu.
On je do toho tak zažranej, že mě vůbec neslyší! stěžuje si paní Suchá do prostoru. Udělá pár kroků
ke křeslu. A podívej, jakej tu zase máš čurbes! Sebere ze židle zmačkanou košili. Ten pohyb jí dodá
páry. To si po sobě nemůžeš aspoň uklidit?
Pan Suchý se zřejmě neodvažuje podat jakékoli vysvětlení.
Paní Suchá vztekle zvedne ze země pohozenou ponožku a vřeští: Teda jestli tu nechceš nic dělat, tak se
seber a vypadni! Nedělej, že spíš! Já moc dobře vím, že mě slyšíš! Výhrůžně se přiblíží k vystrčenému
lokti.
Pan Suchý ani nedutá.
Vtom okamžiku zazní zvonek. Za dveřmi stojí listonoška s doporučeným dopisem.
Je doma, pojďte dál, ať vám to podepíše, pozve ji paní Suchá. Jaroslave, máš tu recomando!
Listonoška jde ke křeslu s vzápětí zaječí.
Pan Suchý nic nepodepíše. Je totiž mrtvý.
