Obětavost! Ta zachránila mládež v Humpolci. Šest let práce je vidět

Mládežnický hokej v Humpolci upadal, pak ale přišla parta tatínků…a za šest let je za nimi vidět kus práce. Další impuls dal klubu Tomáš Maršík, který si přes úvodní oťukávání vybudoval pozici kvalitního trenéra a nyní řídí celou sportovní stránku. Velkým plusem pro malý klub na Vysočině je nedávná rekonstrukce zimního stadionu, kde by mohla v budoucnu hrát jihlavská juniorka.

Jak probíhal restart hokeje v Humpolci?
Začalo to zhruba před šesti lety, když tři tatínci začali chodit na led se svými dětmi. V té době už v Humpolci mládežnický hokej končil, ale spíš tam vůbec nebyl. Znova to nastartovali svými dětmi. Dva tatínci si udělali trenérskou licenci C a pomalinku to začalo fungovat na nějakých dvanácti dětech. Já osobně jsem v klubu pátou sezonu, neříkám, že jsem spouštěč, ale začalo se na tom pracovat. Každý rok nám přibývá deset až patnáct dětí, takže jich dneska máme asi devadesát. V tom se odrazila šestiletá práce.

Co bylo v začátcích nejtěžší, aby se hokej zase nastartoval?
Obětavost. Obětavost rodičů, aby to chtěli dělat pro děti a věnovat tomu čas. Šlo o ty tři chlapy na začátku. Já jsem přišel, když už to bylo rozběhlé a začínala fungovat školička bruslení. V té době sem dojížděl pan Milan Chalupa, který byl tehdy regionální trenér v začátcích. Pomalinku se to začalo zvedat díky darovanému času těch lidí, kteří by svůj čas mohli využít pro sebe a své rodiny, ale dali ho hokeji.

Víte, jak vypadal hokej před restartem přibližně před šesti lety?
Vím, protože jsem tady hrál po konci kariéry nižší soutěž za vedlejší vesnici. Nahlížel jsem a sledoval jsem to zpovzdálí. Dělal to tady pan Jirka Hynek, který tomu dával hodně a držel celý klub, byl předsedou, pokladníkem, pořadatelem, všechno bylo na něm. Z každého ročníku bylo jenom pár dětí, takže se pak domluvilo, že by děti chodily hrát do Pelhřimova. V ten moment přišli tatínci a začali to nějakým způsobem dělat sami. Mládežnický hokej v Humpolci fungoval, ale nikdy ne na takové úrovni, na které je to teď.

Mohl byste jmenovat ony tatínky? A fungují ještě v klubu?
Ano, ano, fungují. Tím hlavním byl Ivan Mokrý, což je dneska vlastně šéf klubu. Pan Miloš Vak je aktuálně mým asistentem u starších žáků a pan Rastislav Hnik, který pomáhá na tréninku u starších a mladších žáků, je ekonom klubu a jdou přes něj finance. Pan Mokrý hokejista nebyl, takže po mém příchodu se začal věnovat spíše chodu klubu po manažerské stránce. S mým zapojením v klubu přišli i mladí trenéři, které jsem oslovil a dneska hrají za áčko. Začali jsme to budovat na mladých trenérech.

Jak se vyvíjela vaše pozice v Humpolci?
Pozici jsem ze začátku neměl úplně jednoduchou. (směje se) Pan Mokrý mě neznal. Pamatuju si to jako dneska, přišel jsem za ním do kabiny, ve které teď sedím, zaťukal jsem na dveře a řekl jsem mu, že jsem hrál hokej a chtěl bych pomoci mládeži. Koukal na mě, ale pak řekl, abych přišel. Nechtěli mě k tomu úplně pustit a oťukávali si mě. Začal jsem s malými a postupně mi pouštěli uzdu více a více, abych se mohl rozvíjet. Hned jsem si udělal licence C a B. Před třemi lety jsem dostal možnost být trenérem do malých klubů, dnes je to projekt Trenéři žáků Českého hokeje. Teď už mám pozici takovou, že jsem šéftrenér a ve sportovním úseku přes mě jde všechno. Mám volné ruce, asi jsem ukázal, že to jde nahoru. Důvěřujeme si a funguje to.

