Humpoláci v rumunských horách Vilcan a Retezat

Přinášíme Vám první část reportáže z cestování po rumunských horách ve dnech 5.8 – 14.8.2005 pánů Martina Maršíka a Karla Kratochvíla. Uvnitř text s fotografiemi.

Cestu organizovala brněnská cestovaka "Alpina-cesty za dobrodružstvím", která si klade za cíl cestovat, objevovat, ale zároveň nezanechávat v přírodě po sobě stopy.

Jednalo se o přechod dvou pohoří v osmi dnech tzv. na těžko (vše co potřebujete k životu musíte mít s sebou-stan, spacák, hadry, jídlo atd., cca 20kg v batohu) Je pravda, že jsme se na cestu trošku připravovali, ale když jsem si plný batoh naložil na hrb málem jsem zaplakal. Nicméně jsme vyrazili a v pátek 5.8. v 10.30 dorazili do Brna. Odjezd byl ve 13.00 a tak jsme obešli pár hospod, naposled se pořádně najedli a před 15.00 jsme již nasedali do aotobusu Karosa, který měl rozhodně daleko do luxusních autobusů na dálkové trasy. Hned po usednutí jsme se pustili do zakoupené slivovice (jinak oba jsme měli po 1 litru z domova) a chlazeného piva, které ochotný řidič Majkl prodával. Martin měl štangli poličanu počmáranou fixem čarami znázorňující každý den, aby mu vydržel.

16.50 Bratislava – rozkopaný hnus. Nebyly snad 2 km bez uzavírek. Také kulisa kolem bratislavského obchvatu byla úžasná – tuny zrezlých strojů a vlnitého plechu. 17.04 Martin stěží zadržuje moč a řidič se nemá k pauze. Jižní Slovensko má velmi rozmanitý ráz a rozhodně ho nenarušuje žádný kopec.

18.40 Maďarsko. Je to velmi nudná země. 400 km vedoucí naprostou rovinou. Po pravé straně dálnice kukuřice (inu Maďarsko), po levé kukuřice, směrovky ukazují směr pouze k Balatonu a Szegédu. Šofér je veselá kopa. Druhý šofér spí. Až se probudí, bude řídit. 23.45 rumunská hranice – čekáme. Spousta kamionů. 00.15, vlastně 1.15 (Rumunsko má čas o hodinu dopředu), stále čekáme. Šedesáti šesti letý Honza si omylem vzal pas manželky Milušky a má problém. Naštěstí má s sebou ještě občanku a tak ho asi po další hodině celnice nechává jet. Neuvěřitelné štěstí. Do 8.00 spím, takže z tohoto časového úseku nic nevím. 8.00 nám upadl výfuk, takže autobus se změnil částečně v plynovou komoru. Naštěstí to bylo 20 km před cílem.

10.00 Městečko Lupeni. Jsme u cíle a vybíháme z autobusu, rovnáme záda a házíme na ně batohy. Slíbená lanovka, která nás měla dostat přes první převýšení cca 700m nejede (prý nemá revizi). Snědý Rumun se nedá uplatit a tak se nám aspoň podařilo vyjednat, že za stejnou cenu jako za lanovku (35 000 lei = 30Kč) nám jeho kamarád taxikář vyveze nahoru aspoň batohy. Ve 12.00 jsme dolezli do výšky 1400m prohlédli si medvědy v kleci, dali si poslední pivo v civilizaci a vyrazili jsme dál na hřeben.

Počasí bylo příjemné, trochu pod mrakem a tak se nám docela dobře šlapalo. Obrovské travnaté pláně plné borůvek a krav (a kravinců). Krávy i býci byli přátelsky naladěni a nijak zvlášť si naší výpravy nevšímali. Málem jsem zapoměl. Naši výpravu tvořilo zhruba 30 lidí ve dvou skupinách i s průvodci Jirkou a Michalem, kteří se tvářili, že už tam byli. Musím též podotknout, že parta byla výborná. Přestože s námi cstovali i zkušní namakaní horalé, tak nikdo nemachroval a celý výlet se nesl v čistě kamarádském duchu. Martin většinou šlapal ve špici, já občas taky, spíše však v prostřed pelotonu. Většinou chodíme v mracích nebo nad nimi.

