Dovolená na Vysočině: výlety, sušení hub na hotelu, vosa ve vlasech a krmení raků

Naší první zastávkou se stal Humpolec, kde jsme sice Hliníka nepotkali, zato jsme dobře a za lidové ceny poobědvali. Místní retro restauraci dnes už nahradila příjemně vyhlížející kavárna, kde jistě dortík s kávou vyjde na stejné peníze jako to naše tehdejší hlavní jídlo s polévkou.

S plnými břichy jsme se vydali na obhlídku náměstí, kostela a pivovaru Bernard. Pivovar bychom už asi také nepoznali, protože prošel rekonstrukcí a vloni se ucházel o ocenění Stavba roku 2023. Nově zde vznikla rozhledna z pivovarského komínu a návštěvníci mohou nahlédnout přímo do provozu výroby piva.

Počasí nám příliš nepřálo, přesto jsme s deštníky vyrazili poznat okolí Humpolce. Procházka po stezce Březina nám představila lesopark, lesní rybníčky, kamenné moře, židovský hřbitov a zříceninu hradu Orlík.

Po výletě jsme se ubytovali v menším hotelu v Chotěboři, kde nás velmi mile překvapil příjemný, prostorný, světlý a čistý apartmán s šatnou a terasou. V té době skoro větší než náš malý byt v paneláku.

Historická Telč a lovecký hrad Roštějn s prevétem (zatím bez hub)

Následující den jsme po snídani zamířili do historického města Telč. Nejprve jsme se podívali po kraji z výšky rozhledny Oslednice, a pak nás již z blízka okouzlily původní stavby na renesančním náměstí Zachariáše z Hradce zapsaném na seznamu UNESCO a Státní zámek Telč, aktuálně zrenovovaný a oceněný jako stavba roku 2023 Kraje Vysočina. Líbili se nám i místní rybníky malebně dotvářející podobu města, které skloubí jeho přírodní i historický ráz.

Den ještě nekončil, proto jsme v naší cestě za poznáváním pokračovali a dalším cílem se stal hrad Roštejn. Na komentované prohlídce jsme shlédli renesanční místnosti s ukázkami kamenictví, cínových nádob i špatně zrestaurované původní malby erbů na stěnách erbovního sálu. Nasávali jsme mnoho zajímavostí o historii, avšak v mé paměti uvízla především jedna, o středověké toaletě zvané prevét. Tehdejší použití hradní toalety v podobě výklenku s otvorem není nutno více rozebírat, jen mohu konstatovat, že Issac Newton by měl další důkaz o zemské přitažlivosti. Po prohlídce jsme prozkoumali také okolí loveckého sídla a nebáli jsme se procházet ani podél hradu k zalesněným místům, kde jsme zaznamenali nemálo popadaných stromů.

Betlém Hlinsko, Veselý Kopec a první houby u Doubravy

Náš program nového dne sliboval návštěvu Betléma Hlinsko. Tato památková rezervace, která je součástí Muzea v přírodě Vysočina je ukázkou bydlení a řemesel 18. století. Zachovalé roubené chalupy ukrývají expozici původních řemeslných dílen ševce, tkalce, hračkáře nebo pilníkáře. Další roubenky jsou využívány jako obchůdky, bylinkářství nebo funkční tkalcovská dílna s žinylkovými šálami.

Za podívanou stojí také Veselý Kopec, který je prostranstvím nedaleko Hlinska, na něž se kolem roku 1970 přesouvaly roubenky i technické památky z oblasti Českého Horácka. Původně zde stála pouze usedlost Pilných č.p. 4. Tato stavba navíc patří k nejstarší ukázce lidového stavitelství v oblasti Železných hor. Veselý Kopec nabízí pohled do obydlí drobných zemědělců z dob od poloviny 19. století. Představuje jedinečné technické stavby s vodním pohonem, k nimž patří mlýn s varnou povidel, pila, stupník a olejna. Unikátní stavbou je také čtrnáctiboká stodola původně vybudovaná v roce 1684 a na kopec přenesená ze Sádku u Poličky.

