od Lydie Junkové
Z domku bylo slyšet rádio. V obývacím pokoji se svítilo. Postavil se na
špičky a nakoukl přízemním oknem dovnitř. Na zemi před gaučem si hrál se
stavebnicí malý kluk. Šedovlasá babka zrovna odložila pletení a vstala
z křesla. Byla malá a drobná. Řekla něco klukovi a pak zamířila ke dveřím
pokoje. Ale co to? Odněkud za ním se ozvaly hlasy.
Vzápětí se u vrátek objevily dvě ženské, jedna z nich vedla na šňůře psa.
Kruci! Musí zmizet, než ho ta potvora ucítí! Rozběhl se k plotu a přelezl na
druhou stranu právě ve chvíli, kdy se ten pitomý pes rozštěkal. Utíkal raději dál
do lesa, štěkot ho popoháněl. A také vztek: už podruhé mu to nevyšlo! Přitom je
dnes ta baba zaručeně sama doma jen s klukem, jeho rodiče asi před hodinou
odjeli. Na vlastní uši slyšel, jak ho napomínají, buď hodný, Marečku, my se dnes
vrátíme pozdě.
Proč vlastně utíká tak daleko? Zalapal po dechu a zastavil se. Jenom žádnou paniku.
Psa už nebylo slyšet, ty dvě nány s ním určitě zapadly do domku, zatraceně!
Zrovna dnes! Zrovna teď! Všecko měl podrobně vymyšlené, také si ten plán
připravoval hezky dlouho: od té chvíle, kdy se náhodou dověděl, že ti lidé
z nenápadného domku na konci vesnice mívají doma fůru peněz. Co se sem potom
najezdil na motorce, aby pozoroval cvrkot! Nedalo ani moc práce zjistit, že jezdívají
večer občas do města. A úplně pravidelně každou sobotu. Nahrabali si, tak se jezdí
bavit! A jak si nahrabali? Prý s něčím obchodujou, známe to, asi taky kradou,
kdo dneska nekrade, akorát ten, co se bojí nebo nemá příležitost. Ale on se nebojí!
A proč by z těch jejich nakradených prachů neměl mít taky užitek někdo jiný,
kdo prostě nemá tu šanci jako oni! Kolikrát si to takhle probíral, až se pevně
rozhodl. Po týdnech pozorování a sledování, kdy si připadal jako nějaký detektiv –
taky ho kdysi napadlo, že by se mohl dát k policajtům, ale neměli o něj zájem,
spíš se mu vysmáli – se rozhodl, jak to provede: babku omámí hadrem namočeným
v toluenu. Kluka zamkne , možná že už bude v posteli. A potom už to bude
celkem jednoduché. Věděl dobře, jak to v domku vypadá: před časem zazvonil
dopoledne u vrátek, dobrý den, já vám jdu prohlídnout elektrické vedení, jestli ho
máte v pořádku. Měl připravené vysvětlení, kdyby se ho babka na něco
zeptala, ale vůbec ho nepotřeboval. Nic ji nenapadlo, hloupou, pustila ho beze všeho
dovnitř, ačkoliv byla s klukem sama doma. Zručně se činil na rozvodné desce –
z učňáku ho sice vyrazili, ale něco o tom věděl. Vyměnil jsem vám pojistky,
paní, oznámil jí. Ještě mu poděkovala a strčila mu do ruky kilo. Dobře se díval,
jak vyndává ze sekretáře dřevěnou skříňku, jak ji otvírá, rovnou před ním.
Zahlédl kupu tisícovek, na okamžik se mu zatmělo před očima. Vytrhnout jí tu
skříňku z ruky a zdrhnout! Jenomže si naštěstí včas uvědomil, jak by to bylo
riskantní – o kousek dál se motali v lese dřevaři, také mohl přijít pošťák.
