Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.
Jsem truckdriver !!!
Když jsme se ráno probudili, svolali jsme se zase po rádiu, že už je čas na snídani a taky trochu té ranní hygieny. Hned když jsem do záchodů vstoupil jsem si uvědomil, že život trakařský není ale vůbec snadný. Bože, tam to po ránu smrdělo. Bylo brzo a uklízeči ještě nepřišli do práce. Parkoviště je tam veliké i když jsem viděl větší. Sem se vejde jen asi 400 traků. To je minimálně čtyřista lidí na šest záchodků. Dík, zuby jsem si ten den nečistil. Vlastně jsem se s tímhle setkal opravdu poprvé, předtím jsme byli dva řidiči, jeli jsme a jeli, na hlouposti jako je čištění zubů nebyl čas. Truckstop to byl kdysi parádní, než ho ohlodal svými zubisky čas. Spal jsem tam potom ještě mnohokrát, ale to už jsem sebou vozil kanistr s vodou na ranní mytí. Hned za vstupními dveřmi je obvyklá prodejna se vším co může řidič na cestě potřebovat, od poznámkových bloků, přes základní nářadí jako je hasák a kladivo, pak nejdůležitější kus nářadí – klíč 9/16 palce na seřizování brzd, až po náhradní televizi, kdyby vám ta vaše vypověděla službu. Protože jsme ale v Nevadě, je vše ladně promícháno hracími automaty, mezi regály je zasunut stůl na Black Jack, obdoba našeho oka. Restaurace je vyzdobena sbírkou zbraní Johna Wayna, stojí zato si je prohlédnout, až jednou bude čas.
Pojedli jsme po americku, čili hodně a vyjeli. Byl jsem poprvé na severní trase, na Interstate 80. Viděl jsem poprvé nevadské pouště, konečně jsem uviděl Sierru Nevadu. Město Wandover stojí přímo na rozhraní Utahu a Nevady. V Nevadské části jsou kasina a hotely, není tam snad jediný obytný dům a zaměstnanci chodí bydlet do Utahu. Koukal jsem na to, pak se podívám dopředu, protírám si oči a přelud nezmizel. Obrovská sněhová pláň. To by nebylo tak divné, ale ona byla polovina června, venku horko až praštělo, tak kde se tam k čertu bere snih. To byla moje první reakce na velkou solnou pláň u Boneville. Bílo vpravo až do nedohledna, bílo vlevo a při pozorném pohledu je tam kdesi v dáli vidět proužek vody a z ní trčí hory. Silnice vede po nizoučkém náspu, jeden násep pro dva pruhy vpravo, druhý pro směr na západ vlevo. Občas jsou spojené úzkým proužkem, jako šprušle žebříku, to aby se policajti měli kde otočit. A hlavně rovně. Padesát dva mil (83,6 km) rovně jako podle pravítka. Žádné řidičské rovně, absolutně rovně. Okolo nic než sůl a pak vítr. Bože, jak tam to umí foukat. Jel jsem tamtudy jednou směrem na západ, poměrně lehce naložený a fičelo to. Srovnal jsem si trak podle spáry v betonu a podvozek trajleru byl o dobrého půl metru stranou.
Pak přijde lehýnká zatáčka doleva a zase rovně, ale už jen asi 20 mil. Náhle se dálnice začne na místní zvyklosti podivně klikatit, po stranách už také není sůl, ale voda a jsme v Salt Lake City, městě nejhorších řidičů v Americe. Možná jsou jinde horší, nevím, ale každopádně se tady na Severozápadě říká o špatných řidičích, že snad musí být Utahu, jinak to není možné. V Salt Lake City se naše I-80 kříží s I-15, vedoucí ze San Diega v Kalifornii přes Nevadu, Arizonu, Utah, Idaho a Montanu do Kanady. Zároveň s I-15 je to i I-84, jsme na jednom z mála vzácných míst, kde můžete jet na sever a na východ najednou.What a country. I-84 vede z Portlandu a kus za Salt Lake se spojuje s I-80.
