Kdo by neznal městečko Lipnici nad Sázavou s jejím poněkud chmurným, přesto krásným hradem, pyšně se vypínajícím nad posázavským údolím.
Jako děti jsme v nedalekých Křepinách podle barvy jeho zdí odhadovali, jaké bude počasí. Když byly tmavé, vždy během dne začalo pršet. Když zářily do dálky bělostí, užívali jsme si krásné letní počasí. To už ale dávno odvál čas.
Co však z mojí paměti neodnesl, jsou večerní sedánky na zápraží, kdy babička a všechny možné tetky nad hrnkem kafe probíraly možné i nemožné a dotýkaly se i věcí dávno minulých. To jsem měla vždycky uši nastražené a hltala příběhy z dávných let, které jako by se odehrávaly u nás na dvoře a přímo vtahovaly do děje svoji přímočarostí a jednoduchostí.
Byly to neopakovatelné časy a čím dál tím více na ně s přibývajícím věkem vzpomínám, stejně jako na všechny ty pověsti.
Jednu z nich vám teď s radostí převyprávím.
Před dávnými časy byl na Lipnici pánem mocný a bohatý Čeněk z Vartenberka. Pokud zrovna nedlel v Praze, kde zastával hodnost nejvyššího pražského purkrabího, přebýval se svou ženou Kateřinou z Landštejna pokojně na lipnickém hradě, skýtajícím pohodlí a spoustu rozptýlení, hostinami či bály počínaje a lovy konče.
Obzvláště ty lovy měl Čeněk velmi rád a okolní husté lesy plné zvěře k nim přímo vybízely. A tak se jimi lipnický pán nezřídka proháněl od rána do večera, doprovázen svými vzácnými hosty, anebo kumpány.
K nim patřil i pan Jindřich z Dubé, majitel nedalekého hradu Humpolce, velmi pohledný, ale trochu nesmělý mladý muž. Když byl poprvé představen paní Kateřině, zčervenal před ní rozpaky až za ušima.
Nutno k tomu dodat, že paní Kateřina byla velmi krásná a měla milou, slunečnou povahu, kterou dokázala rozjasnit den i těm největším škarohlídům.
A tak nebylo divu, že i Jindřich v její občasné přítomnosti pozvolna roztával a čím dál více ji vyhledával. Kateřina v něm také našla zalíbení, a proto netrvalo dlouho a ti dva se začali scházet stranou od lidí, aby si beze svědků vyměňovali slovíčka něhy a dlouhé polibky. Přísahali si při tom lásku na věky věků, ať se bude dít cokoliv.
A dělo se!
Čeněk totiž nebyl hloupý, natož úplně slepý, aby si nepovšiml Jindřichovy častější nepřítomnosti na jím pořádaných lovech a hostinách. Dokonce ho napadla správná domněnka, že si Jindřich někde v okolí našel nějakou milenku, živější než je jeho žena Markéta, suchá vrba, kterou mu vnutila rodina.
Ale pravdu se nakonec dozvěděl, až když náhodně vyslechl jeden rozhovor v čeledníku.
Čeládka se v něm tehdy mezi sebou náramně bavila tím, jak paní Kateřina pokaždé netrpělivě vyčkává, až zase pan Čeněk odjede někam za úřední povinností, anebo za zábavou, a potom vyklouzne z hradu za svým milým, kterým není nikdo jiný, než pan Jindřich z Dubé a na Humpolci. Že zatímco jeden obstarává lesy, druhý mu pytlačí přímo u něj doma.
Do Čeňka po těch posměšných slovech „vjelo deset čertů“. Samou zlostí zrudl ve tváři, na čele mu naběhla velká žíla a v uších se mu rozhučel vodopád. Přehnal se jako vichřice hradním nádvoří do patra starého paláce, kde znaveně klesl na lavici. Vzápětí si nalil sklenku vína, kterou naráz vypil, a pak si při dalších sklenkách začal v duchu skládat střípky z té nepěkné skládačky.
Náhle viděl zcela zřetelně všechny ty letmé pohledy, úsměvy a náhodné dotyky, které si ti dva při setkání vyměňovali. Všechny ty Kateřininy kvapné odchody z večerních hostin, Jindřichovi výmluvy pro předčasné odjezdy z Lipnice… Před očima mu letěly různé další doklady jejich nevěry, ale také plány jeho pomsty, z nichž se mu však ani jeden nezdál dostatečně krutý.
Říká se, že alkohol otupuje smysly, ale v případě pana Čeňka to tak úplně neplatilo. Kolem půlnoci se totiž zdvihl z lavice a na vratkých nohách se dopotácel do Kateřininy ložnice.
Zastihl ji tam již tvrdě spící. Rozpuštěné dlouhé vlasy barvy žita jí při tom rámovaly její krásný obličej, na který dopadalo otevřeným oknem bledé měsíční světlo.
