Po delší pauze se vracíme se započatou četbou na pokračování.
Truckstopy.
Tak jsem dostal mail, abych napsal něco o truckstopech. Uvědomil jsem si, že tady vlastně píšu úplně samozřejmě o věcech, které tam doma neznáte a nemůžete znát. To, co jsem loni v létě viděl na cestě z Čech přes Rakousko do Italie a kde kamiony stály přes noc bych nazval rest areou, truckstop je něco dovela jiného.
Všechny trucky, a nevím jestli vůbec někdo ví kolik jich je v provozu, taky potřebují natankovat.
Z toho vznikla sít čerpacích stanic s parkovišti, restauracemi a dílnami, kde je možno občerstvit sebe i truck. To bylo kdysi, ačkoli stále ještě je možno najít takové pamětníky starých dobrých a zašlých časů.
Truckstopy u hlavnich dálnic dnes soutěží ve vybavenosti a velikosti. Na hlavních tazích přes Ameriku jsou asi tak po 80 km. Parkoviště zvíci několika fotbalových hřišť nejsou vyjímkou. Tady na severozápadě je jich víc, ale menších. U nás v Idahu, na Interstate 84 jsou nejvýš každých 25 km. Ve dne zejí prázdnotou, to je pravda, protože těch kdo zastaví na oběd není zdaleka tolik jako těch, kdo se tam uvelebí na noc. To má svůj rituál. Zajet na truckstop a nejdřív natankovat. Někde, ale je těch míst málo, je to s plným servisem, natankují plné nádrže a skontrolují pneumatiky. Jinak si musí pomoci každý sám. Někde poblíž pumpy je telefon, druhý konec je u pultu uvnitř, ozve se fuel desk. Řidič nahlásí obsluze jméno svého podniku, SPZ, stát kde je registrovaný, číslo trucku a řekne jim jak bude platit: VISA, Comcheck (o tom už jsem psal dříve), nebo hotovými penězi. Některé velké podniky mají otevřené konto u benzinových společností a tak řidič jen podepíše účet, já vozil přímo sbírku úvěrových karet různých společností. Stojany jsou dva, na každé straně jeden, protože nádrže jsou taky dvě, že ano. Mezitím co teče nafta do nádrží, je čas na umytí oken, kontrolu oleje a tak, některé truckstopy mají k dispozici hadici a řidiči si během tankování stačí umýt celou kabinu, zvenčí pochopitelně. Rychločerpadla naplní nádrže během deseti minut, tak je to fofr. Pak popojet dopředu, aby mohl tankovat další a jít dovnitř zaplatit. Neslyšel jsem kdy, že by někdo ujel bez zaplacení. Ne že by tady byli všichni poctiví andělé, ale on by už příště neměl kde tankovat. Potom je potřeba najít dobré místo k zaparkování. Místa blízko budovy jsou plná nejdřív. Potom ta, kde nesvítí světla do oken. Já hledával místa na kraji, kde jsem mohl mít otevřené okno a taky abych neměl vedle sebe chladírenský trajler, jehož motor řve do noci. Další bod programu je jít se vykoupat. Američtí řidiči jsou přímo posedlí po čistotě a na rozdíl od ostatních obyvatel se koupou večer.
Nádrže, zpravidla 150 galonů každá, (570 litrů) vydrží bohatě na dva až tři dny jízdy, ale je dobrý důvod tankovat každý den. 75 galonů je limit pro poukázku na sprchu zdarma, jinak se za ten přepych platí, obvykle 5 dolarů. V ceně je vždy čistý froté ručník, pravda někdy pěkně sepraný (až ho vrátíte dostanete zpět zálohu 5 dolarů), žínka a mýdlo. K tomu vám přidají klíč s číslem kabiny. Pokud nemáte štěstí a je vše obsazeno, napíší si vaše jméno do sešitu a vy si můžete jít sednout do restaurace. Servirce řeknete že čekáte na sprchu, aby neotravovala s jídelním lístkem, pijete svoje kafe a čekáte až se z reproduktorů ozve „Michal, tvá sprcha je připravena“. Teď je čas smýt ze sebe denní špínu, prach a pot a obléct se do čistého. Cestou zpět do restaurace se můžete stavit v prádelně s automatickými pračkami a sušičkami. Za pár drobných si v automatu koupíte krabičku s práškem, další dva čtvrťáky na pračku. V půli večeře si odskočíte přehodit prádlo z pračky do sušičky, ta bývá za tři čtvrťáky, tedy za 75 centů. V obchodě si můžete koupit nutnosti jako nové džíny, trička, ale taky CB radio, televizi nebo vařič a troubičku (vše na 12 Voltů), pochopitelně logbook a hlavně mlsky. Pivo téměř nikde, to je tady alkohol.
