FILM: Ohňostroj smíchu z neveselých časů

Jedno je nesporné a nezpochybnitelné: Pupendo baví. Dokonce je to legrace ukrutná, legrace na způsob ohňostroje, jenž vybuchuje až marnotratně v každé větě či situaci.

Fotografie z filmu Pupendo.

Kéž by každá česká lidová komedie vypadala jako Pupendo! Neboť  lidovost
v tom dobrém, zapomínaném smyslu tu přímo tryská, ač se hrdinové pohybují v
poněkud výlučných uměleckých kruzích.

Jenže „lidový“ neznamená, že musí být řeč o policajtech či uklízečkách z
veřejných záchodků, a naopak že by výtvarník nemohl mlátit do stolu a nadávat
jako dlaždič. Což rekové Pupenda rádi dokazují.

Úskalí
doby

Má-li novinka Jana Hřebejka zrádné
místečko, spočívá úplně jinde a těžko se mu dalo vyhnout. Je jím právě doba,
kterou popisuje, éra, kdy už nešlo o život jako v letech padesátých ze Šakalích
let či o tanky jako v Pelíškách z let šedesátých. Pupendo líčí bahnivé přežívání
a zahnívání osmdesátých let, kdy za časů líně plynoucích odnikud nikam lidé
nadávali na poměry v kruhu rodiny a dospívali k objevu, jímž film vrcholí: Co
nám (komunisti) vlastně můžou? Nic!

A v tomhle je malá past Pupenda – chybí mu velké drama, výrazně klenutý
vypravěčský oblouk s oporami, jako jsou ohrožení, smrt, naděje. Stavebně je děj
ještě více rozvolněný než v Pelíškách, i když tím platí daň záměru vyladit
přesně ono bezčasí náhradního života, kdy se každá prkotina jevila jako problém,
ač z pohledu dneška o nic nešlo. Kdyby scénář Petra Jarchovského vytyčil v
příběhu vyhrocenější body, filmu jako celku by to prospělo. Ale zároveň by mohl
ztratit něžný půvab nekonečného pásma třeskutých výjevů, jednotlivostí, jež sice
nedrží moc dohromady, leč každá z nich je samostatným, mnohdy geniálním skvostem
české grotesky.

Ani hodní, ani
zlí

Podobně lze mluvit o postavách,
respektive o dvojici rodin, jež stojí stejně jako v Pelíškách v popředí.
Tentokrát však nejsou jejich postoje vyostřeny ke zkratkovité karikatuře. Ani
„hodní“, ani „zlí“ nejsou černobíle jen hodní a jen zlí. Liší se mírou 
přizpůsobivosti a odvahy, nikoli svědomím či přesvědčením. V kalném rybníčku se
plácají každý jinak, „hodní“ u břehu, „zlí“ v hlavním proudu, ale navzájem se
nekádrují, jen litují, přou či pošťuchují. Pro politické drama by tak mírné
rozložení sil mohlo být zhoubné, ale tohle je rodinná komedie. A pokud někdo
vytkne Pupendu velkorysé gesto národního smíření, jež jím prosakuje, mohou
tvůrci říci: Taková byla šedá zóna. Na jedné lodi.

Dobové retro potřebuje vysvětlivky a tam, kde Pupendo pracuje s hesly a
symboly, upadá občas do plakátu. Trochu tendenční nádech mají i počáteční
charakteristiky rodin, hlavně otců: ten chudý, věčně ovíněný, leč nezaprodaný,
má čas objevovat dětem nenápadné zázraky v duchu přírodní idyly Oty Pavla,
kdežto ten zaháčkováný v kariéře a vystrašený, aby ji neztratil, podrobuje
omladinu směšnému výchovnému školení či bujarým ranním rozcvičkám. Škoda také,
že film o rodičích a dětech se tentokrát věnuje více světu rodičů než zmatkům
dospívání během těch „báječných let pod psa“, řečeno s Vieweghovou knihou, jejíž
filmovou podobu Pupendo občas připomene svou náladou i hrou s domáckými
rekvizitami.