Byla nádherná!
Čeňkovi se při pohledu na její zdánlivou nevinnost zatočila hlava, až se musel opřít o zárubeň dveří. Na chvíli si při tom připustil možnost, že by jí mohl vše prominout.
Ale byl to jen kratičký světlý záblesk v Čeňkově zlostí potemnělé mysli. Než nastalo ráno slunného letního dne, byl plně rozhodnut, co udělá.
Nejdříve zamkl Kateřinu v jejím pokoji a poté s hrstkou nejvěrnějších vyrazil k humpoleckému hradu. Z něj Jindřicha celkem hladce vylákat pod záminkou lovu kance. Sotva s ním pak bok po boku vjel do přítmí blízkých Orlovských lesů, srazil ho nečekaným úderem své pěsti z koně.
Jindřich po pádu zůstal ležet na zemi s vyraženým dechem. Díval se široce otevřenýma očima na Čeňka a trhavě ho prosil, ať ho po právu zabije, ale Kateřině ať neubližuje. I v posledních chvílích svého života na ni očividně myslel, neboť se při vyslovení jejího jména neubránil úsměvu.
Čeňkovi tím jenom připomněl výsměch jeho čeledínů a podlou zradu, kterou od svého souseda nečekal.
Měl s ním sice kdysi velkou rozepři, za níž mohl lstivý Malovec z Pacova, ale ta už byla dávno zapomenuta. Čeněk se proto domníval, že od té doby našel v Jindřichovi dobrého přítele a o to více ho jeho zlý skutek ranil.
Tasil tedy meč a po poslední výměně pohledů Jindřichovi uštědřil smrtelnou ránu přímo do srdce. S jeho tělem, naloženým na koně, se posléze pomalu a oklikami vrátil na Lipnici, kde nařídil čeledínům uložit Jindřichovo tělo do výklenku v opravované hradní kapli.
To ale nemělo být všechno. Na jeho rozkaz přivedli pohůnci do kaple vzpouzející se Kateřinu a zaskočeného kováře, jemuž Čeněk přikázal, aby jeho nevěrnou ženu přikoval do výklenku k Jindřichově mrtvole. Než to stačil kovář dokonat, opil se sluhy přineseným vínem natolik, že ze sebe stěží vysouval další příkaz, aby byl výklenek zazděn. Pacholci a čeleď s jeho vykonáním váhali, ale pod Čeňkovými pohrůžkami smrtí tak nakonec učinili.
Nebohá Kateřinina při kladení kamenů úpěnlivě prosila o milost a o slitování, ale s posledním vsazeným kamenem zazdívky její křik ustal.
V kapli se tak rozhostilo hrobové ticho, rušené jen tichými kroky vytrácejících se sloužících. Nakonec v ní zůstal jen samotný Čeněk, který celou noc proseděl před zazdívkou, jako kdyby přemýšlel, zda ještě Kateřina žije, anebo jako kdyby váhal, zda to nepřehnal a zda ji nemá osvobodit a odpustit jí.
Neučinil tak ale, a proto se od toho dne na lipnickém hradě začaly dít podivné věci.
V kapli se ze zazděného výklenku ozývaly záhadné zvuky, i když v ní už dávno nemohl být dýchatelný vzduch, po celém hradě se sami od sebe otevíraly dveře, i ty zamčené, a mnoho lidí spatřilo na hradbách přízrak paní Kateřiny, němě spínající ruce.
Viděl ji i sám Čeněk, který kvůli tomu začal trpět ještě většími výčitkami svědomí a ještě více pít. Nakonec se upil k smrti, čímž Lipnice dostala nové pány, s nimiž přišly nové legendy a pověsti.
Zda byl onen tetami vyprávěný příběh pravdou nebo ne, těžko říci.
Jisté ale je, že při barokních úpravách lipnické hradní kaple byl odkryt dávno zazděný výklenek ve zdi. V něm byly po vybourání nalezeny dvě lidské kostry, z nichž jedna na sobě měla zbytky brnění.
Pragmatici tvrdí, že se ve skutečnosti jednalo o ostatky hradních pánů, které byly původně pohřbeny pod podlahou kaple, ale při nějaké její opravě byly vyjmuty a zazděny do již nepotřebné niky. Podobné nakládání s pozůstatky po zemřelých totiž máme doloženo v mnoha středověkých svatostáncích.
Avšak citliví lidé mají v kapli podivný pocit, jako kdyby přišli do míst, kde se odehrálo něco strašného. Cítí jakési mrazení na zádech a některým jakoby vrůstaly nohy do země.
Komu z nich dáte za pravdu, je jen na vás. Stačí se jen na Lipnici vypravit a přesvědčit se na vlastní oči a kůži.
Marie Loskotova
