Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.
Flagstaf.
Myslím, že už jsem vysvětlil jak málo společného má tahle práce s romantikou dálek. Je to hltání mil, kdy mozek jede na volnoběh a mysl je upřena někam úplně jinam. Je po cestě spousta krásných míst, ale zastavit není čas. Obdivovat znovu a znovu to co je vidět ze silnice se nedá. Jsou samozřejmě vyjímky a jednou z nich místo o kterém už jsem se letmo zmínil, Arizonský Flagstaff.
Městečko v horách, které by nebylo jinak ničím nápadné, kdyby ovšem nebylo právě tam kde je. Na křižovatce dvou dálnic, jedna je pro zásobování Ameriky přímo kritická, Interstate I-40. Po ní vede snad většina dopravy Západ – Východ. Druhá je I-17, méně důležitá, ale v zemi tak obrovských vzdáleností je důležitá každá silnice. Je jich tu mnohem méně než ve staré dobré Evropě, mnohamilové zajížďky, protože přímá silnice není, nejsou ničím neobvyklým.
Flagstaf v létě je překrásné místo tolik připomínající domov okolními lesy, vonícími smůlou a houbami, které tu nikdo nesbírá protože každý přece ví že jsou všechny jedovaté, krom těch co mají v obchodě, ovšem. Je to další oblast kde Amerika degeneruje a není se proto čemu divit, že se v senátu ozve poslanec proti podpoře farmářů zcela „nevyvratitelným“ argumentem: Nač podporovat výrobu potravin, když je v obchodech všeho dost.
V zimě je to místo hrůzy které ale musíte projet, cesta jinudy nevede. Flagstaff leží v horách a tak se samozřejmě musíte nejdřív dostat nahoru, ale co horšího, taky dolů. Když to cestou do kopce začne klouzat, truck se zastaví. Možná ne tak snadno, možná při tom i spadne do příkopu, ale protože jede pomalu, v podstatě se nic moc nestane. Jízda dolů, to je ovšem jiná. Na brzdění je sice pět náprav s osmnácti koly, ale váha za vámi vás nemilosrdně tlačí. Já jsem se dost najezdil s velice lehkými náklady a to taky není výhoda. Přilnavost kol je menší a snáz to sklouzne. Člověk si zkrátka nevybere.
Viděl jsem v zimě hodně trucků malebně rozsetých po krajině, pohled zblízka zpravidla už tak malebný nebyl. Nepřidá to optimismu vidět těžké havárie, támhle někdo vylít ze zatáčky rovně do lesa, tady to někomu ujelo a trailer ho předjel. I to se stane a na místech která vůbec nevypadají nebezpečně. Viděl jsem při sjíždění právě z Flagstafu na kopci připravené vyprošťovací vozy, kdy jsem neměl na vybranou a musel jet, protože na dálnici nemůžu zůstat stát a čekat na jaro. Vezměte si jen tu mou Vánoční jízdu z minulé kapitoly. Já dodnes nechápu jak je možné, že se mi nic nestalo. Na jsem Flagstafu jsem poznal co je to blizzard, kdy sníh už ani nepadá, protože prolétá kolem takovou rychlostí, že spadnout nemůže. Jel jsem asi 30 metrů za jiným truckem, viděl trochu jeho koncová světla, stopy v hlubokém sněhu na silnici nebyly, vítr je stačil smést. Jedu za těmi světly a najednou se mi zdálo, že silnice vede jinam než jede on. Protože jsem jel pomalinku, mohl jsem zastavit. Jak jsem byl rád, že jsem to udělal! On se ve vánici spletl a sjel z dálnice. I to se stane v bílé plání, kde jediným vodítkem jsou červené plastikové patníky vzdálené od sebe tak daleko, že ve vánici není vidět od jednoho k druhému. Nevím proč za těchto podmínek nezavřeli dálnici, tu noc si odtahová služba přišla na své. Ve státech jako je Arizona, Nové Mexiko a Texas jsou na zimu totálně nepřipraveni, svého času neměli v celém Novém Mexiku ani jeden sněhový pluh a posypový vůz. Co má co kdo v zimě courat venku.
Mnohem lepší je situace tady na severozápadě. Zimy tu nejsou tak kruté jako na východ od Skalistých hor, právě díky horám které nás kryjí od severu. Na zimu jsme tady vybaveni, nejen technikou, ale i tak prostými pomůckami jako sněhové řetězy. Bez nich tu trucky na silnici v zimě nesmí. Má to svůj důvod, mnohem méně práce při odklízení vraků, o úrazech a mrtvých nemluvě.
