Nic nedokáže muže tak zničit a zdeptat jako nucené nakupování. Je prokázáno, že nedobrovolné pobíhání po obchodech pánům tvorstva zvyšuje tlak a tlukot srdce. Jejich tělo prožívá stejný nápor, jako kdyby pilotovali bojový letoun. Většina mužů se shoduje v tom, že nakupování je ryze ženská záležitost a dost dobře nechápe, jakou zábavu v tom to něžnější pohlaví může shledávat.
Ono vzít muže na nákupy je svým způsobem jeho degradace. Například můj manžel se v průběhu deseti minut mění v malé ufňukané děcko, tahající mě za rukávy a kňourající: “Pojď už domů… Pojď uuuuž… Dyť už sis to všechno prohlídla…”
Snad nejhorším počinem, který může žena provést, je – vzít svůj protějšek do obchodu s textilem. Nic muži nesnášejí hůře než-li nakupování hadrů. Nedokáží pochopit, jak může někoho bavit vyzkoušet si během jediného dne šestery kalhoty, osmero šatů a patero svetrů. Chce-li žena přivést svého partnera na pokraj šílenství, stačí po něm chtít, aby byl u takovýchto aktivit nápomocen. Takový muž bývá naprosto konsternován, je-li vyzván, aby své lásce poradil, zda si koupit tričko žluté či červené.
“Co myslíš?” je dotazován muž, “které mi sluší víc?”
Nastává ticho. Hluboké dlouhé ticho. Muž přemýšlí, co se po něm vlastně chce. Muž zaboha netuší, co se po něm chce. Pojem “sluší” nepatří do jeho slovní zásoby a má jen zcela nekonkrétní představu nějakého neučitého významu. Muž si je maximálně schopen uvědomit, že jak žluté, tak i červené tričko ženu poněkud obepíná a vykukují z pod něj tukové polštářsky, ovšem střeží se to říci nahlas, neb není sebevrah. Ovšem nedokáže určit, které z triček ženě víc sluší. Podle jeho názoru v obou vypadá stejně, neboť má pořád ten samý obličej a stejné tělo. Nakonec – protože se ticho nepříjemně prodlužuje a žena počíná netrpělivě zvedat obočí – řekne: “To žluté.”
“Proč?” zeptá se žena.
Muž vzdychne. Neví proč. Prostě to tak plácnul, aby něco plácnul. Opět horečnatě přemýšlí. Bojí se, aby neřekl něco nevhodného a ženu nerozhněval. Ví, že ženu lze velice snadno rozhněvat nějakou poznámkou, která osobně pro něj nemá žádného významu, ale pro ni znamená konec vztahu. Nakonec si pomyslí, že nic nezkazí, když řekne: “ To červený ti sluší taky.”
Přesně tohle žena potřebovala slyšet. Strhne ze sebe trička, vhodí je do košíku a šťastně prohlásí: “ Fajn. Koupím si obě.”
“Obě?” podiví se muž. “Na co si budeš kupovat dvě stejný trička?”
“Nejsou stejný,” oponuje žena. “Jedno je žlutý a druhý červený.”
“No tak to by sis ale měla taky koupit ještě novou skříň, protože do tý starý se ti už nic nevejde,” podotkne muž.
Následuje rozehrání partie, kdy žena vzlyká nad tím, jak nemá vůbec nic na sebe a tričko že si naposledy koupila před rokem, a muž láteří, jak by za cenu obou triček bylo dvacetpětlitrů benzínu. Suma sumárum čtyřicetpět minut čistého času a jako výsledek dva silně rozrušení lidé, kteří spolu následné dva dny nekomunikují.
Oč by bylo jednodušší, kdyby žena zanechala muže podřimovat na gauči anebo vymýšlet perpetuum mobile a vzala si s sebou svoji dobrou přítelkyni. Při řešení dilematu, zda žluté či červené tričko, by bylo rozhodnuto během pěti minut. Přítelkyně by nemusela sáhodlouze rozmýšlet – přejela by svoji kamarádku pohledem a měla by okamžitě jasno: “To žlutý ti nejde k pleti. Vypadáš v něm vyblitě. Kup si červený, seš v něm děsně sexy.” Pak by se stejným způsobem mohly věnovat ještě sukním, halenkám, svetříkům, kabátkům atd., a posléze by spolu zašly do kavárny a nad kafíčkem by probraly další kamarádku, která vypadá tak nemožně v tom novém zeleném tričku. Jak žena, tak muž, by oba strávili příjemný den.
