Básník Ivan Martin Jirous, řečený Magor, převzal dne 16.října nejvýznačnější literární ocenění – Cenu Jaroslava Seiferta za rok 2006 udílenou Nadací Charta 77. Bylo tak oceněno jeho celoživotní dílo s přihlédnutím k letos vydaným Jirousovým dopisům.
Ivan Magor Jirous se narodil 23.září 1944 v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku a krátce pracoval jako stavební dělník. Autorem přízviska “Magor” je Eugen Brikcius. Tuto přezdívku mu vyneslo nesobecké nadšení, s nímž se pouštěl do práce, a to často nehonorované.
Své první básně publikoval časopisecky, kvůli jeho nesouhlasu s komunismem mu nebylo umožněno věnovat se literatuře profesionálně. Střídal tedy zaměstnání jako noční hlídač, zahradník apod. Koncem 60. let min.století se sblížil s undergroundovou skupinou Primitives Group, pozdějšími Plastic People of the Universe. Za své názory, podpis Charty 77, podílení na založení samizdatové edice Vokno a za spolupráci s Plastic People byl dokonce vězněn, i když oficiální důvody zněly: výtržnictví, pobuřování, držení omamných látek či útok na státní orgán. Celkem byl odsouzen pětkrát, ve vězení strávil osm let, z toho čtyři v přísném vězení ve Valdicích. První trest přišel v létě roku 1973 po hospodském konfliktu s kapitánem StB ve výslužbě Holubem. Magor před ním měl rozkousat Rudé právo a vykřiknout: „Zítra takhle sežereme komunisty!“ Holuba však neméně rozčilil i popěvek: „Bolševiku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku.“ Do Jirousova pátého, posledního věznění šťastně zasáhl listopad 1989, kdy mu prezident část šestnáctiměsíčního trestu prominul.
Jirous měl i navzdory pádu komunistického režimu občasné konflikty se zákonem, často kvůli výtržnictví; některými lidmi bývá označován za rváče a notorika. Přesto ale nezůstala opomenuta jeho literární práce, za kterou získal prestižní ocenění. Krom toho při příležitosti svého vystoupení v Literárním klubu městské knihovny v Humpolci převzal z rukou zástupců rodného města soubor pamětních medailí a pamětní list. Humpolec na své slavné rodáky nezapomíná.
Ha, předběhla si mě. Zrovna jsem si začal dávat text i s fotografiemi z předávání dohromady. Byl jsem tam a bylo to fakt moc pěkné. Magor byl až dojatý a skoro byl nucen zamáčknout slzu. Krásné a výstižné laudatio přednesl básník Pavel Šrut. Popřál mu též Václav Havel, kníže Schwanzerberg, zahráli mu Plastici atd. Karel
Tak to se omlouvám 🙂 Já jsem si říkala, že je to „tvoje“ téma, ale když se tu od pondělka nic neobjevilo, říkala jsem, že jsi na to asi hodil bobek. Žádná trága, mrskni sem svůj článek s fotkama a já tenhle následně hned vystornuju.
tak ty fotky me zajimaji, jak Magor zamackl slzu … osobne se mi libi jeho tvorba pro deti. Olaf
Nevím, jak kdo moc zná Ivana osobně, ale já jsem s ním pár tahů zažil a nějaký ten žejdlík vypil. Proto mě docela zarazilo, že skoro uronil slzu, neb on si na takovéto, jak sám říká, obscénosti moc nepotrpí a nerad se jich zúčastňuje. Jelikož jsem se nemohl osobně s ním zde setkat, což mě mrzí, prohlédl jsem si nějaké foto ze „zákulisí“ a mohu říci, že mu to seklo. A jak vesele pil bernarda, tal se mu to asi líbilo. Zkrátka byl to zase on. Georg.