Když jsem se poprvé seznámila
s Humpolákem, zaujal mě se vším všudy. Zajímavé články z humpolecka i odjinud, různé postřehy a navíc leckdy vtipné komentáře. Dnes už se každý den těším, až se podívám na jeho stránky, zjistím co je nového a pobavím se nad tím, jak Kapík zase ve svém komentáři setřel Olafa.
Zaujalo mě, že se na Humpolákovi objevují články, jejichž autoři si nijak zvlášť nezalamují hlavu nad slovosledem, slohovou stylizací nebo gramatickými pravidly. Vždyť ne každý vystudoval fakultu českého jazyka a literatury, a to by mu přece nemělo bránit v nějakém písemném projevu. Na základě toho jsem se i já odhodlala přijít se svou troškou do mlýna a podělit se s ostatními o své případné názory.
Události pak nabraly rychlý směr. Mého poměrně častého vysedávání u počítače si nemohl nepovšimnout manžel, a tak jsem si několikrát musela vyslechnout poznámky, jestli už “MU” zase píšu (tím samozřejmě neměl na mysli Humpoláka, ale asi nějakého humpoláka či úplně jiného křováka).
No, není to leckdy jednoduché stvořit nějaký ten příspěvek. Vezměte si například situaci – je večer, já sedím u počítače a připravuji si koncept článku. Přichází syn a ptá se: “Bude něco k večeři?”
“Něco si udělej,” odpovídám, “píšu článek na Humpoláka.”
“A to jako kvůli nějakýmu blbýmu Humpoláku nebudeme jíst?” durdí se syn.
“Hele,” naštvu se, “jsi dospělej, tak jsi snad schopnej sám se o sebe postarat, ne?”
“To je zajímavý,” ušklíbne se syn, “na něco jsem dospělej a na něco ne.”
“No vidíš, a teď jsi právě dospělej na to, aby sis připravil jídlo,” dím.
Ozývá se dcera: “Hele brácha, jestli si budeš něco vařit, tak můžeš udělat i pro mě.”
“Já bych taky jed´, “přisadí si manžel.
“Tak miláčkové,” vypěním, “tady se vážně nedá tvořit. Kdybych měla psát román, tak s váma by mi to trvalo dvacet let.”
Odpovědí mi je chechtot a jízlivá poznámka: “Jo tak my máme doma spisovatelku …”
Tady názorně vidíte, že napsat takový článek může být nervy drásající záležitost.
Nebo jiný příklad. Volá mi kamarádka Iveta: “Hele, nemám doma starýho, stav se na kafe, podrbeme vo životě.”
“Ty čéče, nemůžu, páč píšu na Humpoláka,” kroutím se.
“Komu že píšeš? Jakýmu humpolákovi?” žasne Iveta. A následně nevěřícně dodává: “Ty vole, ty máš chlapa! A já si o tobě myslela, jaká seš oddaná ženuška.”
“Ježiši, neblbni,” vydechnu otřeseně. “Humpolák jsou internetový stránky.”
Iveta zjevně nechápe, o internetu slyšela akorát tak z televize. Vysvětluji jí, o co se jedná, načež mě zaskočí otázkou: “A kolik za to dostaneš?”
Znovu se jí snažím vysvětlit, že je to ryze dobrovolná činnost a že Humpoláka stvořilo pár nadšených šílenců, kteří to dělají naprosto nezištně, pouze pro svoji potěchu.
Iveta zjevně neví, co si o tom má myslet, a pak uzavře debatu: “Hele, nekrav. Koukej nastartovat, memoáry můžeš sepisovat, až ti bude devadesát.”
Tohoto požehnaného věku se už ale zřejmě nedočkám, protože poslední dny mi Humpolák zkomplikoval život v pravém slova smyslu a výše uvedené je pouze procházkou růžovým sadem.
Koncem měsíce září byl na humpolákovských stránkách zveřejněn mnou psaný článek o jistém pelhřimovském podnikateli. Byl to takový stručný popis mého setkání s touto zajímavou figurkou a výčet toho, jak na mě tato osoba zapůsobila. Řeklo by se: nezávazné plkání. Snad by se nad tímto článkem jako nad každým jiným zavřela voda, nebýt jistého dobráckého čecháčka, který článek vytiskl a následně jej rozšiřoval po Pelhřimově. Tak se toto “plkání” dostalo také do poštovní schránky zmíněného podnikatele, jakož i do schránek jiných pelhřimovských občanů.
Mňo, moc jsem nepochopila, o co dotyčnému “pošťákovi” vlastně šlo. Doufal snad, že si pan podnikatel o sobě přečte mínění druhých, zamyslí se nad sebou a bude se snažit svoje vystupování změnit? V každém případě děkuji příteli čtenáři za jeho aktivitu, která však příliš nesvědčí o jeho statečnosti. Pokud chtěl panu podnikateli sdělit nějaký názor (nejlépe pak svůj vlastní), měl tak učinit přímo, neřku-li osobně, prostě sám za sebe a neschovávat se za někoho jiného. Já bych tak teď nemusela čelit různým výpadům a vyhrožování ze strany domněle poškozeného pana podnikatele.
BTW: zmíněný článek na stránkách Humpoláka již nenajdete. Byl odstraněn, aby nemohl být dále bez souhlasu autora šířen a v případě možného soudního projednávání nezpůsobil občanskému sdružení Humpolák nějaké potíže.
Co k tomu dodat na závěr? Snad jen jednu dobrou radu: chceš-li si o někoho utřít hubu, nečiň tak prostřednictvím Humpoláka. Mohl bys´přes tu hubu dostat!
Tak koukam, ze si budeme muset do redakce poridit pravnika (nebo mladou, svezi pravnicku, co Kapiku?) Mozna o jedne vim – otazka na hospodare sdruzeni: Najdeme v rozpoctu par desitek tisic mesicne na jeji plat:-) ?