Odpoledne se počasí zhoršilo, padla těžká mlha a začalo i trochu pršet. 15.30 bloudění v mracích. I Jirka s Michalem si nejsou úplně jistí kudy máme jít, ale nakonec to zvládli a našli místo k táboření i s pramenem vody. Je poměrně chladno, fouká vítr a nikdo se nemyje. Večer jsme založili táborák, navzájem se představili a vypili něco kořalky (někteří jedinci si vezli 2 litry i více). V tom jsme zpozorovali několik krav, kterak se potulují mezi našimi stany. Najednou jich bylo asi kolem osmdesáti. Naše improvizované tábořiště se nacházelo na jejich cestě vedoucí na pastvu a zpátky. Celou noc foukal silný vítr a tak jsme toho moc nenaspali (a taky pršelo). Střecha našeho jinak dobrého stanu byla završena čtvercovou plachetkou, která vlivem silného foukání silně rezonovala a tak se nevyspal téměř nikdo. (Naštěstí v dalších nocích se tento efekt jž neopakoval).

Ráno v neděli 7.8. již nepršelo a tak jsme se v 8.00 odebrali k odchodu. Šlo se za sluníčka příjemně a ve 14.30 jsme vyběhli na kopec Signa Mare (1682 m). Připomínám, že jsme stále v nižším, ale o to romantičtějším pohoří Vilcan. Turisty jsme nepotkali žádné, pouze několik místních sběračů borůvek. Je to skutečná pastva pro oči i duši. Prý budem nocovat v blízkosti salaše.

Bylo toho dneska skutečně dost, do tábořiště jsme se dostali až něco po 19.00. To proto, že jsme doháněli skluz kvůli té lanovce. Večerní porada, táborák, nezbytná kořalka a spát. V noci opět pršelo.

Pondělí 9.8. Probudili jsme se do deště, takže pokud brzy nepřestane nastanou problémy, i když nás dnes čeká méně náročná trasa, na konci níž se již octneme v oblasti Malého Retezatu. V 9.00 vyrážíme a během 1/2 hodiny přestává pršet a dokonce svítí sluníčko. Cestou potkáváme stáda krav, obrovská stáda ovcí (300-500 kusů). Nechápu jak je dva bačové a dva psy mohou zvládnout. Inu, jsou to profíci. Zvlášť když jejich vybavení činí svetry, jakési pláště a na nohou obyčejné holinky. Tito lidé rozhodně zasluhují obdiv. Když jim nabízíme pár cigaret, neuvěřitelně se rozpovídají a i když si navzájem nerozumíme, je to velmi příjemné. Také pohled na volně se potulující stádečka divokých koní stojí za to. Krásná, ničím nezpoutaná stvoření.

Ve 12.00 výstup na Arcanul (1750 m). Krásné počasí. Následuje sestup do sedla a další výstup. Začal foukat šílený vichr a trošku i pršet. Kapky létají téměř vodorovně s takovou silou, že mám pocit, jakoby mě do tváří bodaly špendlíky. Původně máme tábořit pod sedlem, ale tam bychom kvůli větru ani nepostavili stany. Operativně sestupujem asi 50m dolů do příjemného závětří. Tam se nacházela funkční salaš i s bačou a jeho ovečkami. Za krabičku cigaret jsme obdrželi 1 1/2 kg ovčího sýra, poté co bača spacifikoval své ostré ovčácké psy. Noc proběhla v klidu, i když jsme spali nejspíš v mrazu, protože ráno jsme měli na stanech námrazu. asi máme dobré spacáky, neboť spíme dost nalehko.

Ještě pár slov ke složení výpravy. Věk od 12 do 66 let. Dvanáctiletá Pavlína je ovšem dcerou manželů, kteří mají za sebou již nějaké ty šestitisícovky a dcerku takto vedou od malička. Honza alias Miluška má 66 let, ovšem na hory jezdí pravidelně od studentských let a jeho kondici bychom mu mohlu závidět. Jeho kamarád Petr je bývalý závodník v běhu maratonském, ale nikterak se nepředvádí. Všichni jsme zatím zdrávi, nikoho ani netrápí průjem apod. Dokonce (alespoň u mne) s přibývajícími nachozenými kilometry – většinou do kopce – se dostavuje pocit větší pohody, batoh se zdá lehčí, nohy poslouchají a na nohou mám pouze jeden puchýř, což se nedá říct o Martinovi, který úspěšně likviduje svou zásobu náplastí na asi patnáct puchýřů. Jinak vše v pohodě. Dokonce i fádní většinou dehydrovaná strava nevadí.

Pokračování příště. Text Karel Kratochvíl, foto Martin Maršík