Osmdesátka opouští Salt Lake do strmého kopce, projede Park City, známým lyžařským střediskem, a na druhé straně hor se spustí dolů, aby znovu stoupala na horskou pláň Wyomingu. Krajina je tu nádherná, lesy a louky a protože traky jedou opravdu pomalu, rychlost 15 mil za hodinu je asi tak vše, co se dá z motoru vymačkat, je spousta času na obhlídku. Vyplatí se zajet si asi třicet mil na sever na I-84. Celkem je to asi o čtyřicet mil dál, ale o hodinu blíž. Vjezd do Wyomingu provází nezvyklá procedura, na váze se musí zastavit, zaparkovat, jít dovnitř a ukázat jim doklady. Wyoming ještě neobjevil výhodu nálepky zvenčí kabiny. Vy jim ukážete svoje doklady a oni vám dají papírek z bločku, s natištěným znakem Wyomingu – kovbojem na koni na zadních nohou, na to napíší fixkou datum. To si musíte nalepit zevnitř na přední okno, dají vám na to i kousek průhledné pásky. Zvenčí je tak vidět, kdy jste do Wyomingu vjeli. Proč, to ovšem nevím.
Váhy, to je snad námět na nový odstavec.Za používání silnic a dálnic se platí silniční daň. U osobních aut se míle ujeté v jednotlivých státech nesledují, ono to snad ani není možné. Daň je zahrnuta do ceny benzínu a tankovat se musí. Trak má nádrže obvykle na 300 galonů (1135 litrů), ujede na ně 1500mil (2400 km). Tankovat tak často nemusí a státům by utíkaly peníze. Proto podniky vedou evidenci kolik jejich traky ujely v kterém státě mil. Některé státy na hlídání úplně kašlou, jako třeba Nevada, stačí jim výkazy, které jim podniky pošlou. Šidit nejde, ve výkazu o cestě z Kalifornie do New Yorku nemůžete přeskočit stát. V Arizoně používají kartu o které jsem už psal. Nové Mexiko má na to zvlášť chytré úředníky. Přijedete na váhu, zastavíte a z okna ukážete knihu s povoleními. Úřada se koukne na 15ti místnou kombinaci čísel a písmen, zapamatuje si ji, jde dovnitř a tam ji naťuká do computeru. Už ale zkoušejí vylepšení, traky které tam jezdí často, mají namontovánu na nárazníku plastikovou krabičku o rozměru asi 12x4x1 centimetr. Uvnitř je něco, co působí na snímače u dálnice jako magnetofonový pásek na hlavy magnetofonu. Dráty k tomu nevedou, vysílačka to tedy není. Moje Idaho už zavádí něco podobného a další státy asi taky. Nevím, už tam nejezdím. Protože ovšem nic na světe nejde jednoduše, nemohou se domluvit a každý stát má svůj systém a svou krabičku, takže nahrazují jeden nesmysl jiným.
Potom jsou váhy jako třebas Missouri nebo Illinois, kde se musí zastavit tak, aby každá náprava traku byla na zvláštní váze. Pokud to nevíte tak vás dořvou a vyhodí, že máte najet znova. Mají tam na to extra okruh a proto na vysvětlující ceduli zřejmě nezbylo. Při mé první cestě do Kolorada jsem zas něco vyvedl já. Váha vypadala jako Kalifornská, svítila zelená, tak pomaličku jedu přes. Najednou na mně začali hulákat z reproduktoru, nerozumněl jsem ani slovo. Jednak to bylo v pravěku mé angličtiny a hlavně to byl podle zvuku původní nádražní rozhlas z Hlásné Třebáně. Huhly huhly. Huhly! HUHLY!! HUHLYHUHLYHUHLYHU!!!!!!!!!!! Podle cedulky je to obousměrná komunikace, budeme teda komunikovat. Povídám tomu člověku pěkně česky: „Jen se neposer, nádhero“. Bohužel mi nerozumněl, ale přece jen ho to zaskočilo. Řval na mě o něco pomaleji a to už jsem pochopil že musím zastavit každou nápravou na váze. Já zas na něj, že tam má semafor a na něm svítí zelená a to všude na světě znamená jediné – že mám jet dál. Donutil mne odcouvat tak, abych byl zase před váhou a že si provedeme celou operaci znovu. Dělal jsem co jsem mohl, on asi taky, ale nešlo nám to. Když rozsvítil červenou, dupnul jsem na brzdu ale ještě jsem nebyl na váze. Bliknul zelenou, já se rozjel, on červenou, dupnu na brzdy a už zas bylo pozdě. Moc se mi to líbilo ale jemu asi ne, protože ještě chvíli něco hulákal, pak se rozsvítila zelená, já se zas rozjel a červenou už jsem neuviděl. Vzdal to, srab.