Začal se zvedat i zájem o hokej?
V začátcích zájem moc nebyl, protože historie hokeje v Humpolci není taková. Válcoval nás fotbal, kde ta historie je a byl na tom lépe. Zájem nebyl, bylo to těžké, ale začali jsme to dělat. Ukázali jsme lidem, že to děláme srdcem a dělat to chceme. Nabalovalo se to a dneska už se stává, že nám někteří kluci přijdou z fotbalu do hokeje. Víte, jak to bývá. Humpolec je malé město, má okolo jedenácti tisíc obyvatel, když jsou reference dobré, už to jde. Teď už je zájem o hokej větší, ale není to žádný boom. Každý rok nám přijde až dvanáct dětí, do školičky bruslení jich chodí každou neděli čtyřicet.

Foto: Daniel Zadina

Jak jste na tom aktuálně s počty dětí napříč kategoriemi?
Kategorie máme všechny. Mladší a starší žáci hrají krajskou soutěž, což je poprvé v historii. Pak máme všechny třídy od páté do první až po přípravku. Všechny kategorie, které svaz vypisuje, máme. Aktuálně máme devadesát dětí v klubu. Hodně dětí máme od ročníku 2010, to je taková naše vlajková loď. Od nich počty rostou nahoru, jen u mladších a starších žáků to máme na hraně, ale bojujeme. Snad sezonu zvládneme.

Pomáhá vám projekt Pojď hrát hokej a akce Týden hokeje?
Pomáhá nám to docela dost. Samozřejmě největší boom byl někdy před třemi lety v lednu, kdy jsme se Týdne hokeje zúčastnili poprvé. To jsme tu měli asi šedesát dětí, se kterými jsme byli snad čtvrtí v republice. Teď je to slabší, chodí nám pětadvacet až třicet dětí, ale z toho přiskočí přibližně deset dětí až do hokeje. Taky máme nízký úbytek, jestli skončí jeden kluk za sezonu. Nestává se to.

Máte, co se týče kategorií, ambice hrát dorost a třeba i juniorku? Nebo se chcete soustředit jenom na žákovský hokej?
Myslím, že to ještě chvíli budeme mít těžké, abychom udrželi dorost. Ve starších žácích máme méně dětí a máme to poskládané z více ročníků, takže tam to zatím nepůjde. Náš názor je, abychom se drželi do starších žáků a pak kluky pouštěli, protože půjdou někam na školy. Nebylo by to do budoucna špatné, třeba za čtyři roky, kdyby tam doskočil ten silný ročník 2010, což je teď pátá třída. Pak by mohli hrát i dospělý hokej u nás v krajské soutěži, kterou tu máme.

Řešíte nějaké partnerství s okolními většími kluby?
Chtěli bychom nějaké partnerství navázat, bavíme se o tom, protože by to tak mělo fungovat, aby si kluby pomáhaly. Pokud by se nám podařilo vyprodukovat dva až tři kluky, kteří by mohli hrát v Jihlavě, mohli bychom být jako klub spokojení. Myslím, že to reálné je a bude, když tu vidím nadšení rodičů a hráčů.

Foto: Daniel Zadina

S počty trenérů jste na tom také dobře, nebo je náročné shánět další?
Zatím si vystačíme. A složité to pro mě není. Jako trenéry jsem oslovil současné hráče A-týmu a všichni mi kývli. Většina kluků mě znala z nějaké historie, protože jsou přibližně o deset let mladší. Mám tu kluky, kterým je dvacet a jdou na vysokou školu. Navíc jsem před dvěma sezonami začal trénovat tým mužů, takže jsem u nich byl zase blíže. Zatím mi jdou na ruku, koho jsem oslovil, přesvědčil jsem ho, že by tu měl trénovat, že to děláme dobře a jsme dobrá parta. Zatím nechci sahat do rodičů, jediný tady trénuje vlastně pan Miloš Vak. Všechno jsou trenéři, kteří nemají nic do činění s děcky. Jeden tatínek pomáhá střílet na gólmany trenérovi gólmanů.