Pokud potřebujete něco opravit, nebo truck umýt, postavíte ho do řady před dílnu či myčku, řeknete jim co chcete a jdete si po svých. Až je to hotovo zas ho zaparkují kde ho vzali a rozhlasem vám to oznámí. To ale neznamená, že tam musíte hned letět. Až se vám to hodí, po večeři, si truck vyzvednete, odjedete zaparkovat a spát.
Někde je tam taky místnost s televizí s obrovskou obrazovkou, ale vždycky tam hráli něco co jsem zrovna nechtěl vidět. Krom toho téměř všichni mají svou televizi v trucku, často v jedné bedně s videem. Truckstopy půjčují levně filmy a namluvené knihy na kazetách, dokonce si to můžete vzít sebou a vrátit na jiném truckstopu stejné firmy.
Firem je hodně, od těch největších, jako „Truckstops of America“, tedy „TA“, přes „76“ (to je jméno,) „Petro“, „Flying J“ (podle značek vypalovaných dobytku, tohle je J nakloněné 45 stupňů doprava. Mimochodem patří to Mormonům) a „Pilot“. „Shell“,“Mobil“ a „Chevron“ mají také nějaké truckstopy, ale těch je málo. Potom „Burns Brothers“, „Sinclair“, Texaco a také spousty independent, tedy nezávislých, živořících vedle těch obrů. Také benzinové pumpy u malých měst kolem kterých projíždíte mají často parkoviště pro 3-5 trucků, já jsem je přímo miloval a vyhledával. Je tam klid, sprchy vždy čisťounké, blízko vždy restaurace s domorodci dychtivými popovídat si o něčem jiném, než jsou místní drby. A taky tam maj pivo.
Restaurace jsou svým vybavením pochopitelně přizpůsobeny místním zvyklostem, k snídani většinou vejce na mnoho způsobu s hashbrowns, to jsou ve slupce uvařené, rozstrouhané a na lehce mastné pánvi osmažené brambory. K tomu topinka s džemem a nezbytná hnědá brynda, které tady říkají kafe. To stojí od 60 centů do dolaru ale zase ho můžete za ty peníze pít celý den, když tam vydržíte sedět. Kafeinu to moc nemá ale oni to doženou počtem hrnků. Každý správný trucker jde k snídani s litrovou termoskou, ty jsou z nerezu i uvnitř, žádné sklo. Naplnit ji kafem stojí tolik jako hrnek kafe, v tom není rozdíl. Mám taky takovou, ale dvoulitrovou, hlavně jsem ji používal na hořký ledově studený čaj, to je tu hlavně v létě hlavní nápoj. Slazené Coly se na silnici moc nepijí.
Obědy, to jsou sendviče, mezi teplé sendviče patří i mnoho druhů hamburgerů. Večeře jsou mohutné až opulentní. Hodně truckstopů má v restauraci samoobslužný pult s polévkou a saláty, systémem zaplať vstupné a sněz kolik můžeš. Vydatná večeře za tři až pět dolarů. Časté jsou bufety s několika druhy jídla, polévkami a saláty a taky samozřejmě dorty. Je to zajímavý pohled na „labužníky“, kteří si nandavají na jeden talíř špagety s rajskou omáčkou, k tomu hromádku salátu s majonézovým dresinkem, vedle kus dortu a pokud možno trochu pudinku. Pak si k tomu sednou a dlabou. Přitom si každý může jít nabrat kolikrát chce a vzít si na to pokaždé čistý talíř. Ja vím, že se to v žaludku stejně smíchá ale nikdy jsem se nenaučil si to předtrávit tím, že z toho udělám směs už na talíři.
Píšu tady o snídani, obědě a večeři, ale to je jen zvyk. Jídelní lístek je stejný celý den a celý rok, nemění se a nikdy nic nedojde, nic se nevaří v hrncích jako doma. Snídani dostanete ráno i v osm večer a večerní biftek v šest hodin ráno. Nic není problém, nikdo se nepozastavuje. Truckstopy Petro mají navíc všechny stejný jídelníček, ne vzhledem, ale druhy jídla. S jednou vyjímkou, jedno jídlo musí být nějaké místní specialita.
Řidiči mají své zvyky, někteří jezdí v noci a přes den spí (ano, i tací jsou), někdo vstává brzy a zastaví dřív. Já jsem jel rád do půlnoci a spal do sedmi. Spal bych dál, ale musel jsem jet. Mnoho řidičů zastaví na celý večerní rituál, pak znovu vyrazí a jedou dokud můžou. Až nemůžou a je na cestě truckstop, zastaví tam, není-li poslouží nájezdová rampa na dálnici. Ta je vždy široká, oni s tím snad při stavbě počítají a policajti zásadně spící řidiče neobtěžují. V tom je na ně spolehnutí.
