Velikonoce jsou pohyblivé svátky, které se slaví nejbližší neděli po prvním úplňku po jarní rovnodennosti, tedy kdykoli mezi 22. březnem až 25. dubnem. Pod různým pojmenováním je slavilo lidstvo od samého počátku své uvědomované existence. V té nejstarší podobě vzdávaly hold návratu jara, oslavovaly probuzení života v přírodě a zabezpečení nového života.
Z původních svátků jara se vyvinul sedmidenní židovský svátek pesach,oslavující vysvobození Židů z egyptského zajetí. V podvečer svátku se upekl roční beránek a ten se spolu s nekvašením chlebem jedl při hostině. Právě onoho beránka, podle zvyku pesach, večeřel spolu se svými učedníky Ježíš Kristus naposledy. Beránek se pak stal vlivem
dalšího vývoje svátků posvěceným pokrmem, který se jedl na Boží hod – v neděli – k obědu, a to vstoje.
Ani na našich velikonočních stolech beránek nechybí. Určitě pečený z piškotového nebo třeného těsta, méně často v masité podobě. Sice se dnes již v mnoha rodinách připravuje specialitka z jehněčího, ale takové obliby, jako mělo u našich předků až do 19. Století, se už asi nedočká.
Křesťanské Velikonoce se až do roku 325 slavily ve stejném období jako pesach, protože právě při jeho oslavě byl Ježíš Kristus ukřižován. Nicejský koncil v uvedeném roce rozhodl, že křesťanské Velikonoce se musí slavit první neděli po jarní rovnodennosti a úplňku měsíce, odděleně od židovského pesachu.
Velikonoční cyklus je zahájen hned po masopustním úterý Popeleční středou, kdy se drží přísný jednodenní půst. Od ní se počítá čtyřicetidenní postní doba, což prakticky znamenalo a znamená nejenom omezit svůj jídelníček, ale také více se zamyslet nad sebou samým, ochotu udělat něco pozitivního v mezilidských vztazích. Podívat se na svůj život.
Každá z následujících šesti neděl má svůj název a je spojena s řadou zvyků, a to i v kuchyni. První se říkalo černá, protože ženy se začaly oblékat jen do tmavého, pučálka podle pokrmu z hrachu, nebo liščí podle dodnes místně známého zvyku – na vrbové proutky se věšely doma pečené preclíky a dětem zvědavým na to, kdo je tam pověsil, se odpovídalo, že liška. Druhá neděle byla pražná a to opět v souvislosti s jídlem – podle obilné pražmy. Třetí neděle kýchavá, čtvrtá družebná podle utvrzování přátelských nebo růžebná podle toho, že v kostele se měnila fialová barva za růžovou. Pro družební pohoštění byl v zásobě připravený jablečný salámek a pekly se koláče – družbance. Pátá neděle smrtná. Poslední šestá neděle nazvaná květná, byla ve znamení svěcení jívových kočiček.
Pro křesťany symbolizující palmové ratolesti, kterými lidé vítali Ježíše Krista při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma.
Od květné neděle do Hodu božího velikonočního plyne týden pašijový. Každý den má své jméno a je spojen se zvyky lidovými a především s církevními přípravami na velkou oslavu zmrtvýchvstání Ježíše Krista, vrcholícími mší svatou v noci z Bílé soboty na Velkou neděli (tato mše je označována za matku mší). Po modrém pondělí a šedivém úterý nastala škaredá středa podle toho že Jidáš se škaredil na Ježíše Krista, nebo také smetná, protože se vymetaly komíny. Obřadní pokrmy se začaly připravovat o Zeleném čtvrtku. V jižních Čechách se připravovala kaše s medem, zvyk jinde v Čechách nedodržovaný. Pekly se Jidáše, které připomínají provaz, na kterém se dotyčný oběsil, když neunesl tíhu své zrady – za 30 stříbrných prodal Ježíše Krista veleradě, a to právě při poslední večeři ve čtvrtek. Jak
napovídá název dne, mělo se pojíst něco zeleného, aby nebolelo v krku“, nejčastěji se vařila polévka z bylinek – kopřiv, šťovíku, polníčku, jahodového a fialkového listí a libečku.
Velký pátek pro křesťany den hlubokého smutku, kdy je třeba myslet na spásu,nejpřísnější půst. Ten býval tak přísný, že se mu nevyhýbali ani lidé nevěřící. Někde se nejedlo vůbec, většinou se jídalo jednou denně, a to více než prostě – polévka chlebová nebo zelná, vařené brambory s mlékem. S tímto dnem je spojeno snad nejvíce lidových pověr, zvyků a tradic.
Bílá sobota je dnem přípravy na večerní slavnou mši – Vzkříšení – po které skončil půst. Během dne se pekly mazance, připravovala hlavička, které se místně říkalo také sekanina, nadívanina, jeřábek, jedla se buď hned po Vzkříšení, nebo až na Boží hod a studená po celé svátky. Receptů existuje mnoho, základní suroviny jsou však stejné – vejce, uzené maso a čerstvé zelené bylinky v čele s kopřivami. Připravovaly se ty pokrmy, které byly v souladu s tradicí posvěceny po mši končící vlastně již na Boží hod velikonoční – tedy v neděli. 2 liturgického hlediska začíná neděle již sobotním západem slunce.
Slavnostní bohoslužby začínají po setmění a končí před rozedněním. K posvěcení nesla hospodyně v každém případě mazanec, barvená natvrdo vařená vejce, chléb, víno a beránka, který byl původně živý, vývojem doby se stále častěji nahrazovaný pečeným z kynutého, třeného nebo piškotového těsta. Bývalo zvykem, že kus posvěceného mazance, vejce a víno obětoval hospodář zahradě, poli a studni. Porci posvěcených pokrmů dostal také každý, kdo toho dne přišel do domu.
Neděle je posledním dnem tzv. velikonočního třídění a je zároveň prvním dnem doby velikonoční, která končí za 50 dní – nedělí Seslání Ducha svatého. Pondělí velikonoční neslo také pojmenování Červený nebo Mrskavý pondělek. Šlehání či mrskání pomlázkou je zvykem, který má kořeny u pohanských předků. Na našem území je doložen od 14 století, nejprve v prostředí vesnickém, kde koledování znamenalo pojištění blaha a štěstí rodinného života a chodu celého hospodářství (dívkám mělo vyšlehání zajistit zdraví, štěstí a píli, ženám již vdaným plodnost a zdraví, hospodář měl povinnost vyšlehat domácí čeládku, aby nebyla líná a dobře plnila své úkoly, koledníci vyšlehali také dobytek s přáním dobré reprodukce).
Nejednou kolední obchůzka znamenala i příležitost k propojení dosud tajených náklonností mezi mladými lidmi. A doprovázel-li chlapce družba, šlo vlastně o námluvy. Z vesnického prostředí se koledování velice rychle rozšířilo i do měst – Prahu nevyjímaje. První písemná zachovalá zpráva z r.1610 uvádí, že na ulicích se prodávaly dlouhé, pestrobarevné, různými barvami propletené metly, které si lidé kupovali a držíce je v rukách, veřejně s nimi běhali po městě, kde potkal svobodný muž pannu nebo šlechtic slečnu, šlehal ji těmito pruty přes paže a ruce, aby od ní dostal velikonoční vajíčko“. Pomlázka byla oblíbenou zábavou i mezi dvořany císaře Rudolfa II.
Jan Brothánek –www.cervenarecice.info