Trýznění mužů nakupováním dovedla k
dokonalosti moje maminka. Ona nutí mého otce, aby s ní nakupoval potraviny. Na tom by celkem nebylo nic špatného, že ano, ale kdyby ho ona jen nechala strkat před sebou košík a následně nákup dopravit domů. Ne, ona chce, aby otec ty potraviny společně s ní vybíral, což ho přivádí do stavu naprostého zoufalství. Takže táta otráveně uvažující nad tím, že v televizi právě běží přenos z Velké ceny F1 v Hockenheimu, dostane záludnou otázku: “Co myslíš? Mám koupit Parbollaid nebo Basmati?” Řeč je o rýži. Do tohoto okamžiku můj tatínek neměl ani potuchu, že existují nějaké odlišné druhy rýže, které mají své názvy – pro něj je to prostě jakési zrní, které když dostane k obědu místo houskových knedlíků, vzbudí v něm jakousi neurčitou předtuchu, že něco nepřístojného provedl a je za to trestán. A teď by měl v tomto směru o něčem rozhodovat. Ve chvíli, kdy si uvědomí, že neví, o čem je řeč, řekne tu nejnevhodnější odpověď: “Mně je to jedno.” Následující události pak dostávají rychlý spád. Otec je označen jako naprosto netečný a neschopný tvor, kterého nic nezajímá, všechno nechává ležet na bederech matky a jí to nakonec může být také jedno, ať si on “žere” třeba suchej chleba, když není s to rozhodnout takovou jednoduchou věc. Že jsou po takovém nákupu oba dva na celý zbytek dne mírně řečeno rozladěni – je nabíledni.Musím vám tu jako perličku popsat historku, kdy jedna přítelkyně poslala svého muže, aby koupil šlehačku do svíčkové omáčky. Manžel se vrátil s vítězoslavným úsměvem na tváři a předával své ženě Pařížskou šlehačku se slovy: “Byla sice dražší než normální, ale zase bude určitě lepší, když je až z Paříže!” Ach jo. (Pro neznalé muže dodávám, že Pařížská šlehačka je smetana ochucená čokoládou.)
Jaké utrpení skýtá pro muže nakupování, mi docvaklo před mnoha a mnoha roky, když se poprvé po letech temna otevřely hranice a Češi začali vyjíždět do německých a rakouských supermarketů. Trochu se za pár uškudlených marek či šilinků nakupovalo, ale spíše se jezdilo jen tak zevlovat a kochat se výdobytky kapitalismu. Tak jednou i naše rodinka vyrazila za hranice snů, abychom přivezli domů nějakou tu čokoládu po třicetidevíti fenicích a margarín v barevné plastové krabičce. Zatímco mužské osazenstvo naší nákupní výpravy mělo obchoďák prohlédlý asi za deset minut, my ženy jsme vše braly do rukou, obdivovaly krásné poutavé obaly a omdlévaly nad všeobecnou nabídkou sortimentu. Když jsme zhruba po hodině plny dojmů obchod opouštěly, naši pánové již měli nervy na pochodu. A jak jsme tam tak všichni postávali před obchodem a dohadovali se, zda jsme tam byli moc krátce nebo moc dlouze, nemohli jsme si nevšimnout, jak se ze dveří vypotácel jakýsi muž, který nevypadal vůbec dobře. Venku před vchodem se zastavil, vztáhl ruce k nebi, ke kterémuž místo pozvedl i svůj zrak, pak ruce sepjal, zalomil jimi a s naprostým zoufalstvím v hlase zvolal: “Panebože! Vona tam bude tři hodiny vočuchávat blbý mejdla!”
Protože nám bylo okamžitě zřejmé, o co se jedná, začali jsme se všichni sborově smát a naši muži pak toho chudáka zoufalce uklidňovali, ať si z toho nic nedělá, že je to normální a oni že to také museli absolvovat. Ovšem na ten jeho výraz naprostého zoufalství a psychického vyčerpání nikdy nezapomenu a vybaví se mi pokaždé, když bych snad někdy dostala chuť vzít svého manžela na nákupy.
Ženy, netrapme své muže. Ponechme je jejich světu a my si ponechejme zase ten svůj. Nakupujme si, jak je nám libo a n
akolik nám naše (či jejich) peněženky dovolí, ale nechtějme, aby s námi tuto radost sdíleli lidé, kterým to radost nepůsobí. Je to stejné, jako kdyby ti naši drahoušci po nás chtěli, abychom s nimi s nadšením sledovali utkání Real Madrid – Juventus Turín.
Tak to je přesný :)). V moderních chrámech konzumu si taky připadám jako trosečník…
Zcela to odpovídá chování mého manžela v obchodech.
S kamarádkou jsme minulý týden absolvovaly nakupovací den. Začly jsme v 9,30 a domů dojely v 17,30. Její přítel prohlásil, že mu to připomíná naši nakupovací mánii v anglii, kdy nás prohlásil za „Doroty Máchalové“ – to tehdy, když jsme po stejné, ne-li delší nakupovací seanci chtěly jít večer do klubu a on nebyl schopen chůze, natož tance….
Nicméně znám i chlapy, které nakupování BAVÍ a jsou kolikrát horší než my….
Tak tohle je přímo o mně.. *:)
A to nensu žádnej páprda..mladej kluk :))
Tuhle jsem si šel koupit boty a během 10-ti minut nebylo co řešit… Já nevim, jak tam ty ženské můžou být tak dlouho *:)…
Hehehe. Tohle naprosto krásně vám ženám vysvětlil pan redaktor z Reflexu (na jméno si už bohužel nevzpomenu) v poslední Ženě a Život. Ten se právě k tomu nakupování textilu vyjadřoval a IMHO trefně a perfektně. Tak jak to popisuje se tam opravdu cítím já.
Jinak sám za sebe můžu říct, že nakupování potravin mě moc baví a dělám to rád. A kupodivu i většina chlapů, přece jenom žrádlo je žrádlo. Ale nakupovat hadry fakt není pro mě. 🙂
Hele – takový nesmělý dotaz: ty čteš Ženu a život? Fakticky, jo? :)))