Dokonalé
páry

Naštěstí je přímé politiky v Pupendu
méně než čistě lidských okamžiků a herci, které si Hřebejk právem hýčká, by
dokázali bez skřípotu falše, s přirozeným vtipem prodat i telefonní seznam,
natož slogany typu „Já se koupit nenechám“ nebo „Jsem komunista, ale jinej“. V
zastrčené selance přístavu, v otřískaném ateliéru Márových, kde Bolek Polívka a
Eva Holubová právě zažívají další obyčejné kalné ráno sochaře bez práce a věcné
ženské s oběma nohama na zemi, se divák rázem ocitne uvnitř jejich světa i doby.
Pro Holubovou je postava Márové darem, jejž vrchovatě splatila.

Její
vztah k manželovi navenek oddaností nehýří, leckdy na něj hledí jako na malé
dítě, šlehá ho jízlivým jazykem, v nádherné scéně mu vmete do tváře, že si ve
své nedobrovolné rezignaci hledá pohodlné alibi, lebedí si v sebelítosti a v
nicnedělání. Ale sama raději maluje „ksichty prasatům“, kýčovité pokladničky,
než by svolila, aby on pokaňhal svou pověst modelováním Leninů. A kdykoli jde do
tuhého, načepýří se jako kvočna bránící svůj rod a proti vetřelcům vytasí jejich
vlastní zbraně – třeba v rozkošném dialogu, kdy vymáhá pojistku za „rozmočené
soudruhy“. Tak se chová žena rozumná, ale ne trpná, vědoucí a milující.

S Polívkou jsou dokonalý pár, hlavně v šarvátkách, nekonečné partnerské hře
kdo s koho. Když Mára přivede z flámu „bližního svého“ – bezdomovce, přijme
Márová místo láteření  pravidla a roztočí výzvu do obrátek, počne hostovi
rozdávat i mužův šatník. Muž se nedá zahanbit a přihazuje v soutěži
dobročinnosti další trumfy, zatímco Jiří Pecha – host, z něhož se dosti
krkolomně vyklube znalec umění, jen trpně zírá. Ti dva vlastně nepotřebují
publikum, stačí si sami. A Polívka se tu stává hercem světového formátu, který
jedním slovem na půl úst vyjádří smysl vesmíru.

Druhá rodina je malebná zase jiným způsobem. Břečka alias Jaroslav Dušek si
zbylé chlebíčky z večírku nechá zabalit, doma střeží splachování a skříňku přání
a stížností, ve škole své ředitelské křeslo, a když se jednou jedinkrát
pochlapí, prožívá v děsu z následků trauma až dojemné. Jeho papaláš nevzbuzuje
odpor a posměch, spíše soucit a chápavý úsměv, v tom se liší Duškův hrdina od
Donutilova z Pelíšků. A Duškova filmová žena Vilma Cibulková je postavou vlastně
nejtragičtější. Jeden svět si vybrala, ale k druhému dál tíhne, je ještě
žádoucí, ale vědoma si pádících let, přijala pragmatismus doby, ale stále má
sklon k romantismu. Cibulková jí dává ryzí sebeironii i smutek zralosti, jež
dělá vylomeniny a ví o tom. Když se tahle čtyřka dopustí slovní přestřelky,
dostává klišé „herecký koncert“ znovu obsah.

S trochou
melancholie

Ale i v menších rolích se herci rozdávají,
třeba Hana Seidlová coby utrápená učitelka v neskonale něžné, a přitom smyslné
scéně s kradmými doteky prstů, nebo Pavel Liška, jehož postava přijde do
uzavřeného kruhu Pupenda trošku odjinud, ale tím vděčněji jej provětrá sólovou
smrští buranství s podtextem až mrazivým. I filmařsky je Pupendo pečlivější a
vyzrálejší než Hřebejkovy předchozí snímky, opouští televizní vypravěčství,
střídá humor vyloženě vstřícný – Dušek v bazénu – s rafinovanou melancholií.
Baví skvěle. Ale přesto mám raději méně dokonalá Šakalí léta, jež měla začátek,
prostředek i konec, spád, střet a vykoupení.