od Vladimíra Staňka
Další
z pamětních kamenů, který je ztracený, se nacházel u vsi Lhotka. Jeho ztrátu
lze zvlášť o to více želet, protože byl unikátní. Jeho unikátnost byla v několika
směrech. Jednalo se o nepravidelnou kamennou desku, která však na sobě nenesla
žádné znamení kříže, i když se jednalo o pamětní kámen (o "pamětní kříž").
Další zajímavostí bylo datum, které bylo vytesáno římskými číslicemi (nikoliv
arabskými jako obvykle) a také předmět na kameni vytesaný nemá v Česku obdoby
– byl jím ptáček.
Kámen se nacházel v poli u polní cesty ze Lhotky na Speřice nedaleko od vstupu
této cesty do lesa Bukovce.
Ke ztrátě tohoto památníčku došlo snad někdy v 70. letech.
Kamenná deska byla jen velmi hrubě opracována. Pouze přední strana byla vyrovnána
a pouze na levém boku byla patrná snaha o jakousi hranu. Hrana pravé strany
připomínala spíše klikatici a horní hrana nebyla též opracována. Přibližné rozměry
byly: výška nad zemí 65 cm a šířka 35 cm.
V horní části kamene se nacházelo vystouplé vyobrazení ptáčka – patrně holuba.
V dolní části byl římskými číslicemi vyjádřen letopočet tragické události. Toto
datum bylo MDCCCXIX. Jak již bylo zmíněno, kříž se zde nanacházel žádný.
Podle pověsti se zde odehrála následující tragická událost, ve které měl hlavní
roli voják.
Vojna, válka, zabíjení. Jsou na světě lidé, kterým se při vyslovení těchto a
podobných slov, nahrne krev do hlavy, tep se zvýší a už by chtěli bojovat –
je to jejich "zábava". Ale existují také lidé, a těch je snad drtivá
většina, i když to někdy není patrné, kteří toto odmítají. Přesto ještě před
nedávnem ten muž (nebo ještě chlapec), který se dostal do určitého věku, si
nemohl vybrat, zda chce nebo nechce na vojnu. Něco jiného je bojovat při ochraně
své vlasti. To ano! Ale války výbojné, útočné?
Výběr zda jít či nejít na vojnu nebo spíše do války neměl ani náš vojáček v
roce 1819. Byla to doba, kdy se Evropa těžce vzpamatovávala z Napoleonských
válek a už tu byly nové problémy a boje např. o vytvoření sjednocených států
např. Itálie, Německo. Zanedlouho se měl prudce rozhořet další boj na Balkáně
– kolikátý už a kolik jich ještě bude následovat, kde se chtěli z područí Turků
vymanit Řekové. Evropa, a ne jen ona, byla poseta bojišti a do toho všeho dokonalejší
a dokonalejší zbraně.
Náš vojáček zrovna narukoval, ale v kasárnách se mu vůbec nelíbilo. Nechtěl
se učit zabíjet lidi a zároveň doma musel opustit svou milou. Vojna byla na
dlouho, a tak přemýšlel co dál, co dělat? Přemítal na tvrdé pryčně různé varianty
a nakonec se mu jako nejlepší jevilo řešení, že dezertuje.
Téměř nepozorovaně se příští noci vytratil z ubikace, měl s sebou také zbraň.
Podařilo se mu dostat přes hlídky a když už si myslel, že se mu útěk zdaří,
varta ho uviděla a začala střílet. Jako zázrakem se mu podařilo nakonec utéct,
ale byl raněn na paži. Naštěstí to byl čistý průstřel, a tak si ránu vymyl vodou,
ošetřil a obvázal. A však pomalu si začal uvědomovat, co provedl. Je dezertér
a psanec. Bloudil po lesích, nikde se nemohl ukázat, aby nebyl zatčen. Měl stále
větší hlad – lesní plody nestačily a stále více výčitek. V noci, když se zabalil
do svého stále více potrhaného pláště, se mu v hlavě honily různé černé myšlenky.
Příliš velký nápor na nervovou soustavu. Úbytek krve z rány. Zoufalství! Pak
se jaksi dostal do našeho kraje – ke Lhotce. Hlad, žízeň a zima ho dohnaly k
zoufalé myšlence. Chtěl požádat o pomoc někoho z místních. Toto však nakonec
zavrhl. Nechtěl nikoho dostat do problémů kvůli podpoře vojenského zběha. Uvědomil
si své postavení a již nevěděl jak dál. Noc na krku, nikdo mu nepomůže, je zavržen.
Klid noci přerušil dunivý výstřel a psi ve vesnici začali štěkat. Několik lidí
se sice probudilo, ale pak zase usnuli. Asi zase střílí pytláci! Po chvíli se
psi uklidnili. Nastal opět noční klid.
Ráno, když šli lidé ze Lhotky na pole a do lesů, vojáčka našli. Ležel v tratolišti
krve s prostřelenou hlavou. Nevěděli, jak se jmenoval, odkud je, ale poznali,
že to byl voják a dezertér. Nechali ho pohřbít a na místě jeho dobrovolného
skonu nechali postavit nepříliš nákladný památníček. Nevěděli jakého byl vyznání.
Bylo již drahně let od Tolerančního patentu, který každému dovoloval a zaručoval
svobodu vyznání, a pak to byl sebevrah – žádné pocty si nezasloužil. Kříž tedy
nenechali vytesat a proč nechali na kámen vytesat ptáčka? Třeba proto, že vojáček
toužil po svobodě a chtěl být volný jako pták.
Škoda jen, že tento památníček, který vzpomínal na smrt dezertéra, přesto ale
člověka, někdo ukradl.
Autor: Vladimír Staněk
