Advent jsou čtyři týdny, které začínají nedělí nejbližší konci listopadu. Tohle období kdysi
brávali lidé velmi vážně. Naposledy si zatancovali o svátku patronky muzikantů – Cecílie, tedy 22.listopadu. Pak už byl konec s veškerou zábavou, nepovolovaly se ani svatby. Naopak se pilně pracovalo a hlavně všichni drželi přísný půst. Nejedli nejen maso, ale také vejce, mléko a sýr. Dneska bychom jim asi říkali ortodoxní vegetariáni, že?
Přece jen si ale naši předkové našli chvilky, kdy se pozastavili ve své práci a potěšili ducha i tělo. Bylo to především o různých adventních svátcích. Hned tím prvním byl 30.listopad – den svatého Ondřeje. Byl to první věštecký den předvánočního období. Nejedna dívka se tázala, vdá-li se příští rok, koho si vezme nebo zůstane-li svobodná. Jedním z mnoha zvyků, jak předvídat budoucnost, byl i ten, kdy dívky šly o půlnoci před sv.Ondřejem k
4.prosince mají svátek Barbory, opět šance pro vdavekchtivá děvčata. Ta si musí v tento den přinést domů višňovou nebo třešňovou větvičku a až do Štědrého dne ji přepečlivě opatrovat. Pokud vykvete, znamená to příchod ženicha do domu. Tento zvyk se jako jeden z mála zachoval až do dnešních dnů.
Svatá Barbora ale také představovala tajemnou osobu nadělující hodným dětem do punčochy. Barborkami byly dívky převlečené do dlouhých bílých šatů, s pomoučněným obličejem a rozpuštěnými vlasy, na kterých spočíval zelený věnec, symbol čistoty a nevinnosti. Některé dívky rozdávaly jablíčka, cukroví a ořechy, jiné zase vyplácely nehodné děti metličkou.
Svatý Mikuláš má svátek 6.prosince. Byl uctíván jako ručitel šťastného manželství, patron a ochránce mořeplavců, mlynářů a obchodníků. Mikuláš má totiž skutečný předobraz – biskupa z Myry z Malé Asie, který se narodil někdy kolem roku 250.
Každý z nás zná trojici, která v předvečer jeho svátku obchází našimi městy a vesnicemi. Dříve však byl mikulášský doprovod mnohem početnější. V průvodu nechyběli husaři, kominíci, mastičkáři, Turci, mouřenínové, medvědi, ba ani smrt. Tyto obchůzky připomínaly období veselého masopustu. Jak dnes, tak i dříve se o mikulášské překvapení přičinili většinou rodiče. Zhotovovali dětem ježka tak, že do velkého jablka zapíchli tři dřívka, která vytvořila podstavec. Na další do jablka zastrkaná dřívka pak pověsili ořechy, malá jablíčka nebo švestky. Mezi ně zapíchali zelené větvičky z brusinek nebo zimoztrázu. V blízkosti jablka stával švestkový čert nebo panenka z datlí. Nechyběla ani zvířátka z hlíny nebo jiné drobnosti.
Na svůj svátek, 7.prosince, chodíval Ambrož. Na hlavě měl černou homolovitou čepici, obličej i postava byly
bíle zahaleny, v ruce držel papírem polepenou metlu. Z uzlíčku rozhazoval sladkosti, a když je děti chtěly posbírat, honil je. Spolu s ním se objevovala i Perchta, která dětem vyhrožovala, že jim za zlobivost provrtá břicho a nacpe do něj koudel. Tento obyčej vznikl v jižních Čechách, kde byla Perchta ztotožňována s bílou paní z Rožmberka. Někde chodívala Perchta i na Štědrý den. V některých krajích zase čekávali na Klovcovou bábu (nebo také Šťouchavou či Vrtibábu). Měla dlouhý nos, žádná fešanda to nebyla, ale kromě trestání také nosila dárky. Hospodyňky se těšily na Ometačku nebo Smítálka, kteří chodili ometat plotny metličkou a tím každé plotně požehnali.Lucie je další postavou předvánočního času. Má svátek 13.prosince. Říká se, že Lucie noci upije a dne nepřidá. Pořekadlo je odvozeno od zimního slunovratu, kdy je nejkratší den a nejdelší noc. Dnes připadá přibližně na 23.prosince, ale podle juliánského kalendáře se však slavil právě na Lucii.
Lucie měla v různých krajích různou podobu. Bývala to nejčastěji bíle zahalená žena se škraboškou na tváři a s velkými zuby vyřezanými z řepy. V jižních Čechách měla dlouhý zobák a v ruce držela husí kosinku, kterou vymetala smetí z koutů světnice. Obvykle nemluvila. Byla symbolem čistoty a ochránkyní přadlen. Na její svátek se však příst nesmělo a neposlušné přadleny byly Lucií trestány.
No a pak už se jen konaly přástky, dralo peří, uklízelo, smejčilo, peklo a všichni toužebně a s napětím očekávali příchod Štědrého večera. A o zvycích Štědrého dne si povíme zase někdy příště.