Kousek za hranicí do Wyomingu je další přenocovací místo, jeden z těch opravdu ošklivých truckstopů. Parkoviště není ani vyasfaltované, vevnitř všude špína a smrad, ale co je to platné, máte za sebou 630 mil. Je čas zastavit a odpočinout si, najíst se, umýt, a jít spát. Další den potom 380 mil Wyomingem. Je to krásná země, pokud máte rádi zvláštnosti. Hory, žádné stromy, jen nějaká kleč a jiné roští. Náhorní planina kde neroste skoro nic, žije tam málo lidí. Na celé trase, celkem 402 mil, je 19 měst, ovšem jsou to města podle amerických zvyklostí. Některá jsou taky jen benzinová pumpa, obchod a maličká restaurace. V domku vedle bydlí majitel s rodinou (personálem). Tu a tam je vidět motel: dlouhý barák, troje, čtvery dveře s čísly. Jak to vypadá uvnitř nevím, nejsem dost odvážný. Opravdových měst je pět: Evanston, Rock Springs, Rawlins, Laramie a Cheyenne. Je tam zkrátka živo. Za Laramie je jediný wyomingský kopec, který stojí za povšimnuti, průsmyk nahoře je ve výšce 2633 metru nad mořem. V Laramie byl slunečný červnový den, nahoře blizzard a ve vánici jsme sjížděli dolů do Cheyenne.
Pak vjedete do Nebrasky a vše se změní jako mávnutím proutku. Hory jsou pryč, všude zeleno, sluníčko svítí, kolem pole a hlavně krávy. Taky brány a cedule, že je dálnice zavřená. To v zimě, když padá sníh tolik, že už to nemohou zvládnout, tak zavřou vrata. Až přestane sněžit, uklidí dálnici a jezdí se dál. O vzrušující Nebrasce jsem psal už v minulém díle, na míli 426 čeká truckstop, kde zase spíme. Dnes jsme ujeli hodně, skoro 800 mil. Wyoming je sice v horách, ale jen jeden prudký kopec. Nebraska je rovina, můj trak jede až 75 mil za hodinu (120 kmh , cesta pěkně ubíhá.
Povídáme si cestou o všem co nás jen napadne, oba máme vyschlo v krku, ale je nám dobře. Na CB radiích nemáme naladěn celoamerický „trucking channel“ číslo 19, abychom si mohli povídat česky. Ostatní řidiči nemají rádi když nerozumí, ale takhle zase my neslyšíme žádné zprávy o tom, co se děje kolem nás. Mám strach, co na mě čeká na konci, sám v New Yorku a navíc musím vjet přímo do města, ve kterém jsem byl jen jednou a to ještě omylem, když mi Franta vysvětloval, že se mi to v žádném případě nesmí stát. Slyšel jsem už dřív řidiče vyprávět o tom jak v New Yorku přežít. Hlavní místo, kam se vozí zelenina je Hans Point Market (snad je to jméno správně, měl jsem štěstí a nikdy jsem tam nebyl). Přijet se tam musí až po půlnoci, protože do té doby není kde zaparkovat. Slyšel jsem vyprávět, jak zastavil řidič na červenou a viděl v zrcadlech, jak přiběhl jeden s velikými kleštěmi na uštípnutí zámku, pak viděl jak se otevřely vrata traileru, přijely dva vysokozdvižné vozíky a když mu padla zase zelená, měl o dvě palety jahod míň. Byl chytrý, nevylezl. Mrtví svědci nemluví. Zdeněk mi dával takové a podobné pokyny, jako že nesmím v žádném případě zastavit ani když se mi před trak pohrne žena s kočárkem. Neboj se, říkal, dítě v něm stejně není. Když zastavíš, zabijou tě a ukradnou náklad i s trakem. To bylo hodně povzbuzující.
