Dopis z Humpolce do Harrisburgu II

Ahoj Axle, tak už ti zase píšu. Řeknu ti – jsi to ale podivín. Cestuješ do Ameriky, abys zažil nějaké to dobrodružství, přitom ta správná action se odehrává u nás v Humpolci.

To nám ten červen zase pěkně začíná. Už páteční večer byl příslibem, že se rozhodně nebudu nudit. Seděli jsme s Petrem na zahradě, popíjeli dvanáctku GAMBRIHNUS a vůbec si užívali téměř letní pohodu teplého večera. Kolem deváté hodiny započala tradiční víkendová show humpolecké omladiny, která by se nechala nazvat “Ukaž, jestli ti to jede rychleji než mně”. Zrovna jsme tak polemizovali nad tím, jak by to asi dopadlo, kdyby motorkáři řítícímu se uličkou V Brance někdo z pěších překřížil cestu, když vtom se směrem od restaurace Mlejnek ozvala rána jak z děla. Zvědavost nám nedala, a tak jsme se šli podívat, co dobrovolní dárci orgánů zase vyvedli.
Naštěstí se tedy žádné orgány ani končetiny nerozdávaly, ale odnesla to čtyři vozidla – kromě dvou podílejících se na přímém střetu ještě dvě zaparkovaná auta. Závodníci dozávodili, ale naštěstí se opravdu nikomu nic nestalo. Do deseti minut byla na místě humpolecká policie a vzápětí i záchranná služba. Po čtvrt hodině dorazili také požárníci, kteří museli likvidovat únik pohonných hmot. Pikantní na celé akci bylo, že jen co z místa nehody odjela nevyužitá záchranka, jeden z místních santusáků si ustlal na chodníku před ubytovnou (přikryl se dokonce dekou) a očividně měl v úmyslu na místě samém strávit pokojnou noc. Takže policisté znovu volali sanitku a jelo se na záchytku.

My jsme se brzy vrátili ke svým rozpitým pivíčkům, ale zřejmě vzhledem k tomu, že humpolečtí policemani byli zaměstnáni jinde, před Zálesím se začal odehrávat pěkný bengál. Petr vyrazil na ulici zjednat tam trochu pořádek (fakt mu za to z ministerstva vnitra nedávají ani korunu!) a dostal se tam do ústního konfliktu s jedním kurážným mladíkem. Hošík mu sdělil, že má tatínka právníkem a známé policajty a že ho v jeho právech nemá nikdo co omezovat (tím měl na mysli házení dlažebními kostkami, rozbíjení lahví a hlasité pouštění hudby z útrob jeho vozu). V závěru své fundované řeči poznamenal, že příště si na Petra přinese bouchačku – to snad, aby svým slovům dodal patřičnou váhu. Zřejmě mu asi tatík obstaral zbrojní průkaz, aby svá práva mohl dostatečně hájit. Dcera nám pak sdělila, že to ani nemuselo být řečeno v legraci, protože dnes je nějak v módě chodit se bavit na diskotéky s pistolí, přičemž někteří borci se neváhají svojí zbraní chlubit a různě s ní machrovat. Jo-jo, ještě nedávno děti pociťovaly mindráky z toho, když neměly mobil, dnes už jsou OUT, pokud nenosí kolty proklatě nízko. Říkám si, Axle, kde to žijeme? V  Bronxu? No, kdyby naši rodinu snad někdo vystřílel, tak v uživateli vozu s SPZ 1J7 60 69 můžeš hledat našeho potencionálního vraha.

Ono je to v tom Humpolci vůbec na pováženou. Můžu se ti přiznat, že kdybychom neměli našeho německého ovčáka Brixe, asi bych se bála v centru města vůbec bydlet. Není to tak dlouho, co nás v noci ve tři hodiny vzbudil příšerný štěkot. Když jsme rozespalí vyběhli ven, naskytnul se nám ke shlédnutí obrázek, který by nezúčastněné mohl i pobavit. Na okapu visel nějaký chlapík a náš Brix ho za pozadí rval dolů na zem. Petr psa odvolal, maník s úlevou seskočil, načež jsme ho legitimovali. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že dotyčný patří k nejmenované bezpečnostní agentuře (asi chtěl zabezpečit náš klidný spánek či co). Na všechny položené otázky – co dělá na soukromém pozemku, jak se na něj dostal apod. odpovídal pouze “nevím”, což mě utvrdilo v domněnce, že je buď totálně sjetý, anebo trpí duševní nedostatečností. Vzhledem k jeho příslušnosti k bezpečnostní agentuře bych se vsadila, že platily obě možnosti. No, závěr byl jednoduchý. Vetřelce jsme propustili vzhledem k tomu, že kromě vyvráceného okapu nedošlo na majetku k žádné škodě, a můžeme jen tiše doufat, že bdělost našeho psa ho propříště odradí od nějakých návštěv.

Nevím, zda si lidé vůbec uvědomují smysl plotů, dveří a vrat. A zda jsou po šestnácti letech schopni zaznamenat, že už není všechno nás všech. Minulý víkend k nám na pozemek zase zavítala parta výrostků. Opět jsme seděli venku a pozorovali netopýry, jak si nad rybníkem obstarávají večeři. Už padala tma, když Brix dosud chytající lelky vystřelil jak Vinnetuův šíp a hnal se na druhou stranu rybníka. Když jsme zamžourali a zaměřili své zraky do dálky, naskytla se nám podívaná, která nás dostala do kolen. Brix se s příšerným řevem hnal na nezvanou návštěvu, přičemž dvěma odvážným návštěvníkům se podařilo utéct a třetí pak hrůzou zcepeněl a zůstal stát jak přikovaný. Ten čtvrtý chudák měl nějakou slabší psychiku, tudíž to nervově nevydržel a tak jak byl oblečený, dobrovolně skočil do rybníka. Zatímco my diváci jsme se smíchy lámali v pase, Brix držel v šachu zkamenělého hrdinu. Když jsme uklidnili své rozbouřené bránice, Petr odvolal psa a hoši se odebrali do svého útočiště na Mlejnku. Petr se pak jal zkoumat podrobnosti a zjistil, že se mokrá stopa od rybníka táhla až na restaurační toaletu, takže koupajícího se mladíka pravděpodobně postihla ještě nějaká další nepříjemná událost.

Jo, užijeme si tu v Humpolci fakt spoustu legrace. Zatímco ty prolézáš Adirondacks a máš kliku, když narazíš na nějakého dalšího turistu, nám tady “tůristi” lezou až do postele. No, kdyby jsi to snad někdy vypravoval svým americkým známým a oni ti to nechtěli věřit, tak je můžeš ubezpečit, že všechno je pravda pravdoucí a že jsem si ani zbla nevymýšlela. A to je možné jen díky tomu, že máme u nás tu slavnou “demokrácii”. O té si amíci v tom jejich policejním státě mohou nechat jenom zdát. To máš tak: kde není vůle, tam je zvůle.

Tak se měj, jak nejlépe Ti to půjde, a já Ti zase někdy popíšu nějakou tu humpoleckou taškařici. Jestli tedy přežiju!