Ne! Musí se držet svého plánu: přijde navečer, až bude zas zaručeně sama, jen
s tím klukem. I kdyby začala ječet, stačí pustit nahlas rádio. Domek stojí o
samotě, večer nikdo nic neuslyší. Teprve pak přijde na řadu ta kouzelná skříňka
v sekretáří. Babka bude spát dost dlouho, aby stačil všecko prohledat, jestli
nemají prachy ještě někde jinde… Aby neměli, hamouni! Co na tom, že pro něj je
nenahrabali! Taky nevědí, že on peníze nutně potřebuje, že jemu jde o život! Že
mu došly zásoby. Že bude pomalu úplně na suchu. Stejně by jim to bylo jedno, takoví
kašlou na druhý! Až se otřásl hrůzou. Ten mizera, co to obstarává, už neví, co
za to chtít! Spoléhá na to, že bez toho svinstva už někdo být nemůže…
Roztřásla ho zima. Cítil, že potřebuje povzbudit. Vyndal z náprsní kapsy
lagvičku s roztokem, opatrně naplnil injekční stříkačku, dá si jen tolik, aby
ho to postavilo na nohy. Vyhrnul si rukáv. Jako obvykle to dalo práci, všude měl
zatvrdlé plošky, někde se mu zase zanítily. Konečně se mu podařilo najít
kousíček místa. Vbodl tam jehlu, sykl, protivné mravenčení, kůže ho začala prudce
pálit, ale jako vždycky to trvalo jen krátce. Nadechl se, několikrát za sebou,
přivřel oči. Nastávala úleva – a ještě se to zlepší.
Jako kdyby se znova narodil! Kolem něj samé stromy, vlastně to byly krásné borovice,
silné, asi hodně staré…Na okamžik ho máma drží za ruku, podívej se, Jiříčku,
jak je tu hezky, bylo to v nějakém lese, na výletě, táta tam tenkrát ještě
byl s nimi, zvedl ho a vyhodil ho do vzduchu, smál se, máma se smála, všichni
tři se smáli…
Ale k čemu tohle? Nepotřebuje žádný pitomý vzpomínky! Hlavně, že tahle
dávka mu pár hodin vydrží, postaví ho na nohy. Ovšem – jestli zítra, hned po ránu,
nedostane prachy, tak mu ten všivák nic nedá, protože on z těchhle kšeftů
žije. A jak náramně žije! Jenom v jakým fáru si vozí zadek! Celý jeho
zaměstnání ve výzkumáku je jenom poklička, švindl – a sám to svinstvo nebere,
prevít! Měli by ho zavřít! Jenomže kde by potom všichni sháněli, co tak
potřebujou, byl to kolotoč, který se nikdy nezastaví, z kterého se nedá slézt.
V hustém lese se pomalo stmívalo, stromy o kousek dál už splývaly v temnou
stěnu. Máchl paží a pevně udeřil dlaní do nejbližšího kmene, ucítil drsnou
kůru, dobrý pocit. Cítil se teď dobře, je silný, všechno se mu podaří! A
v té dřevěné skříňce je na beton dost peněz, aby měl na dlouhou dobu
vystaráno. Potom zase vymyslí něco nového. A může to být něco většího. Je mu
skoro dvacet, nehodlá pořád jenom flikovat. Maně si vzpomněl na tu holku, co byla
ochotná udělat pro něj cokoliv. Zůstaň u mě, omílala pořád kolem dokola, já
vydělám dost pro nás oba, nemusíš nic dělat, budeme mít nebe… Škoda, že si ho
začala moc přivlastňovat: myslela si asi, že si ho může koupit. Ale za jaký prachy!
Tvrdila, že je opatrná, že má jen stálý zákazníky – ale čert nikdy nespí,
ještě by chytil tu blbou nemoc! Ani mu nevadilo, že je o pět let starší, než on,
ale tyhle holky stejně něco koupějí, dřív nebo později.
On měl sám jiné plány. Někdy, v takový světlý a krásný chvilky, snil, jak
se přihlásí do komparsu u filmu , jednou si ho všimnou, ty hlavní, ty důležitý –
všichni mu přece říkají, že vypadá dobře, tmavohnědý oči a hustý vlnitý vlasy
… Potom bude mít taky fáro a jiný, docela jiný holky, než jaký doteďka znal.
