Přetěžký úkol jsem si zvolil, když jsem se rozhodl přiblížit vám japonský animovaný snímek Cesta do fantazie.
Už po
půlhodině sledování mi totiž bylo jasné, že tento film patří do kategorie
„nerecenzovatelných“. Opomenout jej by ovšem byl trestuhodný hřích, protože něco
podobného se skutečně na plátnech našich kin nevidí každý den. 
Desetiletá dívka Chihiro se spolu se svými rodiči
stěhuje do nového města. Při cestě za novým domovem tatínek špatně odbočí a po
chvíli jízdy lesní cestou je zřejmé, že se výprava ztratila. Na konci cesty je
tajemný tunel a jízdou unavení rodiče se i přes protesty Chihiro rozhodnou
trochu se protáhnout a podívat se, co je na druhém konci. Když tunelem projdou,
objeví starý opuštěný zábavní park. Přesto je cítit libá vůně nějakého pokrmu,
která láká rodiče stále dál. Mladá Chihiro se jen na okamžik ztratí a nalézá své
rodiče proměněné ve vepře. Padne tma, zábavní park ožívá a okolo Chihiro se to
začíná hemžit kouzelnými bytostmi. Cesta zpět zmizí a Chihiro tak zůstává
uvězněna v tomto fantastickém světě, kde lidé rozhodně nejsou vítáni.
Téměř nepopsatelný animovaný film „Cesta do
fantazie“ vytvořil jako svůj další úspěšný celovečerní snímek Hayao Miyazaki
(„Princezna Mononoke“). Inspirace je nasnadě – „Alenka v říši divů“. Kromě celé
řady mezinárodních ocenění se snímek též pyšní zajímavým primátem; „Cesta do
fantazie“ jako první film historie vydělala více než 200 milionů dolarů ještě
před uvedením v USA. Tam ovšem snímek propadl a je jasné proč. Miyazaki totiž
není žádný Disney a „Cesta do fantazie“ nejen že není dětský film, ale dokonce
bych se jej nezdráhal označit jako pro děti nevhodný.
Základní osa příběhu, kde Chihiro prochází
kouzelným světem a snaží se zachránit své rodiče, slouží k rozehrání
neuvěřitelně surrealistických až dadaistických obrazů a scének, které mnohdy
unikají přirozenému chápání a připomínají jeden fantaskní sen za druhým.
Trochu konkrétněji. Chihiro získá práci v lázních,
kde dostane velmi těžký úkol: vykoupat boha smradu ztělesněného obrovskou
hromadou pohybujícího se bahna. Když Chihiro začne boha sprchovat všimne si, že
z něj vyčnívá rezaté kolo. Za chvíli se ukáže, že bůh smradu není vlastně bůh
smradu, ale řeka, která se přišla očistit od všech odpadků, co do ní lidé
naházeli.
Velký dík patří Intersonicu, který se nebál tento
film do českých kin zakoupit. Podle mne ale snímek nejspíš dopadne jako v USA a
na vině tentokrát nebude ani tak český divák, jako spíš programoví ředitelé
většiny kin, protože „Cestu do fantazie“ plánují zcela nesmyslně (film je navíc
japonsky s titulky) jako dětský film, takže v podvečer nebo večer se na ni téměř
nelze zajít podívat.
„Cesta do fantazie“ je jedinečná, nepopsatelná,
bizarní, úchylná, snová, kouzelná, prostě nerecenzovatelná.
Cesta do fantazie
Sen To Chihiro No Kamikakushi
Japonsko 2001, 124 min.
režie: Hayao Miyazaki
scénář: Hayao Miyazaki
hudba: Joe Hisaishi
mluví: Rumi Hiiragi, Miyu Irino, Mari
Natsuki, Yumi Tamai
Jo, jeste jsem zapomnel napsat, ze tento film dostal Oscara, jako nejlepsi animovany film.