Tak náš přítel, kamarád a věrný humpolák prošel peklem hurikánu! Pouze z jeho vrozené skromnosti nedošlo k tomu, aby se se svým hrdinstvím svěřil na těchto stránkám. Já ale nechci vás čtenáře ošidit o vědomí, jakého máte statečného soukmenovce, a sdělím vám, jak Axl popisoval svůj boj s hurikánem Charley.
Slovo předáno Axlovi :
Jakmile bylo jasné, že Charley míří směrem k nám, rozběhly se davy lidí do supermarketu
a postavily se do několikahodinové fronty, aby nakoupily nouzové zásoby, jako například odbarvovač. Nemám tušení, proč je zrovna odbarvovač tak životně důležitý, vím jenom že pokaždé, když hrozí hurikán, tak ochotní rozhlasoví hlasatelé, kteří pravděpodobně dostávají obrovské úplatky od továren na výrobu odbarvovače, nabádají všechny, aby si nějaký sehnali, a ten pak jde na dračku.
Rozhlasoví hlasatelé také zdůraznili, že je životně důležité vyklidit ze dvora „veškerý odpad a neupevněné předměty“. To byla dosti komická rada, protože celý dvůr je v zásadě skladištěm odpadu a neupevněných předmětů. No ale s ozvěnou této užitečné informace jsem strávil celé dopoledne uklízením odpadu ze dvora a jeho přenášením do garáže, abych si mohl být jist, že až se bouře přežene, budu mít po ruce pěknou hromádku nepoškozeného odpadu. Potom jsem se začal shánět po překližce.
„Musíte mít překližku,“ zdůrazňoval rozhlasový hlasatel. „Je naprosto zásadní, abyste měli překližku, a přitom žádná není k sehnání – hahahahaha.“
Měl pravdu. Objel jsem několik prodejen se dřevem, ale všechny překližky byly vyprodané. Viděl jsem spoustu chlapů, kteří sehnali překližku – projížděli kolem mě s překližkovými deskami přivázanými na střechách aut. Dokonce i všichni chlapi v naší čtvrti měli překližku. A já jsem neměl nic. Bylo to strašné. Byla to ta nejhorší překližková závist, jakou jsem kdy v životě pocítil. Ale pak jsem si pomyslel: Řekněme, že bych nějakou překližku sehnal – co bych s ní sakra dělal? Neměl jsem ani ponětí, jak upevnit překližku na dům. A tak když padla tma a začal se zvedat vítr, opustil jsem svůj neopřekližkovaný dům a odešel přenocovat k sousedům Steelovi a Bobettě Reederovým. Steele měl překližku, kterou přitloukl na okna své ložnice, takže vznikl útulný vzduchotěsný prostor pro několik rodin. Bohužel tak vznikl
i útulný vzduchotěsný prostor pro Reederovic psa Prince.
Zde je tip pro všechny majitelé psů, kteří plánují pobyt v hurikánu ve stísněném prostoru: NECHTE PSA VENKU. Je jedno, jestli vám ten pes předtím několikrát zachránil život. Nebudete s ním chtít sdílet společný prostor, protože nesmírně nízký barometrický tlak spojený s hurikánem zřejmě způsobuje nějakou závažnou poruchu v psově trávicím systému, která značně povzbuzuje jeho vyměšování. I za těch nejnepříznivějších okolností mají psi tendenci k nadýmání, ale během hurikánu Charley se Prince proměnil v unikající černobylský pšoukový reaktor. V místnosti byl přímo viditelný opar ze psích pšouků. Vážně jsme uvažovali o odstranění části překližek a otevření oken, i když v tu dobu vítr dosahoval rychlosti 160 mil za hodinu.
Ale pak nám nastaly větší starosti s jinými problémy, například zda Reederovic dům zůstane stát, o čemž jsme chvílemi vážně pochybovali. Mezi námi byly i děti a ty plakaly, vítr řval a Princ prděl a venku se s praskotem lámaly stromy a vzduchem poletovaly velké předměty a dům praskal a třásl se a poskakoval a sténal, jako by se snažil porodit další dům přibližně téže velikosti a váhy.
