Přišlo mailem. Milé. :))
Abych byl „in“ přečetl jsem si knihu, „Proč muži lžou a ženy pláčí“.Pojednávající o tom,jak jsme jiní my muži, než jaké jsou ženy. Myslím pochopitelně duševně . Že jsme jiní zvenku, na to už jsem přišel , pokud si pamatuji asi v čtyřech letech a od té doby pro mne nepřestala být tato skutečnost předmětem neutuchajícího zájmu.
Ostatně, jak říká moje žena, ženy, to je moje celoživotní téma. Tedy duševní svět žen. Bych je chtěl pochopit. Ty žena. Ale nevede se. Sice už jsem na základě životních zkušeností a četby , například oné knihy,leccos pochopil.Třeba proč nemohu nikdy na jídelním stole najít slánku ani otvírák .A proč je žena dává na misku vždycky tak, že na ně nevidím. Také už netrpím traumatem,když v lednici, což autoři popisují jako běžný mužský problém, ne a ne najít jogurt .Což mne, to že ten jogurt nemůžu najít, tak frustruje, že začínám ječet, kam to ta ženská zase dala! Až se moje „manželka ze všech nejlepší“, jak říká Kishon objeví, strčí ruku do lednice a vyndá tři jogurty o kterých bych před minutou přísahal , že tam nebyly.
Snacha a dcera kamarádky Madly,dvě mladé dámy, s kterými často-s vědomím jejich manželů!! -vedu na chalupě, když k nim přijdu na kafe, řeči, ty knížky taky četly . Teď v létě to celé probíhá často romanticky , protože přitom sedíme na zahradě . Kolem se nekoordinovaně potulují a pobíhají tři malé děti, další je v kočárku. Pod nohama se pletou dva psi, jeden „tááákhle“ velký a druhý „takhle mrňavej “ . Řeč se vede,když tu najednou v určitém okamžiku začnu ztrácet přehled . Nestačím zároveň sledovat všechny děje kolem sebe. Obě mladé dámy mluví klidně najednou. V několika vteřinových intervalech pronášejí příkazy, rozkazy, návody a povzbuzení ke svým dětem . K tomu všemu přitom stačí ještě listovat časopisem, kouřit, pít kafe, sledovat zda děti někam nespadly a nebo je něco nekouslo, sdělit mi, že kolem jel Jarda a že se v noci blbě spalo a milion dalších informací. Když pak zmlknu, poněkud dezorientován, obě zvednou hlavu a povzbudivě , jsou to milé mladé dámy, pronesou: “ Povídej, my tě posloucháme!“
Což se mi nezdá moc pravděpodobné. Nehledě k tomu, že v tomto mumraji velice často zapomenu, co jsem povídal a kde to zrovna přestal. . Děvčata říkají,když si nemohu vzpomenout, abych klidně mluvil o něčem jiném,že to nevadí a že to moje nesoustředění není věkem,ale tím, že jak se obecně ví, mužský mozek je takovej jednoduchej a umí používat nejednou vždycky jen jednu svojí polovinu. Zatímco ženy využívají soustavně obě části mozku najednou. Takže to vše zvládají s naprostým klidem. Vyskytuji li se na jednom místě s několika ženami najednou, připadám si přitom často jako Pán Bůh. Ne že bych nad nimi měl nějakou moc.Božskou. To ani náhodou.Ale myslím si, že ani On ani já to s nimi nemáme úplně jednoduché.
Nejlépe to vystihuje anekdota , která mi nedávno přišla mejlem:
Starému Johnovi, přísně věřícímu křesťanovi se v noci zjevil Pán Bůh a pravil:
„Milý synu, zjistil jsem, že jsi jeden z nejvěrnějších křesťanů, ctná duše, vzorný otec a občan, prostě skvost. Proto jsem se rozhodl, že ti splním nějaké přání. Jaké chceš. Jsem přeci Pán Bůh.“ Starý John se posadil na posteli, zamyslel se , podrbal na hlavě a odvětil:
„Tedy Pane, já nemám žádné zvláštní přání. Nic nepotřebuju. Jen snad
Víš jak se bojím létat letadlem. A jak rád se koupu na pláži Waikiki . Co kdyby si ,když jsi všemohoucí, postavil most tady odsud z Kalifornie až na Hawaii? Abych nemusel lítat?!“
„No, „ošije se Pán Bůh. „Ne že by to nešlo. Ale přeci jenom . Je to dálka a moře je tam hluboké, a taky ty vlny a tak. Já ti sice slíbil splnit co chceš a já to splním když na tom budeš trvat ! Ale nemohl by si si přát něco míň materialistického? “
„Jo, jo. “ odfoukne si John. „Když myslíš ! Hele, teď mne napadlo, nemohl by si zařídit, abych konečně pochopil , co si myslí moje žena ? “
„Kolik si říkal,že má mít ten most jízdních pruhů? Dva nebo čtyři ?“
Tolik lidová moudrost:Protože vtipy, a dobré anekdoty jsou skutečná lidová moudrost. Přečetl jsem si v životě mnoho chytrých knih a mužích a ženách a které mne v mnohém poučily.A někdy se díky tomu věci vyvíjí lépe, než by se byly vyvinuly ještě před obdržením tolik potřebných informací. Jako třeba včera, když jsem sekal trávu. Sekačkou. Elektrickou.
