Na pováženou

Tak jsme nedávno na těchto stránkách polemizovali, jakou formou probíhají víkendové noci v našem městě. Pravda, komentáře k problému se nám trochu zvrtly nesprávným směrem.
V mém článku, zveřejněném dne 30.7., jsem nechtěla nějak moralizovat a poukazovat na to, jak je ta dnešní mládež zpustlá a zkažená. Vnímavějším čtenářům snad došlo, že jsem hlavně upozorňovala na skutečnost, jak je státní mašinérie neschopná udělat přítrž porušování zákonů a obtěžování obyvatelstva. Popis jedné inkriminované noci byl pak jen nástinem toho, co mě irituje.

Nakonec, proč si hrát na schovávanou. Za to, jak se dnešní mládež chová, může generace nás starších. My jsme jim sebrali hřiště, tělocvičny, zájmové kroužky a místo toho jsme jim nabídli alkohol a drogy. A jaké jim vštěpujeme životní hodnoty? Značkové oblečky od  Versace a Bosse, luxusní auta, špičkovou techniku v podobě počítačů, DVD přehravačů a mobilních telefonů. Modlou všech jsou  pak peníze, neboť již Václav Klaus coby někdejší ministr financí prohlašoval: „Peníze jsou až na prvním místě.“  Úcta k lidem a k životu jako takovému se mezi všemi těmi krámy vytratila někam do neznáma, a tady nemluvím o několika vyvrácených značkách, převrácených popelnicích a rozbitých zvoncích.

Nechci řešit, zda my jsme byli lepší, citlivější a ohleduplnější. Ať každý uváží sám, jakým způsobem odpoví, když si položí otázku, jak se dnešní mladí budou chovat dejme tomu za dvacet let, až z nich budou úředníci, zdravotníci, ošetřovatelé, …  Jak budou přistupovat k nám starším, když už dnes oplývají cynismem nejhrubšího zrna?

Nedávám vinu jim, viníkem je rodina a následně pak stát, který selhal ve všech směrech. Práce s mládeží je totiž náročná, což potvrdí každý pedagog či psycholog, a někdo se jí musí věnovat. Stát, než by něco do této sféry investoval, raději přimhouří oči a je pro něj jednodušší dětem nabídnout alkohol, protože ho to nic nestojí a naopak na tom vydělá.

Můj profesor matematiky pravidelně pronášel jednu větu, která v mé mysli utkvěla po dobu 20 let (na rozdíl od matematických vzorců). Ta věta zněla: „Všechno souvisí se vším“.  A ono to tak opravdu je.

Vezměte si, že podnikatele v oboru zábavního průmyslu děti, respektive jejich rodiče, slušně živí. A slušně z toho profituje i stát. Státu jdou totiž do kapsy daně z prodeje alkoholu a cigaret (zde záměrně opomíjím fakt, že ne každý zisk je zdaněn). Má snad stát zájem na tom, aby se mládeži do 18 let nenaléval alkohol? Ale kdepak, tím by státní kasa přišla o pěkně tučný balík! A má snad stát zájem uzavírat diskotéky v centrech měst, kde jsou rušeni občané dávno již odrostlí malinám nezralým? Samozřejmě, že ne. Tím by ubyla pracovní místa a stát by musel vyplácet další podpory v nezaměstnanosti, sociální příspěvky, navíc by pak přišel také o daně z příjmů. Takhle jednoduché to je. A tak stát dobře parazituje na davu dětí, kterým jsme nedokázali nabídnout jinou alternativu zábavy. A jak se pak můžeme divit, že různí přisluhovači státu, ať jsou to úředníci či policisté, nereagují na mnohačetné stížnosti obyvatelstva, které je obtěžováno a omezováno ve svém způsobu života? Žádná vyšší moc je prostě k tomu nenutí. Neochota a nezájem něco řešit jsou očividné.

V komentářích k článku „Humpolecké děti si mají kde hrát…“ jsem se s údivem dočítala výrazy, jako např. – blbý kecy – svatouškovství – dát lidem, co otravují, přes hubu – apod.

Pánové (a popř.dámy), uvědomte si, prosím, že nejste na téhle planetě sami. Nejste tu jen vy a vašich deset kámošů, se kterými jdete večer na pivo. A že vám připadá jako dobrá „rychta“ (tento pojem jsem získala na Humpoláku) pozvracet někomu plot, neznamená, že dotyčný poškozený bude cool.

Občas mluvívám s obyvateli bytovek V Brance, většinou se jedná o občany důchodového věku. A tak poslouchám jejich nářky nad situací, jakou prožívají o již zmiňovaných víkendech – nepořádek kolem jejich obydlí, neuvěřitelný hluk v nočních hodinách přímo pod okny, vulgární projevy vůči nim. Tito lidé již kdysi podepsali jakousi petici proti provozu diskotéky v jejich ulici a tím podle nich již vyčerpali možnosti, jak se domoci svých práv. Ono to vypadá, že tomu tak opravdu je, městský úřad totiž na jejich výtky nikterak nezareagoval.

A těžko taková sedmdesátiletá invalidní paní o berlích bude aktivně obíhat různé instituce a podávat žaloby. Já, když mně bude někdo škodit, tak třeba i dám dotyčnému pár facek (cha-cha, jenom když budu mít za zády našeho psa), ale staří lidé se vzhledem ke svým fyzickým možnostem bojí, a tak si vůči nim může vlastně dovolit kdokoliv cokoliv.

Nikdo nechce brát mladým zábavu. Ale jejich druh zábavy už poslední dobou zavání terorem. Terorem proti slabším, kteří nemají v rukách žádné zbraně, pravomoce ani jiné prostředky, jak se bránit. A jak budou starší, tak budou stále slabší a stále bezmocnější a neohleduplnost vůči nim se bude jenom stupňovat.

Dovolte mi závěrem, abych parafrázovala slova Charlese Bukowského: „Nejhorší je zjistit, že je na něco pozdě.“