Vážení přátelé, posílám Vám reminiscenci na téma Hippies, pro všechny, kteří hýřili v květinových barvách.
Text je čerpaný z knihy psychiatra, profesora Vondráčka: Konání a jeho poruchy, 1986
Text je lehce zkrácen.
Po první světové válce byly v různých zemích obtíže s dětmi a mladistvými, kteří se shlukovali v tlupy, užívali drogy a přepadali lidi, kradli.
Zločinnost v USA se stala takovou, že život tam se stával nesnesitelným, lidé se stěhují na venkov, utíkají z měst, nosí sebou určitý obnos peněz, aby při přepadení vyvázli životem, od soumraku do úsvitu se neodvažují vyjít z domu; do parku se bojí i ve dne.
V této situaci vznikl zajímavý jev, velká skupina lidí odlišného agování, jež je naprosto inadekvátní pro končící 20. století. Je to „sdružení“ určitého druhu psychopatů, kteří agují přibližně stejně, ač motivace mohou být a asi jsou různé.
Hnutí se nazývá The Hippies. Oficiálně vzniklo 14. ledna 1967. Toho dne se v San Francisku v Golden Gate Parku konalo shromáždění „The World’s First Human Be – in“. „Be-in“ je slang Hippiů, těžko přeložitelný: „První světové sdružení lidí, kteří jsou pro ??? (ale také při tom a v tom)“.
Byl to karneval v převlečení; účastnili se ho psychologové Timothy Leary /prorok LSD/ a Richard Alper, z básníků beatnické generace Allen Ginsberg, jenž byl i v ČSSR, ale pro své podivné chování musel rychle odjet. Další básníci, mistr učení zen-buddhismu Allan Wats a jiní vystupovaly v bílém sárí s namalovaným třetím oken na čele. Mezi zástupy procházel sv. Mikuláš, rozdával marihuanové cigarety a tablety LSD.
Náznaky vzniku skupiny se jevily už dříve. Vlastně se vyvinuly z beatníků, jejich posluchači měli indukovanou agresi, takže rozbíjeli po koncertech zařízení.
Hippies jsou snad v jakési protestní reakci, která vedla k psychické infekci určitého druhu psychopatů. Je to spojení idejí a životního styllu beatniků, důsledek požívání LSD. Mluví frázemi zenového budhismu a navenek se jeví způsobem oblékání a hudbou.
Poznání jejich pravé „ideologie“ není snadné, neboť ji nemají sepsanou v žádné knize, nutno ji hledat v jejich písních, plakátech, nápisech a drobných tiskovinách. Žijí v různě velkých komunitách.
Ze zásady odmítají možnost fyzické obrany proti násilí. Uči, že každý má žít, jak chce, nikdo mu v tom nemá bránit. Když „portoričané“ znásilňují jejich dívky, tolerují to, poněvadž „portoričané“ mají potřebu to dělat, oni ne. V komunitách hrají „touch football“. To je hra úplně odlišná od běžné, dělají při ni různé akrobatické cviky a účelem je prohrát.
Nahota je pro ně běžná věc.
Někteří jsou podporování rodiči, někteří získali podporu v nezaměstnanosti. Jedí potraviny s prošlým datem trvanlivosti, které vyhazují obchody, žebrají na parkovištích a jinde.
Jednou potřebovala pošta výpomoc. Hippiové se velmi osvědčili, pracovali pilně, svědomitě, museli nosit úřední čepice, jedině s tím souhlasili. Vlasy, vousy, a oblek si ponechali.
Také při výpomoci na psychiatrických odděleních se osvědčili.
„Vyšší“ společnost si na své večírky a párty vypůjčuje hippia jako atrakci za 20 dolarů za hodinu.
Při zaměstnání hippia jsou největší překážkou hlavně jejich dlouhé vlasy, které se mnoha lidem hnusí. Proč nosí dlouhé vlasy a vousy nedovedou vysvětlit, není to symbol, ani podobnost k nějaké osobě, nevědí.
Úsudek hippies o sobě je zajímavý. Utekli z domova, poněvadž se jim zdál prázdný, nudný život jejich rodičů; otcové jen shání peníze, matky vedou prázdné řeči…
Teď bydlí co nejhůře, 20 lidí v bytě 2+1, v neuvěřitelné špíně a zápachu, starém otlučeném nábytku. Všude jsou hnijící zbytky jídla. Někde krysy a švábi. Únik před mýdlem a vodou patří do kréda hippies. Někteří páchnou až neuvěřitelně. Nemocnost je vysoká, nejčastěji trpí pohlavními a kožními nemocemi. Většinou se neléčí. Jsou v trvalé podvýživě, chrupy naprosto zanedbané. Jsou otráveni drogami.
V komuně se dívky mateřství vyhýbají. Pokud se děti narodí, jsou ubohé, špinavé, zanedbané, páchnoucí a nikdo o ně nepečuje.
Hippies nepracují, netvoří, leží, koitují, zpívají, tanči, přecházejí, dělají nic a páchnou.
Je to hnusné, ale takoví jsme všichni byli 🙂
Petra K.
