Rozhovor Jitky Fojtíkové a dalších kolegů ze sdružení „Hliník v sobě“, který se uskutečnil 7.února v kanceláři divadla Semafor s panem Hrabánkem. Pan Hrabánek se uvolil, že zavzpomíná na natáčení filmu „Marečku, podejte mi pero …“ (to je ten pán, na kterého pan Sovák volal: Hovnivál …) Členové sdružení si s panem Hrabánkem chtěli ujasnit, jak je to s tím hovniválem, o kterém ve filmu mluvil a odstranit tak některé nepřesnosti nebo přímo omyly, které v této souvislosti pronikly na veřejnost.
Jakým typem režiséra byl pan Lipský?
Milej, opravdu milej člověk. Ten snad neuměl ani zakřičet. Ještě jsem s ním dělal jeden film – Velkou filmovou loupež. To se točilo jenom v noci u Hybernů. Celý den byla výstava o filmu a v osm ji zavřeli a když skončila divadla, to znamená v deset, jsme nastoupili my a do rána se točilo. A bohužel už to za něj dodělával někdo jiný, protože na tom byl zdravotně moc špatně. Trval si na svým. Musel jste udělat co chtěl, ale takovým způsobem, že to z vás nevymlátil, ale vydyndal. Lipan se mu říkalo.
Byl to jeden z nejmilejších lidí. Stejně jako jeho bratříček Lubomír, kterého jsem nedávno viděl v televizi a on vypadá moc dobře.
Jak se za třicet let od natočení filmu „Marečku, podejte mi pero“, změnil humor v Čechách ?
Víte, mluvit o humoru je těžký. Každý člověk má jiný náhled na humor. Někomu vyhovuje to … jinému ono.Já nemám rád kopání do zadku. Zrovna včera jsem se díval na televizi a pan Werich tam vykládal, že to je na kvalitě. Že humor musí být jemnej, něžnej, musí pohladit i humor musí mít svoji kvalitu. Tak to je. Nemám právo odsuzovat humor, kterej se mi nelíbí. Já mám možnost zmačknout knoflík a ten humor vypnout. Anebo na humor, kterej mi nesedí nejdu. Nebudu jmenovat, kterej mi nesedí. Proč ? Mám rád chytrej humor. Nepochopil jsem dva typy pořadů. Neváhej a toč a Natoč to! Tam si lidi rozbíjejí hlavy a celej národ se tomu směje. To přesně je ten humor, kterej nemám rád, když tam někdo jede na lyžích a vrazí hlavou do sloupu nebo dítě na koloběžce spadne do bláta.
Další slavnou postavou, vedle Hliníka je ve filmu „Marečku, podejte mi pero“, šplhoun Hujer, kterého skvěle zahrál Václav Lohniský. Jak vzpomínáte na něj?
Já ho znám především jako divadelního režiséra. On se podílel na vzniku slavného divadla S.K. Neumanna. Tam režíroval. On režíroval i v Semaforu.
Ano?
No jistě. On se podílel na režii Člověka z půdy. Tam bylo víc režisérů, protože Horníček si zval svý kamarády, aby mu s tím pomohli, tenkrát… s těma dřevama, který to rozjížděli…
To byl taky hodnej člověk, ale ani s ním jsem nepřišel moc do styku. Byl takovej spíš uzavřenej do sebe. Nezkazil žádnou zábavu. Nebyli jsme ale asi jeden pro druhého šálek toho pravého čaje.
Víte, já jsem nikdy nepocítil od těch opravdových velikánů, ať to byl pan Menšík, Lohniský, Vinklář , sebemenší pohrdání. Naopak. Pomáhali, radili: „Řekni to jinak a udělej to…hlavně to nezdržuj…“.
Zdržování nemají rádi ?
To jsou profesionálové. On přijde připravenej a co ho má ňákej kandrdas zdržovat.
Vy jste mluvil hezky o panu Sovákovi, s kým ještě jste si při natáčení „Marečka…“ povídal.
Se všema, tam byla krásná parta. Byl tam takovej mladej kluk, zrzavej. Já vůbec nevím jak se jmenoval. S tím byla veliká legrace. Nosil takovou zvláštní čepici Americkou.
A to je zajímavý: Se Srstkou jsem se tam nepotkal.
Ne?
On byl ve škole, já byl v dílně, tak jsme se nepotkali. Potom jsme se samozřejmě sešli mockrát. To byla vlastně jeho první mluvená role. On hrál ve filmu Limonádový Joe, v té hospodské rvačce. I tam se objevil jako kaskadér.
My jsme se sešli ve filmu Evalda Šorma, který vznikal v roce 1969. Den sedmý, osmá noc. Nikdy jsem ho neviděl, protože šel rovnou do trezoru. V závěru se všichni obyvatelé jedné obce chtějí dostat do vlaku a strhne se tam bitka.
A právě při ní mi Zdeněk Srstka rozbil kufr o hlavu. Od té doby se známe.
Byl jste někdy v Humpolci?
Ne. Ale vím kde je, protože jsme jezdili léta do Bratislavy. A při návratu do Prahy byla cedule: Humpolec 13, Praha 113 km. Nevím, jestli tam ještě ta cedule ještě je. To si pamatuju, protože to už bylo do Prahy kousek.
Jak se vám líbí filmy pánů Svěráka a Smoljaka?
To jsou dneska klasikové, samozřejmě. Já jsem hrál v první hře pana Smoljaka „Ukradený měsíc“.
A to je hezká vzpomínka.
No, tak v „Ukradeném měsíci“ jsem si zahrál. Výtvarno dělal Radek Pilař a hodně se tu pracovalo s diapozitivy a se světlem.
Nakolik do natáčení zasahovali páni scénáristé?
Já jsem je tam neviděl ani jednou. Ale není vyloučeno, že chodili s panem režisérem na tzv.denní práce, kde se promítá, co se za den udělalo. U toho jsem ale nebyl.
Přetáčelo často u „Marečka …“ ?
Jestli ano, tak já o tom nevím. Byl jsem najatý herec a tyhle věci řešil režisér a produkce filmu.
Myslíte si, že zestárl film“ Marečku, podejte mi pero“?
Doba jde dopředu, ale tenhle film nestárne. Nemůže. To jsou filmy, které nezestárnou. Stejně jako Burianovy filmy nemůžou zestárnout. Tam stárnou reálie, ale Burian září. Marečku, podejte mi pero, to je film , který září celý.
Tam jako by procházela po celou dobu paní Myslíková a leštila zrcadla. To je přece fór, to je groteska. Tenhle film nemůže zestárnout.
Herecká filmografie pana Vladimíra Hrabánka:
2001 Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko
1991 Poslední motýl ; Vyzilý Boudník
1986 Velká filmová loupež
1985 Vesničko má středisková
1984 Hele, on letí! ; „Létající Čestmír“ ; S čerty nejsou žerty
1983 Tři veteráni
1982 Srdečný pozdrav ze zeměkoule
1981 Kaňka do pohádky
1980 „Lucie, postrach ulice“ ; Útěky domů
1979 „Arabela“
1977 Adéla ještě nevečeřela ; Zítra vstanu a opařím se čajem
1976 Marečku, podejte mi pero!
1975 Romance za korunu
1974 Jáchyme, hoď ho do stroje! ; Případ mrtvého muže
1966 Dobře placená procházka (TV) ; Ostře sledované vlaky
1964 Kdyby tisíc klarinetů
1962 Transport z ráje
