Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.
Turistou z povolání.
Jako bývalý řidič autobusu v Americe tady na základě vlastní zkušenosti prohlašuji, že Skoti nejsou lakomí. A kdo jsou ti lakomci? I to jsem se později dozvěděl. Pro American Pacific jsem jezdil jen, jak se doma říká, na částečný úvazek, hlavní příjem byl ještě pořád z podpory. Přešla zima 1991, kdy na Vánoce umřel na rakovinu můj nejlepší kamarád. Kdysi se za námi s manželkou odstěhovali do San Diega, plánovali jsme a těšili se, jak se jednou společně vrátíme do Boise. Stihnul to dřív než si myslel a jinak než plánoval. Tak nashledanou v Boise, Emile.
Chtěli jsme se vrátit do Boise, ale pořád nebylo dost peněz. Abych tohle vyřešil, rozhodl jsem se jít ještě jednou na truck, jezdit s autobusem se mi líbilo, ale neměl jsem dost práce. Požádal jsem o práci u Dick Simon Trucking v Salt Lake City a jednoho dne ráno zazvonil telefon. Od Dick Simona mi sdělovali radostnou zvěst, že jsem přijat a pokud chci, že mi pošlou letenku do Salt Lake City. Tři dny bude školení, pak mně dovezou do továrny kde si vyzvednu truck a jsem na silnici. Nejsem z toho nadšen, ale jednou snad ten řetěz smůly musí skončit. Deset minut poté zazvonil telefon znovu, volali z American Pacific, jestli chci plný úvazek, že mně potřebují a abych tam hned přijel. Zeptal jsem se zda to stačí za 15 minut, že si ještě musím zavolat a hned jsem tam. Kam že jsem volal? Salt Lake City přece, ať si tu letenku strčí, no, víte kam.
V únoru slaví číňani Nový Rok a ti z Tchajwanu si na to vyjeli do Ameriky. Celý měsíc jsme rejdili s číňany mezi Las Vegas, Los Angeles a San Franciskem, domů jsem se dostal jen jednou na pár hodin. Snad všechny autobusové podniky v Kalifornii byly v jednom shonu, všude jsem potkával autobusy plné tchajwanců. Nevím kolik má Tchajwan obyvatel, ale tady jich bylo víc než se jich na ten ostrov může vejít. Měsíc jsem jedl snídaně, obědy a večeře v čínských restauracích, dva roky potom jsem nesnesl ani zmínku o čínské kuchyni. Štědří jako skoti taky nebyli, ale ostatní řidiči mi říkali, abych jen počkal, to je začátek sezony a to pravé teprve přijde. Přišlo, po číňanech to byli turisté z celého světa, jezdili jsme hlavně pro turistickě agentury Globus Getaway a Cosmos. Měl jsem dvě obvyklé trasy, první vedla z Los Angeles do Las Vegas, potom Zion kaňon, Bryce, Page, Grand Canyon, Scotsdale, Palm Springs a Los Angeles. Druhá po pobřeží na sever do San Franciska, tam jsem převzal jinou skupinu a jel skrz Sakramento na Lake Tahoe, překrásné jezero v horách na hranici Kalifornie a Nevady, potom Yosemite National Park, Monterey, po pobřeží dolů zas až do Los Angeles.
Krom těchhle obvyklých okruhů jsem jezdil hodně s němci, snad proto, že na rozdíl od amerických řidičů jsem jim aspoň trochu rozuměl. Bylo to zajímavé, jezdili jsme jinudy než bylo obvyklé. K německým turistům se váže jedna vzpomínka. Jeli jsme z Los Angeles do obvyklěho Scotsdale, pak do Grand Canyonu. Cesta vede do prudkých kopců a mně se začal přehřívat motor. Rudá kontrolka zářila, ale teploměr ukazoval normální teplotu. Když jsem se díval do zrcadla, žádnou páru z chladiče jsem neviděl. To už jsem tušil, že jeden ze dvou zabezpečovacích okruhů lže. Ale který? Nakonec to došlo tak daleko, že mi automatika vypnula motor. Zastavili jsme na dálnici, já se šel podívat dozadu a žádně známky přehřátí jsem neviděl. Vsadil jsem vše na jednu kartu a odpojil automatiku. Nastartoval jsem a jeli jsme dál. Později jsem zavolal do podniku a hlavní mechanik mi potvrdil, že jsem udělal dobře. Ale pro jistotu že mi pošlou nový autobus, bude na nás čekat v Las Vegas. Autobus tam byl, řidič s mým původním autobusem odjel do San Diega a já si myslel jak je vše v pořádku. Druhý den ráno jsem zjistil že mi nefunguje klimatizace. Vzadu v prostoru motoru je mohutný kompresor jako v ledničce, poháněný přes elektromagnetickou spojku a ta nefungovala. Správně jsem měl věc ohlásit vedoucímu zájezdu, on by si najal místní podnik z Las Vegas a s jejich autobusem by dokončili zájezd. To by ale můj podnik nic nevydělal a já bych se vrátil domů. Druhá možnost je neříct nic a tvářit se později překvapeně. Měli jsme namířeno do Údolí smrti, tedy Death Valley a přes něj do Bishopu v Kalifornii. Nikdy jsem tamtudy nejel, ale v Death Valley už jsem byl a věděl jsem do čeho jdu. Přesto jsem se rozhodl nikomu nic neříct. Má výprava jsou němci, ti jsou pro dobrodružství. Tak jsme jeli.