Počasí dnes oproti předchozím dnům ukazovalo o poznání přívětivější tvář, proto jsme cestou na hotel udělali malou zastávku a užili trochu podvečerního času krátkou procházku lesem u řeky Doubravy. Po pár krocích jsme málem zakopli o hříbek a za okamžik jsme jich nasbírali hned několik.

Na hotelovém pokoji jsme po večeři krájeli houby na plátky a ukládali je k sušení na novinový reklamní leták, který jsme si za tím účelem vyzvedli v obchoďáku.

Hledání zříceniny, houby pod nohama a Havlíčkův Brod s kachnami

Hledání zříceniny hradu Ronovec u obce Dolní Krupá nás trošku potrápilo. Dvakrát jsme se doptávali kudy kam. Úspěšně nás pak k Ronovci dovedla lesní cesta podél Břevnického potoka. V lesíku jsme našli skupinu hub, načež jsme během chvilky houbařili. Vybaveni bavlněnou taškou a nožíkem jsme neudělali chybu. Nakonec jsme se přeci jen pomalu posunuli také k výletnímu cíli Ronovci. Přes vratkou lávku jsme přešli potok, křižovali zarostlou loukou, prošli kolem památného smrku a otevřel se nám pohled na valy, zbytky hradeb, příkopů a věže s erbem.

Lesík i cestou zpět lákal k pohledu pod nohy do mechů, mezi popadané šišky a kořeny stromů. Jedlé houby se nám rojily před očima a my je nadšeně sbírali.

Poledne už minulo a my vyhládlí zamířili do blízkého Havlíčkova Brodu. Vybrali jsme restauraci poblíž náměstí, kde nás však personál nejméně 10 minut ignoroval. Přesunuli jsme se tedy na jinou restaurační zahrádku a užívali si při chutném obědě také hřejivých slunečních paprsků.

Městem protékající Sázava hostila množství vodního ptactva, které by nám snad zobalo z rukou, kdyby bylo čeho. Stály nám nebojácně těsně u nohou a kam se člověk podíval, tam samé kachny, kachny, kachny…

Pokochali jsme se kachnami a popojeli do Přibyslavi, města Pribináčků se zajímavým Mariánským sloupem. Neminuli jsme blízkou Žižkovu mohylu vystavěnou na počest Jana Žižky z Trocnova u Žižkova pole. Pomník určuje místo, kde Jan Žižka z Trocnova údajně padl v boji.

Na hotelu jsme měli o podvečerní program vystaráno, opět jsme připravovali houby k sušení a skvělým místem k sušení hub přes den se stala naše hotelová terasa.

Přehrada Seč s unikátním potrubím, které přestalo být unikátním

Po ranním probuzení a snídani nás čekal slunný den v okolí přehrady Seč. Těšili jsme se nejen na přehradu, zříceninu hradu Oheb, ale hlavně na raritní dřevěné vodovodní potrubí přivádějící vodu z přehrady do vodní elektrárny.

K vytipování výletů se často obracím na internet, jak tomu bylo i v případě vodovodního potrubí u Seče. Našla jsem moc pěkně zpracované informace o tom, kde se přesně unikátní dřevěné potrubí nachází, jak vypadá, k čemu slouží atd. O to větší překvapení nás pak čekalo, když jsme přišli k potrubí ocelovému. Všichni se mi vysmáli, že pracuji s letitými informacemi z netu, ale i tak jsme si podívanou užili.

Později jsem si dohledala, že havarijní stav dřevěného potrubí donutil majitele k rekonstrukci, která proběhla v roce 2010. Snahy zachovat původní dřevěné potrubí, a navíc ho uznat jako kulturní památku byly bohužel marné kvůli nutným rozsáhlým opravám a výměně původních dřevěných částí již v roce 1980.