Jak jste získal někoho na takovou speciální pozici, jako je trenér brankářů?
Před dvěma lety se mi podařilo přesvědčit brankáře Honzu Zoura, aby trénoval děti. Reference máme v tomto ohledu dobré. Honza se dětem věnuje a je zároveň i učitel tělesné výchovy v Pelhřimově a v Humpolci chytá již dlouho. Pamatuju si ho tu ještě v dobách, kdy jsem na klubu nebyl. Přesvědčil jsem ho, má volnou ruku, dělá to podle sebe a dělá to dobře. V kostce tedy máme trenérů dostatek.

Máte nějaký důvod, proč nechcete mít trenéry z rodičů?
Zaprvé jsem tu neměl tatínka, který hrál hokej, takže to jsem úplně nechtěl. Spíš jsem chtěl přesvědčit mladé kluky, kteří tu jsou, aby měli dětem co ukázat po bruslařské i herní stránce. Když budu mít možnost, aby tu byli kluci, kteří hrají, budu radši spolupracovat s nimi. Víme, jak to s rodiči občas bývá. Je potom potřeba je trochu usměrnit, když se z nich stávají trenéři.

Foto: Daniel Zadina

Co je u vás stěžejním motivem výchovy žáků?
Preferuju bruslení, takže se snažíme kluky naučit bruslit a až potom jim dáváme puk. Někteří jsou zastánci toho, aby hráči dostali puk hned, já jsem toho zastánce nebyl a nejsem. Bojoval jsem s tím, chodili za mnou rodiče a ptali se mě, proč děcka nehrají více s pukem. Snažil jsem se jim to vysvětlit, že chci, aby uměli bruslit a hokejka potom dojde sama anebo jim to půjde jednodušeji, když nebudou muset přemýšlet o bruslení. Chvilku to trvalo, musel jsem je přesvědčovat, ale přineslo to ovoce. U malých dětí se snažíme bruslit, děláme koordinační cvičení, aby se zlepšila motorika.

Děláte nějaké akce navíc?
Vícesportovní turnaje zavedl někdy před dvěma lety svaz, ale já si myslím, že trenér, který to vidí, do toho nemusí být tlačený. Loňskou sezonu jsme odehráli tři přátelská utkání proti stejně starým fotbalistům. Začal jsem tady s dětmi dělat to, co jsme dělali i my, když jsme byli malí. Mladší a starší žáci teď měli soustředění, do nedalekého tábora jsme jeli na kolech, kde jsme trávili víkend. Velcí kluci měli triatlon, menší měli duatlon, dělali jsme i noční hru, která byla noční můrou pro všechny.

Jakto?
Od rodičů jsem si vyslechl, jestli to nepřeháním. Strachovali se, aby to děti zvládly. Byly tam trochu slzy, nejistota a obávání se, co bude. Když jsme pak udělali výsledek, všichni byli nadšení a byli rádi, že to zvládli. Děcka to dají a neměli bychom jim dělat prostředí pro to, aby to nedala, bránit je. Rodiče jsou spíše opatrní a říkají „nejezděte moc na kole“, děti potom dojely dvacet kilometrů tam i zpět.

Máte vztahy s rodiči dobře nastavené?
Já si myslím, že ano, ale je to otázka i na ně. Já osobně nemám problém. Co slýchám od manželky, která tu funguje taky, že jsem tvrdý. Dokážu být přísný, rodiče ze mě mají respekt, ale jsem schopný si se všemi sednout a pokecat. Nemám problémy. Někdy je to těžké, člověk jim musí říct věci do očí, což není příjemné pro mě ani pro ně, ale je to důležité. Dneska je taková doba, že to rodiče často neřeknou a spíš vám to napíšou, už ani nezavolají. Takže dělám osobní schůzky. Jednou měsíčně děláme schůzku s každou kategorií.

