Aneb hloubková studie mužů = kuchařů z pohledu ženy. (Uvedeny jsou „vzorkové typy“, se kterými se lze setkat v běžném životě, netýká se kuchařů – profesionálů.)
Já proti mužskejm nic nemám. Naopak. Ale neumějí vařit. Jó, dělat to, čemu se dneska moderně říká „cuisine“, to možná. Šoupněte je do nějaký velký kuchyně se spoustou kuchařů a kuchtíků, na který můžou křičet, a dokážou usmažit nějaký to vajíčko, umělecky ho naaranžovat na talíř a tuhle obložit zeleninou a támhle podložit listem něčeho dost pofiderního, ale řekněte jim, že maj vařit den co den houfu věčně hladovejch dětí za šest pencí, a dostanou z toho migrénu. Troufla bych si říct, že by se našli i chlapi, co by to dokázali, ale obyčejně když slyším ženskou, jak vykládá, že ten její vaří, tak si to představím tak, že má recept na něco drahýho a složitýho, co uvaří dvakrát do roka. A pak ještě nechá pánve a kastroly ve dřezu, aby se „odmočily“.
(Terry Pratchett: „Kuchařka stařenky Oggové“)
I. Do první skupiny patří muži, kteří zásadně nikdy nevaří. Buď jsou natolik líní anebo v tomto směru natolik nešikovní, že zvládnou maximálně namazat chleba máslem a otevřít konzervu sardinek. Do této sorty patří můj tatínek, ač člověk jinak velice šikovný a zručný, uvařit dokáže akorát čaj, a to jen díky tomu, že existují varné konvice. Pochybuji, že vůbec ví, jakým způsobem se aktivuje kuchyňský sporák (a řekla bych, že to ani vědět nechce).
II. Ve druhé skupině se nachází muži, kteří jsou schopni uvařit, jsou-li k tomu přinuceni okolnostmi. V jejich případě nikdy není jisté, zda započaté dílo dokončí a pokud ano, zda toto jídlo bude poživatelné a kuchyň nadále použitelná. Typickým příkladem kuchaře z donucení je můj syn, který začne vařit, když já odjedu na čtrnáctidenní dovolenou a po jednom týdnu konzumace párků, hamburgerů a hranolek dostane zažívací potíže. Ačkoliv si jinak potrpí na dobrou krmi, dostane-li se k vařečce on, netrvá až tolik na kvalitě a kreativitě. K uspokojení chuťových pohárků mu rázem stačí přičmuzená flaksa s rozvařenými bramborami, dál jeho kuchařská fantazie skutečně nejde. Anebo se prostě řídí heslem „V jednoduchosti je krása“. Bohužel (k mé lítosti) – jednoduchost jím připravovaných pokrmů je nepřímo úměrná k zaneřáděnosti kuchyně. Takže po návratu ze své dovolené mě s otevřenou náručí vítá kuchyň zaobalená do zežluklého tuku kapajícího ze stropu a stékajícího ze stěn. Abych i nadále mohla naši kuchyni využívat, musím umýt veškeré nádobí, které synek vytahal i z těch nejzapadlejších koutů linky (z některého odstranit zbytky plesnivého neidentifikovatelného jídla), z okna seškrabat pozůstatky jakéhosi těsta (možná bramborové kaše – nelze určit), psovi odlepit z chlupů ublemtané skořápky od vajíček, vřískající kočce vyšesat ze srsti moučné žmolky, omýt skříňky, vydrhnout černé škvarky ze sklokeramické desky na sporáku, seškrabat umaštěný vrchní nátěr stropu (stejně už začínal opadávat) a následně nechat vymalovat. Je snad zbytečné podotýkat, že po úklidu své kuchyně bývám zralá na další 14denní dovolenou, ovšem strach už mi nedovolí udělat stejnou chybu dvakrát. Nakonec ale během roku na tyto útrapy zapomenu a další léto jedu na dovolenou znovu, čímž se dostávám k jedinému pozitivu celé věci – každý rok máme nově vymalovanou kuchyň.
Na základě této své zkušenosti mohu důvěryhodně potvrdit, že první typ mužů je pro život daleko snesitelnější než typ druhý. I když je v kuchyni naprosto nepoužitelný, alespoň nepřidělává práci navíc.
III. Pak existují muži, kteří se vyrovnají typickým českým kuchařinkám a jsou schopni uvařit jakoukoliv klasiku. Jejich výtvory sice postrádají nápad a experimenty, ale chutnají dobře.
Muži z třetí kategorie jsou konzervativní, nevaří delikatesy ani žádná jídla, z jejichž názvu nepoznáte, zda se jedná o pokrm či o japonský překlad věty „Nejneobhospodařovávatelnějšími pozemky jsou louky na Šumavě“. Tito muži nepodléhají kuchařské vášni a ke sporáku se postaví pouze tehdy, políbí-li je jakási múza. Žel bohu, nestává se tomu tak často, jak bysme si my ženy někdy představovaly.
Do této skupiny bych zařadila svého manžela. Dokáže stejně dobře uvařit moravské vrabce jako nasmažit kopu bramboráků či nadýchaných koblih. Ač je takový muž hodný závisti od žen vlastnících muže z I.nebo II.kategorie, nutno podotknout, že činnost i tak dokonalého muže skrývá jistá úskalí. Takový muž se totiž díky tomu, že neobývá kuchyni často, špatně v tomto prostoru orientuje. Při tvorbě svého majstrštyku tak potřebuje nepřetržitou asistenci osoby, která jeho neznalost terénu kompenzuje a podává mu k ruce veškeré potřebné propriety. Ano – to je přesně ten moment, který už byl nesčetněkrát humorně popisován, kdy například muž neuvidí v lednici máslo, byť by se ono nacházelo přímo v jeho zorném poli.