Původní dřevěná podoba byla vybudována v letech 1941-1943, měla průměr 2 metry a délku 854,2 metrů složenou z dýhových bloků stažených do válce ocelovými obručemi. Ocel a železobeton se použily jen na malých částech celé délky 1 280 metrů dlouhého potrubí, protože jej bylo v době války potřeba na výrobu zbraní a jiného vojenského arsenálu.

Tato unikátní dřevěná technická památka návštěvníky lákala i v zimě, neboť její dřevěnou konstrukcí ven protékaly pramínky vody a v mrazivých dnech vytvářely kouzelné ledové útvary. Naštěstí malou ukázku dřevěného potrubí jsme měli možnost vidět v jednom z kempů Sečské přehrady.

Další naše kroky vedly ke zřícenině hradu Oheb, kde se odkryl krásný pohled na přehradu. Úmysl dojít k Markově skále jsme však nedotáhli. Naše plány se rozplynuly s vykukujícím klouzkem u cesty. Důkaz, že rostou i zde nás nasměroval do lesů, mimo cesty a turistické značky. Rázem jsem houbařili a bylo po výletě.

K Markově skále jsme nakonec vážně nedošli, ale převyprávěli jsme si o ní alespoň příběh. Markova skála získala jméno po hajném Markovi, který zde v lesích sloužil Františkovi de Couriers. Pán často lovil zvěř, a ta vyděšená a vyplašená často padala ze skály do propasti, kde ji hajný Marek nacházel. Hajného to trápilo, proto se rozhodl při honech na skále hlídkovat a vyplašenou zvěř odhánět. Jedné noci se chystal velký hon a hajný Marek místo opět střežil. Celou noc se nic nedělo, ale když se vydal na odchod, uslyšel výstřely z pušek a zvěř opět padala do propasti. Zoufalství tak hajného Marka dohnalo ke smutnému konci skokem ze skály do propasti.

Výlet jsme smutnou pověstí nezakončili, houby nás rozveselily a hrdě jsme si na hotel nesli jejich hojnou kupičku k očištění, nakrájení a dalšímu sušení.

Loučení s Vysočinou a zážitky z Údolí Doubravy

Čekal nás poslední dovolenkový den a pak cesta domů. S Vysočinou a Chotěboří jsme se rozloučili cestou po Údolí řeky Doubravy. Čekalo nás kouzelné místo plné vůně lesa, šumění potoka, přírodních zajímavostí, pozůstatků hradu i nenadálých překvapení.

Přírodní rezervace Údolí Doubravy se rozprostírá u Chotěboře a je součástí oblasti Železných hor. Cestou údolím jsme míjeli hospodářské stavení bývalého mlýna, rozcestník Točitý vír s pověstí o souboji dvou vodníků, skalní vyhlídku Čertův stolek, jeskyně, kamenné moře, pozůstatky hradu Sokolohrady, kaňon Koryto a tůň Mikšovu jámu.

V údolí jsme se kochali nejen zajímavostmi, ale opět na nás vykukovaly hnědé hlavičky hříbků, kterým jsme neodolali a shýbali se pro ně. Jak jsme si, tak houbařili a putovali lesem, setkali jsme se s místní houbařkou. Milá starší paní nám poradila ještě lepší část lesa k houbaření, kam jsme se podle jejích rad přesunuli a dostali se přímo k záplavě hub. Skláněli jsme se snad na každém kroku. Zas jsem se pro jeden hříbek k zemi ohýbala, když na mě z vedlejší díry v hlíně začaly vylétat vosy a jedna mi zamířila přímo do vlasů. Poskakovala jsem a ječela, jako by mě na nože brali. Rozpustila jsem sepnuté vlasy, kroutila hlavou a řvala jako na rockovém koncertě. Vosu jsem vyklepala, bodnutí neschytala a ulevilo se mi. Vosy od dob, kdy jsem jako dítě ve vysoké trávě šlápla do vosího hnízda a pak mě oteklou vezli do nemocnice, zkrátka nesnáším.

Foto: Poetessa

Foto: Poetessa