Dostatečný výkon sekačka má, zásobník na trávu také,proud šel ,tak kde je problém? Problém je v tom, že sekačka je řešena tak, že má dole nějakou pojistku na noži. Takže když sekací nůž narazí na kámen, jeho upevnění vyskočí z drážky a sekačka se zasekne. Což sekačku sice „ochrání“, ale mne rozzuří. Protože musím jít a najít klíč a povolit šroub, srovnat sekací nůž a
V dramatické chvíli,kdy se sekačka zasekla, přistoupila ke mně moje žena. Se soucitným výrazem na tváři a nenapodobitelným , tedy mužem nenapodobitelným tónem pravila :
“ No to je hrozný, kde se taky ten šutr mohl vzít. Jak´se sem moh dostat? “
Já jsem sice v ten okamžik, poučen moudrými knihami přesně věděl, že mi přišla vlastně vyjádřit „účast“. Ale stejně bych jí v té chvíli nejraději zabil. Jako chlap jsem nepotřeboval žádnou účast, ale plochý klíč číslo 19!
Odbornou literaturou jsem totiž byl předem poučen, že ženy si nepovídají ,proto aby získávaly informace. Ale proto,aby vytvářely ovzduší porozumění. Muž je v diskusi jednokolejní. Otázka :odpověď. Otázka : další odpověď. Když si žena přijde postěžovat, nechce aby jí muž radil . Chce „porozumění“ a ne přednášku . Chce porozumění dostávat i dávat. V teorii už jsem si to několikrát přečetl. Chápu to.Ale těžko to snáším ve chvíli kdy moje žena pronese takovýto výrok v okamžiku,když klečím na zčásti posekaném trávníku na chodníku kolem domu, na kolečku sekačky je rozmáznuté psí hovno a sekačka je zaseknutá.
A to už dávno, už mladých letech jsem byl poučen, že ženský mozek funguje poněkud jinak, než by „selský “ i „vědecký rozum “ předpokládal. Objasňoval nám to na svých přednáškách pan profesor Brož takto:
“ Vezmeme si konkrétní příklad. Stará Blažková má muže, ochlastu , děvkaře a nemakačenka. Každý druhý den ho tahá z hospody , on jí často doma ještě zfláká, každou chvíli válí se s kdejakýma poběhlicema : Na což si stará Blažková neustále nahlas stěžuje. Každému, koho potká. Kurevník, vožung a děvkař jsou nejmírnější výrazy kterými svého muže častuje.
Až jednoho dne starej Blažek umře. Asi tak za rok potom potkáte starou Blažkovou na hřbitově, jak upravuje na hrobě Blažka květinky. Roní přitom slzy a štká : „Náš zlatej tatínek, tak hodnej člověk to byl
“
Pokud vám to nedá a řeknete :
“ Pani Blažková, co to povídáte, dyť vás věčně tlouk.!:“
„No a co !? “ odsekne Blažková. “ Aspoň jsem věděla, že mám doma pořádnýho chlapa!“
„Dyť chlastal jak duha ! Věčně byl v hospodě!“, nedáte se.
„Co by to bylo za mužskýho,aby nezašel za kamarádama. A ti ho měli rádi! A pil si za svoje peníze!“
„Blažková, pamatujte se! Vždyť prochlastal často i vaše peníze!“
„Moje peníze, nebo jeho peníze! U nás to bylo jedno! My bysme za sebe i dejchali!!“
Zoufale vyrazíte s posledním těžkým kalibrem,kterým snad dostanete Blažkovou do reálného světa: „Pani Blažková, dyť von byl samá děvka!!“
„No vidíte „utře vás Blažková,“jakej to byl chlap““ popotáhne nosem a hrdě odejde pro vodu do konve. A vy stojíte a koukáte „.
No a na „detektoru lži“, pokračoval pan profesor Brož, se ukázalo, že tyhle ženské subjektivně nelžou . Ony si to skutečně myslí. Dokáží upravit svoje myšlení tak, že žádný detektor lži nepozná, co je skutečná pravda. Jsou vnitřně hluboce přesvědčeny, že ten syčák byl vlastně „náš zlatej tatínek“. Žádná stopa pochyb. Z toho lze například konstatovat, že pokud existují ženy, jsou detektory lži v policejní a soudní praxi zbytečným přepychem. Dle mých dlouholetých zkušeností nedej Pán Bůh, aby někdo vymyslel „detektor lži“ fungující i na ženy „. A který by nám mužům ukázal, co si ženy skutečně myslí. Takové věci se hluboce obávám.
Čím víc jsem starší, tím víc si myslím, že vědět, co si ty ženské myslí, snad už asi nemusím. Já nemusím mít v životě všechno.
