Křesťanství znamená činit pokání

Biblistu profesora Jana Hellera nemusím příliš představovat, je obecně známý jako vynikající znalec zvláště Starého zákona a jako vysokoškolský učitel, který přednášel na teologických fakultách v Praze, Berlíně, švýcarské Basileji a jinde.

Jeho názory jsou podnětné i dnes, zvláště když se dotýkal citlivých bodů života společnosti. Tak například za největší objev 20. století považoval nikoli teorii relativity nebo vynález počítačů, ale znovuobjevení hříchu, na něhož se zvláště v 19. století zcela zapomnělo a přešlo se k víře v pokrok. Ale minulé století přineslo lidstvu dvě světové války s miliony obětí a ničivé experimenty nacismu a komunismu, a tak nutně nastoupila beznaděj, rezignace a přesvědčení, že bez Boha je dovoleno úplně všechno; uvolnila se cesta osobnímu sobectví v nebývalé míře. Dříve se projevovalo v rovině osobní nebo regionální, ale brzy přerostlo v podobě hříchu jako jeho hlavního projevu v sobectví globální. Požadavek stálého ekonomického a průmyslového růstu, řekl na jedné pražské přednášce profesor Heller, znamená jen stále rychlejší odřezávání větve, na které sedíme. Tím chystáme sami sobě globální katastrofu a usilovně před ní zavíráme oči.

Podle sociologa Lucase Vischera je podmínkou naděje pro lidskou budoucnost naší planety obrat od kvantit ke kvalitám, od snahy mít co nejvíc ke snaze být, jak to ostatně formuloval už před lety Erich Fromm. Obrat od sobectví k altruismu, od sebestřednosti k lásce k bližnímu, od lpění na vlastním pohodlí k odpovědnosti za celé stvoření. Na to navazuje prof. Heller, když se odvolává na Lukášovo evangelium a tam čte Ježíšova slova: Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho. (17,33) Jde o postoj oběti, který se může projevit dobrovolným snižováním životní úrovně v bohatých zemích, mezi které patříme ovšem i my, aby se najedli ti, kdo hladoví. Jedním slovem řečeno klíčem k budoucnosti je oběť. Náš profesor se dále ptá, jak je možné, že život přes globalizované sobectví jde ještě vůbec dál? Je to proto, že mezi námi jsou ti, kdo – možná  jen ve skrytosti – žijí z moci oběti tím, že jsou připraveni dávat víc než sami nárokují, jsou hotovi unést víc, než na ně ve společnosti připadá. Dělají víc než musí, a tak jimi prostupuje životodárná moc oběti do světa a do lidské společnosti.

Sílu k této činnosti čerpají ovšem z hluboké víry v Boha, který sám je Láska, a tím z Krista. Jak připomíná učení víry, ve všech trpících trpí a všechny podpírá a nese první vítězný Boží trpitel, kterým je Ježíš Kristus. On vzal na sebe nejen naše hříchy, ale všecku bolest celého světa a nese ji nyní dál v milionech svých nejmenších bratří a sester. S nimi tvoří jediné velké duchovní tělo, v němž je sám hlavou. Odtud, z něho, tedy z hlavy, proudí do všech, kteří v něho věří, síla k nesení utrpení, moc oběti, jedním slovem láska. Ta se nikdy nerodí sama ze sebe, nýbrž pochází z Boha, který sám je Láska.

Co nám z toho plyne? To, že vykořenit sobectví nelze žádným jen vnějším opatřením, ale jen mocí oběti, tedy láskou, která se odevzdává bez ohledu na to, co to vynese. Takže nakonec budoucnost lidstva a celé planety je úzce propojena s tím, zda lidstvo najde cestu k obratu, přesněji k pokání, tedy zdali se opravdu obrátí a začne žít z moci nesobecké oběti. K tomu prof. Heller dodává, že myslet dál jen sobecky by znamenalo podílet se na zítřejší kolektivní sebevraždě lidstva. Lidé si představují, že když se nepolepšíme, nějaký rozhněvaný bůh srazí hříšné lidstvo bleskem a bude po všem veta. To je ovšem mýtická představa, kterou vyznávali primitivní kmeny minulosti. Je to docela jinak: Bůh nás nemusí trestat a soudit, protože si všechno obstaráme sami. Stačí, když se Bůh odmlčí a přenechá nás důsledkům našich činů a našeho způsobu života.

Když nahlédneme do katechismu, dočteme se, že cílem lidské existence je osobní spása každého člověka. Je to osvobození od sebe sama a uskutečňuje se praktikovanou vírou. Ta není pouhým světovým názorem, ale znamená zřeknutí sebe sama. S ní souvisí upřímné pokání zcela podle Ježíšových slov Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mar 1,15). Někdo touží po štěstí, bohatství, slávě a pod., věřící chce mít naopak budoucnost, naději, spravedlnost a jiná dobra. Jak často zdůrazňuje papež František, Bůh si přeje, abychom nelpěli na hmotném vlastnictví, ale on sám nás potřebuje jako své nástroje, které mu mají pomoci při záchraně světa a budování svorného lidského společenství. V Pavlově listu Galaťanům (2,20) čteme osvobozující slova: Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Tato zkušenost platí pro každého věřícího i pro celou lidskou komunitu.

převzato z www.zeliv.eu