Nutno dodat, že můj manžel zdárně navaří a napeče a kuchyň po sobě vždy vzorně vyčistí, nádobí umyje a uklidí. Nutno ovšem také dodat, že nádobí uklidí na jiné místo, než odkud jej vzal, tj. na místo, které jemu připadá jako více vyhovující. Problém spočívá v tom, že jdu-li po pár dnech vyndávat formu na bábovku, na místě obvyklém ji pochopitelně nenaleznu. Bohužel – manžel si již nevzpomíná, kam formu uklidil, a tak nemohu péci bábovku až do té doby, kdy formu mimoděk objevím mezi svátečním porcelánovým servisem.
Pro správnou představu typu muže ze III.kuchařské kategorie musím zmínit ještě jednu historku z manželova kuchaření, a to poměrně nedávnou. Bylo krátce před Štědrým dnem a můj drahý se rozhodl připravit sardinkovou pomazánku. Použil ruční elektrický mixér a vzhledem k tomu, že zvolil nižší misku a neúměrně tomu vysoký počet otáček, začaly v neuvěřitelné rychlosti od sekacích nožů mixéru odlétávat cucky mastného másla spojeného s ještě mastnějšími rybičkami. A to přímo na čerstvě předvánočně umyté okno olepené výzdobou a na vánočně načančaný parapet se všemi těmi jablíčky, oříšky, hvězdičkami, svíčičkami a podobnými pičičárničkami. Když jsem spatřila vedlejší efekt přípravy rybí pomazánky, nejdříve jsem myslela, že to se mnou švihne o zem a nadcházející vánoční svátky strávím na jednotce intenzivní péče. Poté, co mi manžel začal tvrdit, že ty plivance vypadají jako sněhové vločky (byť poněkud špinavější) a že tím vlastně dotvořil vánoční atmosféru v kuchyni, pojala jsem chuť vzít pomazánku a „zasněžit“ s ní manželovu zamilovanou zrcadlovku NICON. Zabránila mi v tom pouhá obava, že bych se nemusela dočkat toužebně očekávaných vánočních dárečků.
IV. Do čtvrté skupiny spadají muži gourmeti, milovníci jídla a labužníci. Nevaří proto, že by museli, nebo že by je to zrovna napadlo, ale z důvodu, že jim to činí požitek. Jejich kuchařský um je přímo kreací na dané téma a do konečného výtvoru vloží kus sebe samého. Většinou si vyberou nějaký recept podle Edouarda de Pomiane anebo alespoň od Jamie Olivera a s fantazií i s citem pro věc jej přemění v recept úplně nový. Výsledný efekt bývá vždy dokonalý (jak by řekli Kluci v akci: „Je to luxusní“) a kuchař také za něj očekává neutuchající chválu. O pokrmu nutno vést zasvěcenou konverzaci ve smyslu: „Ta terina z husích jater má příjemně oříškovou příchuť. Jedná se o pinie?“ Ze zážitku při konzumaci bude nakonec žít po několik následujících dnů, neboť pro svůj delikátní pokrm vyčerpá celoměsíční rozpočet. Muž ze čtvrté kategorie totiž nikdy nekoupí vepřovou plec a sáčkovanou rýži ve slevě. Muž ze čtvrté kategorie nakoupí argentinskou svíčkovou, amerického humra, zaručeně pravé shitake, sušenou mořskou řasu, proscuitto sušené na italském sluníčku a Chateau Canon La Gaffeliere, ročník 2002.
Do této skupiny zapadá můj bratr, gourmet šmrncnutý gurmánem. Rád a dobře jí, stejně rád a dobře i vaří. Kulinářství je jeho koníčkem a když o jídle zrovna nemluví, tak na něj aspoň myslí. Ve své miniaturní kuchyni dokáže připravit filet z bretaňské kambaly v kaštanovém pyré či vepřovou panenku pečenou v pergamenu s mandlovou omáčkou, za kteréžto pokrmy by se nemusel stydět ani Gordon Ramsay. Možná by se zdálo, že muž schopný takových kulinářských výtvorů je tím pravým pokladem do každé kuchyně, nutno si ovšem uvědomit, že pokud by se takto měly stravovat například malé děti, zaručeně by je opařený červený humr s černými kukadly rozplakal a kaštanové pyré by jim vyvolalo dávivý reflex, nehledě na to, že ve finančně méně zabezpečené domácnosti by po několik dnů následujících po hodech byla rodina nucena stravovat se více než skromně. Navíc muži patřící do této skupiny nikdy po sobě neuklízí, neboť zastávají názor, že ten kdo vaří, nemyje nádobí. Kdybychom měli na Humpolákovi ponechat prostor bratrově partnerce, aby se k tomuto vyjádřila, myslím, že by redakční systém zkolaboval.
Z výše uvedené analýzy tedy vyplývá, že nejpřijatelnějšími muži = kuchaři jsou pro typickou českou domácnost ti ze III.kategorie.
No, nejsem já klikař? 🙂