Dne přibývalo a teplota stoupala, z klimatizace foukal vzduch čím dál teplejší, až došlo k nevyhnutelněmu. Přišli za mnou, že je jim horko, jestli klimatizace funguje? Byli jsme už daleko od Las Vegas, v Kalifornii v městečku Shoshone. Zastavil jsem, šel dozadu, otevřel motor a „objevil“ poruchu. Teď začal průvodce a vedoucí v jedně osobě přemýšlet co dělat. Když zavolá o jiný autobus, ztratí celý den. Já zavolal můj podnik a vynadal jim, že mi poslali na výměnu autobus bez klimatizace a oni mi slíbili, že pošlou další do cíle dnešní etapy, Bishopu. Zajeli jsme do místního obchodu, koupili isolované krabice z polystyrenu, led a spousty vody, naložili a vyjeli. Průvodce chodil autobusem a pobízel lidi aby pili a předešli dehydrataci. Tak jsme se sunuli skrz Death Valley a musím průvodce pochválit, neošidil svě svěřence o jedinou zastávku a pozoruhodnost. Uprostřed údolí je Furnace Creek Ranch, jméno velice výstižně. Furnace je topení, Creek je vyschlý potok no a co je ranch to víte. Snad to kdysi ranch opravdu byl, těžili tam borax a dnes jsou tam vzpomínky, pár stromů a trocha trávy, protože tam je voda. A taky pod jedním stromem teploměr a na něm 56 stupňů Celsia. Byl to chládek proti tomu, jak bylo v autobuse. Jeli jsme s otevřenými nouzovými východy ve střeše, nástupní dveře taky dokořán, ale nebylo to nic platně. Nakonec jsme to všechno zavřeli, aby nám tam aspoň nefoukal rozžhavený vzduch zvenčí.
Po občerstvení v místní hospůdce kterou jsme si vynutili otevřít jsme vyrazili na další cestu. Mířili jsme na západ, skrze Stovepipe Wells (stove je sporák, pipe je trubka, well studna. Složte si to jak chcete, je to horkě) a pak silnice začne stoupat. Tam už voda je, podle silnice vede do údolí potrubí a na něm pravidelně kohoutky a hadice, na doplňování vody v chladičích a ochlazení chladičů zvenčí, aby se vůbec daly otevřít. Silnice stoupá z nadmořské výšky 0 do 1511 metrů a já se moje turisty marně snažil utěšit, že v tom kopci bych klimatizaci stejně musel vypnout, protože by toho bylo na motor moc. Dojeli jsme do Bishopu, to už je ve vlahém údolí na Kalifornskě straně hor a ubytovali se. Spolu s původcem jsme zašli k benzínově pumpě a nakoupili piva co tam měli a my unesli. Sešli jsme se pak všichni v hotelověm bazénu, chladili se vně i uvnitř a povídali si o čerstvých zážitcích. Měl jsem pravdu, vzali to jako dobrodružství a ne jako utrpěné příkoří, což by bylo normální pro američany a celý zájezd by skončil u soudu. Konečně, kolik lidí se může pochlubit, že projeli v srpnu Údolím smrti autobusem bez klimatizace? Ráno jsme nasedli do nového autobusu žertujíce, že s našimi zkušenostmi už tu klimatizaci snad ani nepotřebujem.
Němci jsou lakomí pokud jde o tuzéry, ale kam se hrabou na židy. Měl jsme jednou zájezd přímo z Izraele. Naložil jsem je v Los Angeles, jezdili jsme tři dny po městě, i do Mexika jsme zajeli. Co mně zaujalo bylo, že když jsme v sobotu projížděli židovskou částí Hollywoodu, mohli se uřehtat jak ti blbí židi jdou do synagogy. To si nevymýšlím, tak mi průvodce vysvětlil a přeložil výkřiky a smích. Naše cesta potom vedla na sever, se zastávkou v Solvang. To je dánskě město v Kalifornii, žijící hlavně z turismu. Jsou tam restaurace s místní, tedy dánskou kuchyní, dánské cukrárny a tak dále. Můj průvodce mně hned chytil, kam že se půjdem najíst. To je jedna z výhod tohohle zaměstnání, kamkoli řidič autobusu a průvodce přijdou, dostanou najíst zadarmo, když sebou přivedou turisty. Tak jsme šli. Vpředu my dva, za námi štrůdl jako školní děti na výletě. V restauraci jsme usedli stranou, aby ostatní neviděli, že neplatíme. Když nám přinesli jídlo, už jsem to nevydržel a zeptal se jak to dělají na cestách, když nemohou dostat košer? Zasmál se a vysvětlil mi, že Mojžíšovy zákony byly dány Židům na cestu do svaté země, ale protože oni už tam jsou, nemusejí je dodržovat. Nemusí do synagogy, mohou lhát, mohou, inu mohou všechno. Zdá se mi, že milého Pána Boha poněkud zlámali přes koleno, nemyslíte?