Tmavá stěna před ním se ochotně rozestupovala, za chvilku zahlédl domek, světlo
z obyváku padalo na kytky v zahrádce. Rádio nebylo slyšet, ještě tam asi
jsou ty dvě ženské. Hloupé, zase musí čekat! Posadil se na pařez, odkud bylo vidět
na vchod. Lokty opřel o kolena, předkloněný pozoroval lesklého brouka: pokoušel se
mu vylézt na botu, sletěl, znova se šplhal, neúnavně, hloupě, nahoru, dolů, pitomý
brouk.
Konečně pohyb, na který tak čekal: dveře domku se otevřely, ve světle zevnitř tři
postavy, sunou se k vrátkům, zbytečně pomalu, tam ještě kecají . Ke všemu se
zuřivě rozštěkal ten pes. Asi cítí zajíce, řekla jedna ta ženská. Je to dost!
Vykecaly se z posledního, babka se pomalu šourá od vrátek zpátky k domku,
je opravdu stará. Na vteřinu něco jako záblesk soucitu. Zaklapla za sebou dveře, ani
nezamkla. Mezitím je už půl deváté, nejvyšší čas jít na věc! Za dvě hodiny tu
můžou být ty lidi zpátky z města, autem to nebude víc než půl hodiny.
Vyskočil z pařezu, běžel, pro jistotu přikrčený, přehoupl se tiše přes
plot. V domku už zase hlasitě vyhrávalo rádio. Babka musí být trochu
nahluchlá. Je to dobré, v tom randálu nebude ven nic slyšet. A kluk určitě už
spí.
Sklepní okno si vyhlédl předem, bylo v rohu prasklé. Vymáčkl loktem sklo,
prostrčil ruku, otočil klikou. Na okamžik mu zatrnulo: nebudou nahoře zamčené dveře
ze sklepa? Nebyly. Pootevřel. Chodba byla tmavá, nic se nehýbalo. Náhle odněkud
vyletěl pruh světla. Rychle se stáhnul. Poslouchal, ale slyšel jen dechovku. Musí to
risknout! Vyndal plochou lahvičku, z druhé kapsy šátek. Polil ho a zastrčil do
igelitového sáčku. Vtom hudba zmlkla a za chviličku klaply dveře přímo proti
sklepu; tam mají kuchyň. Musí na to, jinak všecko prošvihne. Tři kroky přes chodbu,
potichu otvírá dveře do kuchyně, protáhne se dovnitř. Neslyšela ho. Stála u dřezu
s nádobím, zády k němu. Skočil, šátek vytrhl z pytlíku, přitiskl
jí ho na obličej. Škubala sebou, pokoušela se odtrhnout mu ruce, ale neměla šanci.
Vzápětí ochabla, úplně zplihla. Zachytil ji, byla v limbu. Nějak rychle! Zvedl
ji, moc nevážila. V koupelně ji položil do vany, vytáhl ze dveří klíč a
zvenku je zamkl.
Obyvák, sekretář, skříňka. Cpal si rovnou do kapes stokoruny a pětistovky – ale kde
byly ty tisícovky? Vyházel ze sekretáře všecky papíry, vysypal zásuvky. Tady:
vkladní knížka! Jenomže na heslo. Plán se sypal. Ne! Ještě prohledá celý barák.
Pozor – co je to za zvuky? Sténání – a teď začala křičet! Hergot, řve jako
pominutá! Vzbudí kluka – Kam jenom dal ten hadr? Leží na zemi u dřezu, ještě je
vlhký. Odemknul koupelnu – a jen taktak uskočil: pustila na něj horkou sprchu. Baba
mizerná! Vyrazil jí sprchu z ruky. Upadla na kolena, začala zase ječet. Hadr mu
upadl na zem, namočil se tedĄ vodou. Drž hubu! zasyčel na ni. Nepřestala.
Chytil ji za krk, zmáčkl. Už nekřičela. Skácela se, ležela na zemi. Sehnul se a
zatřásl s ní. Ani se nepohnula. Kupka hadrů. Pozpátku se sunul pryč,
nespouštěl z ní oči. Košile se mu přilepila na tělo, celý se klepal.
Vrávoral po chodbě. A najednou – v pruhu světla z ložnice – ten kluk!
Otvíral pusu, ale nevydal ani hlásek. Jen oči: vykulené, obrovské, zděšené,
řvoucí.
Popadl botu, co ležela pod věšákem, hodil ji po něm. Kluk zmizel. Dveře se zavřely.