Foto: Daniel Zadina

Osvědčilo se vám to?
Osvědčilo. Řeknu jim tam, co je v plánu a co chceme, ptám se jich, jestli mají nějaké připomínky na trenéry. Hlavně se jim snažím říkat, aby komunikovali, ať se nedozvídám od někoho jiného, že je nějaký problém. Žádný učený z nebe nespadl, takže i my trenéři můžeme dělat chyby. Myslím, že mám vztahy dobré. Necítím, že by mi někdo dělal nějakou levou. Nakonec jsme to museli i trochu upravit, takže se potkáváme osobně, protože se občas bojí na něco zeptat, když neví, jestli to třeba není nevhodné. Když mám něco na konkrétního hráče, volám si je individuálně. Pokud mám problém, volám si rodiče hned, když nemám problém, chodí rodiče a říkají, že ještě nebyli na schůzce. Když mám zrovna čas, sedneme si do trenérské kabiny, udělám jim kávu a popovídáme si i o jiných věcech než o hokeji.

O čem třeba?
Nejsem žádný výživový poradce, ale taky čtu, takže jim poradím kolem stravy. Například, že se dětem nemůžou dát hranolky před zápasem. Se stravováním se tady taky hodně bojovalo, odbourávaly se špatné návyky a odbourávají se doteď. Někdo to dodržuje, někdo s tím má problém, ale většina to dodržuje. Jsou takoví, že pokud něco řekneme, snaží se to plnit.

Snažíte se tady na stravu tlačit?
Trochu se vrátím do minulosti. Já jsem s hokejem skončil v určitém věku, protože u trenérů je vždycky někdo oblíbený a další ne. Trenéři se scházeli s určitými rodiči, měli své mejdany a já jsem to štěstí bohužel neměl. Naši k tomu nebyli, taťka trénoval jinou kategorii a mamka na to zase tolik nebyla, ale ne že by mě nepodporovala. Naštval jsem se a skončil jsem s tím, že pokud mám něco dělat a trénovat, chci být zodpovědný sám za sebe. Začal jsem dělat silniční cyklistiku, jezdil jsem české poháry a podobě i na úrovni s českými profíky, jako je například Zdeněk Štybar. Cyklistika je na to hodně a hodně přísná. V individuálních sportech si člověk musí životosprávu hlídat. Řeknu to upřímně, ale pokud se hokejista přejí a zrovna mu to nejde, trenér ho dá do třetí lajny, ale tým pořád nějak jede. Když bude cyklista nezodpovědný ve stravování, vlak mu ujede jenom jednou a závod už nikdy nevyhraje. Měl jsem možnost spolupracovat například s osobní doktorkou Katky Neumannové, která mi řekla, ať před výkonem dodržuju, co je potřeba, a po výkonu si dám něco, co tělo chce. Toho se já držím. Takže jestli chtějí rodiče dát dítěti hranolky, dejte mu je, ale ne před zápasem a ne často. Je to na rodičích. Nejsem v tomto přísný, ale chci, aby kluci jedli s rozumem. Po zápase, když jsou kluci bez energie, ať si klidně nějaké to ne moc zdravé jídlo dají.

Foto: hokejhumpolec.cz

Trochu jste nakousl i celosvětový problém…
Děti jsou obézní, protože nemají pohyb a jedí to stejné, co jsme jedli my. Ale my jsme měli hrozného pohybu, byli jsme venku, takže jsme všechno vyběhali. Nevzpomínám si, že bychom jedli nějaké light jogurty. Jedlo se máslo, řízky se dělaly na sádle, ale fungovalo to, protože jsme měli pohyb. Jestli mají děti dneska deset hodin pohybu za týden, my jsme měli třicet, což se někde musí ukázat.

