Jaký přínos má česká žena pro svého zaměstnavatele

Pánové, následující průběh
jednoho pracovního dne

jedné fiktivní nám naprosto
neznámé ženy

neberte až tak smrtelně
vážně.

I když  –  na každém šprochu pravdy
trochu.

V 8²⁰ přicházím do zaměstnání. Pravda, trochu s časovým posunem – musela jsem se ale přece ráno učesat, nalíčit a namalovat si nehty – nechci dělat svému chlebodárci ostudu, no ne?

Vařím si kávu, abych se vzpamatovala z ranního shonu, a pak s kolegyněmi probíráme problematiku soužití s našimi drahými polovičkami. Téma je to nesmírně zajímavé a hlavně nevyčerpatelné, tak nám vydrží téměř na hodinu.

Přichází šéf, tudíž rozpouštíme debatní kroužek a zasedáme každá ke svému stolu. No tak dobře, začnu něco dělat. Ach jo.

Uvědomuju si, že jsem doma nechala zapnutou žehličku. Rychle skáču do auta a jedu zachránit situaci. Vypínám žehličku, pak dám ještě chudince kočce do misky žrádlo

a zaliju zvadlé kytky.

Kruci, taky bych mohla dát vyprat prádlo, abych si ho pověsila, až přijdu z práce.

Nandám prádlo do pračky, zapnu ji a pak se ještě převlékám, protože jsem se při tom stresu poněkud zapotila. Vracím se do zaměstnání.

Volá mi dcera. Zapomněla, že si má na dnešek připravit sloh na téma „Čeho chci v životě dosáhnout“. Mám jí to rychle napsat  a poslat mailem do školy. No fain, práce holt bude muset počkat.

Proboha, co mám psát ?! Jak mám vědět, čeho chce v životě dosáhnout? Sbalit nějakého pracháče, aby nemusela celý život nic dělat? Pravděpodobně. To ale psát nemůžu, tak plodím nějaké oduševnělé nesmysly. Dává mi to slušně zabrat. Kdo vymýšlí tak přiblblá témata? Ta učitelka je fakt magor.

Když odešlu sloh na místo určení, jsem docela grogy. Vzhledem k tomu, že jsem po takovém psychickém vypětí příšerně unavená, brouzdám po internetu.

Hele, to už je poledne? Panečku, to to ale rychle uběhlo. Hurá – oběd!

Po papáníčku přichází na řadu opět kávička a hodnocení nového šmrncovního oblečku jedné z  kolegyň. Jojo, to se tak některá má, když její starej vydělává balík. To ten můj ňouma je naprosto k ničemu.

Volá mi syn. Až půjdu z práce, mám mu koupit dva sešity, tkaničky do botasek a žvejkačky. Probíhá mezi námi delší dialog : proč si to nemůže koupit sám? – nemá čas – co asi tak bude dělat? – má spoustu důležitější práce – asi sázení ve Fortuně, ne? – to těžko, nemá peníze, když dostává tak mizerný kapesný – tak si může taky něco sám vydělat – nemá čas, protože se musí jak to pako učit – když se teda tolik učí, proč má tak příšerný známky? – protože je blbej, dyť mu to řikám pořád,ne? – blbej ne, ale línej – blbej a ještě línej – to jsou výmluvy – tak koupím mu to nebo ne? 

Rezignuju. Po takové debatě se nedokážu na práci fakt soustředit, to by jednoho zabilo.

Přijíždí přepravní služba, což je příjemné rozptýlení. Se sympatickým šoférem laškujeme. Škoda, že ten můj bubák nemá taky takový smysl pro humor, hned by bylo doma veseleji.

Přemýšlím, proč jsem se vlastně vůbec vdávala. Nemůžu na to přijít.

Volá mi – hádejte kdo? Bubák.

Co prý bude k večeři. Že měli v práci příšerný chaos (to mu tak věřim), že si ani nestihl dojít na oběd a teď má hrozný hlad. Jo a jestli prý taky budu někdy prát, že ráno nenašel ani jednu čistou košili.

No chápete to? Já nevím, kde mi hlava stojí a on otravuje s nějakou košilí a večeří. Stejně je tlustej jak prase, tak by mohl držet dietu.

No ale co bych pro svého drahouška neudělala, že jo. Šéf někam odjel, tak to můžu skočit do kvelbu koupit kus flákoty. Jak rozhodnuto, tak vykonáno. Cestou se ještě stavuju v drogerii, protože mi došel deodorant a řasenka. No a taky bych mohla nakoupit ty blbiny pro kluka, abych se pak nezdržovala cestou z práce.

Paráda, to mi to pěkně vyšlo, šéf se ještě nevrátil.

Snažím se alespoň něco málo vykonat pro blaho svého zaměstnavatele.

Volá mi matka. Rozsáhle mi sděluje, že s mým otcem už nedokáže nadále žít, protože chrápe, funí, mlaská a chrchlá a prostě vůbec už to s ním není k vydržení. No to snad ne! Jsem nějaká linka důvěry či co?

Vysvětluju jí, že si vzpomněla v tu nejnevhodnější dobu, protože máme v práci neuvěřitelný frmol. Ještě že to chápe. Dodávám, ať prozatím zkusí otci ucpat veškeré tělní otvory. Matka uraženě pokládá telefon. No tak to by jsme měli.

Vracím se k činnosti, za kterou jsem placena. Ale mizerně !!!

A jéje, to už jsou čtyři? No to jsem toho zase udělala. Ale co, zítra je taky den. Ono se to nepose**.  Nakonec proč já mám tady dřít na nějakýho kapitalistu?

(PAVLOV: To nejtěžší na každé práci je – překonat moment, kdy se nám nechce pracovat)