Zalapal teď po dechu, skoro se dusil, vyklopýtal ven, uklouzl na schodech
z verandy, narazil si loket, zvedl se, utíkal dál, přes záhony kytek, přes plot,
k lesu. Najednou zaslechl vřískot, příšerný, to ten kluk! Běžel dál,
zběsile, zacpával si uši, vrážel do stromů, padal, znovu vstával, ale pořád to
slyšel. Vůbec nevěděl, kde je. Motal se v kruhu. Konečně zahlédl
v měsíčním světle paseku. Tady v malinách nechal motorku! Vtom nějaký
pohyb za stromem, praskot, něco mu proletělo těsně nad hlavou. Ohnal se, měl chuť
řvát, praštit sebou, kopat kolem sebe. Ne – nesmí křičet! Zdálky ještě slyšel to
vřeštění. Nebo se mu to jen zdálo? Všecko se mu to zdálo! Otřásl se, plochými
dlaněmi se začal plácat do hlavy, do spánků, přes uši. Stále divočeji. Potom
najednou už nebylo slyšet nic. Dost! Nesmí bláznit! Musí pryč, rychle pryč. Les
kolem něj se divoce rozhoupal. Taková únava… Opřel se zády o kmen stromu, pomalu se
sesouval k zemi.
Jak dlouho tu sedí? Minuty, hodiny? Co se stalo? S námahou se postavil na nohy.
Měl pocit, že se probírá ze sna. Musí se sebrat! Rozhlédl se kolem – ano, je to
určitě tady. Dral se šlahouny, nevnímal, jak mu drásají ruce. Konečně jeho
motorka! Vytáhl ji z křoví. Byla těžší, než jindy. Stěží ji dostrkal po
trávě k silnici. Naštěstí to bylo trochu z kopce.
Nastartoval. Dalo mu práci udržet řidítka. Nejdříve jel pomalu, potom přidal,
silnice byla liduprázdná, vrčení motoru uklidňovalo. Nakonec – pár tisíc to
dohromady dá , na pár dní mu to stačí. A vymyslí jiný plán, lepší než tenhle!
Byla to prostě smůla. A on za nic nemůže! Je sám jenom kolečko, kolečko ve spoustě
jiných koleček, co do sebe zapadají, dohromady je to obrovská a strašná mašina,
každou chvíli někoho rozmašíruje, to ona je zabiják! Všecko je osud. On si přece
ten svůj nevybral! Jeho snad nepřeválcovali? Když táta zmizel, máma se dala na
pití, jednou ji někam odvezli a už ji nikdy neviděl. Šoupli ho k babičce, ale
ta byla napůl ochrnutá, sotva se plazila, nemohla vědět, jak si za smradlavými
kontejnery před nedostavěným barákem podávají s kluky lahvičky
s ředidlem…
V dálce, někde za kopcem, se zablesklo, asi reflektory vozu. Nevracejí se zrovna
z města ti – Stiskl pevněji řidítka, přidal plyn. Nejraději by byl zavřel
oči. Zase vyplula ta koupelna, vytřeštěný pohled toho kluka. Nezaslechl zase křik?
Záře mezitím zesílila. Uvědomil si, že se třese zimou, že má mokré nohavice.
Baba jedna! Chtěla ho opařit! Udělala si to sama – musel se přece bránit! A možná,
že se nakonec přece jen probrala… Ale co když ho popíše? Měl sice čepici až na
uši – Ne, nikdo mu nic nedokáže! Nemá záznam v rejstříku. Lepší by ovšem
bylo, kdyby – byla mrtvá. Umřela přece i jeho vlastní babička a jak ta na něj byla
hodná!
Ještě přidal plyn. Reflektory se najednou vyhouply nad silnici, silné, oslepující,
řítily se přímo na něj! Uhnul prudce ke straně, zadní kola proklouzla, řidítka se
nedala udržet, vyletěl, padal, křičel, něco třesklo.
Divné – jak mohl dostat smyk? řekl policista. Posvítil na pomačkaný plech, na
nepřirozeně zkroucenou postavu. Má zlomený vaz, konstatoval lékař. Musel být hned mrtvý.“
Autor: Lydie Junková
