Národní park Poloniny

Pokračuji v seriálu článků o Východním Slovensku. Dneska si budeme povídat o jednom z nekrásnějších a nejodlehlejších národních parků v Evropě – národním parku Poloniny. A taky nejpustčím. Tady málokdy někoho potkáte. Zde můžete opravdu stále zažít divočinu a totální detox od moderní civilizace a lidí.

Národní park Poloniny se nachází na severovýchodním Slovensku na hranicích s Polskem a Ukrajinou. Park leží v horském pásmu Bukovské vrchy, které náleží k Východním Karpatům. Národní park Poloniny je poměrně mladý, byl vyhlášen 1. října 1997. Vybrané oblasti parku jsou zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO pod názvem Původní bukové lesy Karpat. Poloniny jsou nejvýchodnějším slovenským národním parkem. Místem, které spojuje slovenskou, polskou a ukrajinskou hranici je Křemenec – nejvyšší bod národního parku (1 210 m n.m.). Název území je odvozen od typického fenoménu Východních Karpat, květnatých horských luk nad horní hranicí lesa – polonin. To, co dělá Poloniny národním parkem a co je tu nejvzácnější, je obrovská rozloha původních bukových pralesů. Nikde v Čechách ani na Moravě takové nenajdete.

V současnosti je to také jediné území na Slovensku, kde žije volně žijící populace zubra hřivnatého. Ty můžete v stádech vidět spásat pastviny. Bok po boku tu žijí se šelmami jako medvěd hnědý, vlk obecný či kočka divoká.

Poloninám se také říká Nejtmavší místo Evropy, nebo i Park tmavé oblohy. Nejen mezi astronomy je známý jako místo s nejnižší mírou světelného znečištění v Evropě, a díky tomu je zde možné téměř celoročně pozorovat oblohu posetou stovkami hvězd. Vydat se sem oplatí i přes den, kdy se můžete procházet po dolinách a jedinečných horských loukách nacházejících se nad hranicí lesa, které se v těchto končinách nazývají “poloniny”. Právě podle nich je národní park pojmenovaný. Tím nejvzácnějším místním klenotem jsou však lidskou rukou nedotčené lesy a pralesy, které se tu rozléhají až na 81 % území. Tvoří je jedle, buky a jiné dřeviny staré i několik století. Prohlédnout si je můžete například v největším slovenském pralese Stužica, kde místní jedle rostou už více než 300 let. Právě díky nim si místní vzácné lesy spolu s nedalekými dřevěnými kostelíky vysloužily svoje místo mezi nejúžasnějšími památkami UNESCO. Navštívit zde můžete také největší slovenskou nádrž na pitnou vodu, Starinu. Pokud byste se neuměli rozhodnout, ke kterému dřevěnému kostelíku se vydat, zamiřte nejprve do Minigalerie dřevěných kostelíků v Uliči, kde si 8 z nich prohlédnete v měřítku 1:10.

Nepsaných centrem Polonin je sice Snina, ale klidně využijte možnosti, které nabízí nejvýchodnější slovenská obec, a to Nová Sedlica. Ideální místo pro začátek horských túr. Vydat se odtud můžete například na celodenní vandr na nejvyšší vrchol NP Poloniny Kremenec (1 221 m n. m.), odkud se nabízí nádherné výhledy. Podobně zajímavý výlet je na Kolonické Sedlo (460 m n. m.), kde se nachází astronomická observatoř. Kochat výhledy se lze i na vrcholku Kamenná Lúka (1 201 m n. m.) na slovensko – polském pomezí. Jedinečné dřevěné kostelíky můžete obdivovat v obcích Ruský potok, Topol a Uličské Krivé.

Poloniny nejsou jen slovenský národní park Poloniny, je to výraz pro nezalesněné plochy na hřebenech slovenských, polských a ukrajinských Karpat. Slovo polonina se vyvinulo ze staroslovanského slova polnina, což znamená pusté a neužitečné místo. Díky tomu si tato oblast stále zachovává jistou divokost, nenavštěvují ji davy turistů a ještě méně z nich projde celý hřeben. Na hřebeni najdeš sem tam postavenou útulnu, která poskytuje přístřeší turistům, které zastihla noc, nebo nepřízeň počasí, jinak cestu lemují jen hraniční kameny. Když jsme zde před pár lety šli třídenní hřebenovku, nepotkali jsme na hřebeni za celé tři dny ani živáčka. Bylo to něco neskutečného a magického. Poloniny nás tehdy velmi mile překvapily a udělaly na nás velký dojem. Celou dobu tu procházíte převážně zalesněným hřebenem s řadou holých vrcholů a míst s nádherným výhledem. My jsme si tu připadali jak v nějaké divočině za Velkou louží.

Jelikož se jedná o národní park, je zde zakázáno kempovat, tábořit a dokonce i bivakovat nadivoko. Nemusí vás to ale zas tak mrzet. Pokud nechcete spát na nějaké chatě (dá se mnohdy domluvit stanování na pozemku chaty), nebo v nějaké civilizaci, tak v Poloninách najdete hodně míst kde je povolené přenocování bez stanu nebo se stanem. Na mnoha místech se nachází přístřešky, v nichž můžete beztrestně přespat. Pokud nechcete spát v přístřešku, tak si můžete v klidu postavit i stan vedle přístřešku. Jsou tu ale i oficiální místa pro postavení stanů (najdete je zde: https://draciastopa.sk/miesta-v-poloninach-s-povolenim-na-stanovanie/).

Co je ale krásné a parádní, že i když jde o národní park, je možné zde rozdělávat oheň, bez obavy z toho, že vás někdo chytne a napaří vám pokutu. A to se dneska už skoro nikde nevidí. Ve smyslu návštěvního řádu je možné za hranicemi zastavěného území obcí zakládat oheň u stávajících staveb do vzdálenosti 10 metrů od objektu na vyhrazených ohništích (pokud to jiné právní předpisy neupravují jinak, například v případě zvýšeného rizika vzniku požárů apod.). Veřejná ohniště tak zase najdete u mnoha útulen. Takže si zde v klidu, bez stresu a bez rizika pokuty můžete udělat nějakou tu večerní opékačku.

A příště si řekneme něco o Mantácích.

Přečtěte si minulý díl o Zadielské tiesňave, Hájských vodopádech a Turnianskom hradě: https://www.humpolak.cz/vychodni-slovensko-zadielska-tiesnava-hajske-vodopady-a-turniansky-hrad/