23. září 2004 oslavil Ivan Martin Jirous řečený Magor šedesátku. Přinejmenším tištěným médiím stála tato událost za pozornost, a to je dobře. Je však potřeba řici, že v pohledech na básníka a vůdčí postavu českého undergroundu se — alespoň pro zasvěcené — neobjevilo nic nového. Náš blok se pokusí připomenout Jirouse trochu jinak a přitom v těch nejpřirozenějších souvislostech — jako humpoleckého rodáka. Sám oslavenec k tomu podotýká: „Aby člověk mohl milovat svou vlast, musí především milovat Humpolec. Teprve potom může milovat Horácko. Teprve potom může milovat Českomoravskou vysočinu. Teprve potom může milovat svou vlast…“.
Dík patří paní Jarmile Neomytkové z Humpolce, která připravila k Jirousovým narozeninám obsáhlý sborník s názvem Humpolecký Magor, a která nám též laskavě poskytla k otištění následující text. Humpolečtí Jirousovi určitě rozumějí…
Jak mi táta koupil měsíc
Bylo mi řečeno, že mám napsat něco, jak jsme já a moje sestra Marta reagovaly na tátovy básně a pohádky, co je pro nás psal ve vězení a v dopisech je posílal. Nemám žádnou konkrétní vzpomínku, tak to pojmu jinak. Na dobu, kdy nám máma večer před spaním četla tátovy básně a pohádky, si nepamatuju. Nepamatuju si konkrétně, ale vím, že ta doba, kdy jsme v osamění žily jen my tři (máma, moje o rok mladší sestra a já) na „Láďově dvoře“, je nejdůležitější podklad mé psychiky, a všechna moje budoucí fantazie a příběhy, které vymýšlím, mají kořeny tam.
U nás doma byl vždycky jakýsi nedostatek tátových knih, sbírka Magor dětem teď také někam zmizela, tak se musím spolehnout na svou chabou paměť. Prý jsme měly nejraději „Strašidlo kuchyňský“. Já mám velmi ráda Šmudlu a Ťululum. Některé texty nám máma i zhudebňovala, potom jsme ty nejoblíbenější znaly už zpaměti. Musel to pro mě jistě být tajemný svátek, když přišel od táty dopis a v něm bylo i něco pro nás.
Otec byl pro mě nejspíš vždy mystérium. Vůbec nechápu, co to znamená mít otce, ale úplně přesně mi to vyhovuje tak, jak to je, a nikdy bych nechtěla, aby to bylo jinak. Jednou jsem prý řekla, že až se táta vrátí z vězení, koupí mi měsíc. Bude na tom něco pravdy, že já a táta jsme ta temnější polovina rodiny, Marta a máma ta světlejší. Je pravda, že „nedostatek“ otce v rodině se projeví na psychickém vývoji dětí. Na mně se projevoval tak, že jsem do sedmnácti let nechápala některé stránky své povahy a vpravdě jsem vůbec nevěděla, kdo jsem. Mé první skutečné setkání s tátou bylo až v sedmnácti letech, kdy jsem poprvé delší čas zůstala v Prostředním Vydří. Po návratu jsem se pustila do čtení jeho básní ze sbírky Magorova suma a Magor dětem. Byla to velká katarze. Četla jsem básně, které nám psal z vězení, a všude mi tekly slzy.
Našla jsem velký kus duše, o kterém jsem dřív nevěděla, co znamená, a proto jsem myslela, že je to něco špatného, co je potřeba předělávat a skrývat. A potom jeho básně z jiných sbírek, hodně jich umím zpaměti. Například „cihelnu“, „miláčkové moji ptáci“, „tolikrát jsem psal o olších“. Konečně jsem chápala, co znamenají mé záchvaty vzteku, nezvladatelná agrese, touha někoho zabít a za vteřinu zavalit přátelstvím a poskytnout mu naprosto veškeré dobrodiní. Celou třetinu duše, černou a silnou, jsem objevila a z té agrese, divé tmy, jámy, ve které vře bezbřehý divoký, vtipný a hluboce smutný chaos, jsem měla silnou vnitřní radost. Už to nebyl neznámý nepřítel. Tož takhle mi táta koupil měsíc neboli odvrácenou stranu duše.
Vždycky když jedu do Vydří, autobus vyjede do kopce a na planince před vesnicí se otevře výhled na krajinu bez lidí, plnou vlnících se stříbrných polí. Je to úplně jiný typ krajiny než v okolí Staré Říše. Z polí volá naléhavý letní hlas neznámé bolestné věčnosti a já si už několikátý rok recituju stále dokola: „…a tuhle cestou do Vydří prvně jsem viděl květy dubů, tak laskavě mě Bože veď, dokud se dívat budu.“
Františka Jirousová (dcera)
Zdroj: Časopis HOST