Další den 40 mil do Iowy, ta měří 300 mil a jsme na hranici do Illinois, kde je konec s 65 mílovou rychlostí (105), už jen nudných 55 (88). Illinois měří asi 150 mil, potom přijde Indiana,asi 180 mil a Ohio. Tady už jsme v území turnpike, dálnic kde se platí mýto. Celá Indiana a Ohio se musí platit, ale že by byla silnice o něco lepší, to tedy není. Jediná pozoruhodnost je, že je to placka k uzoufání, ani křoví, natož stromy. Tak jak je náš západ divoký a půda neobdělaná, tady jsou kolem pole a pole. Jedeme Ohiem a už je tma. Zdeněk jede první, už si ani moc nepovídáme, jsme unavení a chce se nám spát. Předjíždí nás trak a já najednou vidím, jak se Zdeněk pomaličku stáčí doleva a vytlačuje toho druhého na kraj. Zařval jsem do mikrofonu:“DOPRAVA!“, a viděl jsem jak sebou škubnul. Pak už se ozvalo: „Dík, já už spal, musíme brzo někde zastavit“. Máme za sebou asi 780 mil (1250km), kvůli nižší rychlosti to jde pomalu a my doháníme, co jsme prolajdačili v Nevadě a v Utahu. Zdeněk na mně promluvil přesně v okamžiku, kdy jsem si pokládal hlavu na okno, protože „teď je to kousek rovně a tak si můžu zdřímnout“.
Ještě 10 mil a je tu rest area číslo 7 a hlavně parkoviště. Už mi nevadí, že za mnou na traileru řve motor chlazení. Nevadí mi, že mi do okna svítí světlo na parkovišti, spát, jen spát. V noci jsem se několikrát vzbudil hrůzou, že spím za jízdy. Předním oknem jsem viděl na dálnici od které mně odděloval jen pruh trávy. Viděl jsem koncová světla těch, co projížděli kolem, slyšel řvát motor, takže asi jedu.
Ráno jsme vyskočili jako křepelky, no křepelky, spíš kachny. Do místní restaurace na snídani, ta musí být pořádná, během dne není na takové blbosti jako je jídlo čas. Čtvrtý den cesty, do New Yorku asi 620 mil (1000 km), večer tam budu, v noci vykládám. Při snídani jsem do velkoobchodu kam jedu zavolal, ohlásit se a požádal je o „directions“, to je američany oblíbený, mnou dodnes nenáviděný termín pro popis cesty. Naštěstí byl se mnou Zdeněk, já s bídou rozuměl kalifornské angličtině. Té východoamerické téměř ani slovo. Popsali mu krásně, jak se tam dostat a on mi to česky převyprávěl: Přejedu George Washington bridge, exit Broadway, po Broadway na jih až na Grand street, tam doprava a hned napravo to je.
V Pensylvánii jsme na sebe se Zdeňkem zavolali ahoj, já jel dál po I-80, on odbočil na sever, po I-81. Konečně je tu Washingtonův most, přejíždím ho a jsem opravdu v New Yorku. Dokázal jsem to, New Yorčané jste zachráněni, máte co jíst. Už jen vyložit, a pak náklad domů.