V té ložnici jsme byli tři chlapi – Steele, další soused Olin a já – a všechny oči byly upřeny na nás a ty oči se jasně ptaly: Bude všechno v pořádku? A tak jsme udělali to, co chlapi v takových situacích dělají: rozhodli jsme se, že se na to podíváme. Podívat se na něco, to je základní chlapský přístup jako odmítat se ptát na cestu. Když se například něco porouchá v autě, většina žen obvykle akceptuje fakt, že nic nevědí o motorech, a tak místo aby ztrácely čas díváním se, dopraví vůz k automechanikovi. Ne tak správný chlap. Chlap otevře kapotu a zamyšleně zírá na motor. Já to tak dělám taky. Nemám ani ponětí, co bych měl očekávat, když otevřu kapotu. Možná doufám, že uvidím něco opravdu očividného, jako například oliheň přilepenou na některou z trubek. „Tady je jádro problému,“ mohl bych pak říct. „Na rozdělovači je přilepená oliheň.“ Ale nikdy tam není nic tak očividného. Dokonce ani nevím, co je rozdělovač. To ovšem neznamená, že bych se na to nechtěl podívat. Už jsem se díval na instalatérské problémy, elektrikářské problémy, stavební problémy a počítačové problémy, které o celé světelné roky přesahují mé chápání. Kdyby byli mimozemšťané přinuceni přistát na mé příjezdové cestě, protože by měli problém s neutronovým vektorovým transmaterializačním modulem na lankovém pohonu, přistoupil bych a podíval se na to.
„Možná je zahlcený“, nadhodil bych, abych dal mimozemšťanům na vědomí, jaký formát chlapa mají před sebou. Dělají to tak všichni chlapi. Co je první věc, kterou udělá prezident Spojených států, když nastane přírodní katastrofa, jako je třeba záplava? Skočí do helikoptéry, nasadí zamračený obličej a podívá se na postiženou oblast. Proč? Co tam asi bude platný? Myslí si snad, že si všimne něčeho, co všichni ostatní přehlédli? („Podívejte! Támhle je strašná spousta vody!“) Ale prezident je chlap – hlavně ten současný – a musí se podívat.
Tak z tohodle důvodu jsme Steele, Olin a já , tváří v tvář úzkostlivým očím dětí a pšoukajícího Prince, věděli, že se musíme jít podívat na hurikán. Vyšli jsme ze dveří ložnice, rychle je za sebou zavřeli a vstoupili do haly. Vítr tam venku vyl a strašidelné zvuky, které vydávál dům, byly mnohem hlasitější a my jsme hned zjistili proč: část přední stěny domu se odlomila od střechy a kývala se, jako by ji postrkovala ruka nějakého obra.
My chlapi jsme se na to podívali. Potom jsme se podívali po sobě a řekli jsme téměř současně: „Do prdele.“ Potom jsme ke stěně a dveřím začali snášet hromady všech možných věcí. Dělali jsme to velice nervózně, protože stěna se pořád kývala, jako by se chtěla ulomit a proměnit všechny, kteří stáli pod ní, v instantní lidský pudink. Přiskočili jsme a podepřeli jí žebříkem a pak jsme zase odskočili. Také jsme tam – to je pravda – zapřeli pár lyží.
Pak jsme se zase vrátili do ložnice a zavřeli za sebou dveře a snažili se vypadat co nejbezstarostněji, i když jsme si uvědomovali, že jediný důvod, proč jsme se nepočurali do kalhot, byl, že jsme byli příliš vyděšení.
„Je to v pořádku!“ oznámili jsme. „Nemusíte si dělat žádné starosti!“ (Prostě chlapi, kteří mají situaci v rukou.) Potom jsme na sebe pohlédli způsobem, který mohl znamenat jen jediné sdělení: Do prdele.
Ale všechno dopadlo dobře, Reederovic dům nespadl. Ráno, když vítr konečně polevil, razil jsem si cestu zpátky mezi popadanými stromy a sloupy elektrického vedení ke svému domu, který skoro zmizel pod horou nového odpadu a neupevněných předmětů. Když teď o tom tak přemýšlím, uvědomuji si, že by to byla bývala vhodná chvíle k vypití odbarvovače.
(Vyňato z knihy Dave Barryho „Rukověť správného chlapa“ s laskavým nesvolením autora)