Pořádali jste i dobročinnou akci. Mohl byste přiblížit, o co šlo?
Dělala se sbírka pro brášku jedné naší hokejistky v ročníku 2012, protože má tělesný handicap. Pomáhali jsme a vybíraly se prostředky na zdravotní vozík. Díky Danu Dolejšovi, který je z Humpolce a chytá za Vítkovice, se udělal zápas. Přivedl extraligové hráče a jeho tým hrál proti našemu A-týmu. To byla hezká akce. Dopoledne hrály děti fotbalový turnaj a odpoledne byl ten velký zápas. Tohle jsme dělali loni, ale letos jsme kvůli koronaviru nemohli.

Na závěr: Mohl byste přiblížit, co všechno probíhalo v rámci rekonstrukce zimního stadionu?
Rekonstruovala se ledová plocha a zužovalo se hřiště, protože jsme měli ještě starší parametry. Na každé straně se ubral metr, takže máme na šířku osmadvacet metrů. Udělalo se nové chlazení a nové mantinely už s parametry, které mají být. Zázemí zůstalo stejné, řešila se strojovna, ale vidět jsou jenom mantinely a střídačky. Největší investice je schovaná za zdí, takže lidi, kteří do toho nevidí, si třeba i klepou na čelo, protože za 45 milionů vidí jenom nové mantinely.

V čem vám rekonstrukce nejvíce pomůže?
V létě, když nebyl led, betonová plocha byla ve špatném stavu, drolilo se to. Nebylo to optimální, takže jsme nemohli zimák využívat v létě třeba pro nějakou střelnici, nebo abychom se schovali před deštěm. To nám pomůže, protože plocha je nová a natřená, takže od dubna to budeme moci využívat jako tělocvičnu. Jsem rád, že se tohle udělalo, protože se nám zimák zase zvedl. Jsou rodiče, kteří jezdí s dětmi po kempech a říkají mi, oni tam mají tohle a tohle. My to bohužel nemáme, ale ještě můžeme být rádi za to, co máme, protože někteří jsou na tom o dost hůře. Viděl jsem letos poprvé Velkou Bíteš a říkal jsem si, že by to měli rodiče vidět. Máme dobré zázemí, mohlo by to být lepší, ale jsem rád za to, co tu máme.

Přijdou ještě nějaké další úpravy?
Do budoucna budeme potřebovat kabiny. V téhle oblasti se teď něco rýsuje, protože by sem měla jít hrát jihlavská juniorka, když budou mít rekonstrukci zimního stadionu v Jihlavě. Dělá se i projekt na dvě velké šatny a jednu šatnu pro rozhodčí. Jestli to dopadne, na příští sezonu by to mělo být pro juniorku připravené. Pak bychom to mohli využívat my.

Jak moc vám město pomáhá s chodem klubu?
Máme od města hroznou podporu, dotují nám veškeré ledy pro mládež, takže klub to nestojí nic. Když jsem začínal, měli jsme pro mládež dvě hodiny týdně na ledě, teď máme čtyři hodiny denně, a není v tom problém. Za to městu patří velké díky. Jdou nám v hodně věcech na ruku a dělají pro sport hodně věcí. Je tady nedostatek tělocvičen, takže bychom tady chtěli vedle zimáku jednu, kde je volný plac. V jednom areálu je tu zimák, koupaliště, fotbalové hřiště, hřiště s umělou trávou nové generace, takže je to pestré. Kdyby byla tělocvična, do které bychom i třeba s fotbalisty mohli ze šatny jenom vyběhnout před tréninkem a po tréninku, bylo by to super. Tělocvičen je nedostatek a bojujeme s tím, protože spolků a partiček, které si něco chtějí zahrát, je hodně.

Foto: hokejhumpolec.cz

Foto: hokejhumpolec.cz

Foto: Daniel Zadina

Foto: Facebook Hokej Humpolec

Foto: Daniel Zadina

Foto: Daniel Zadina

Foto: Daniel Zadina

Foto: Daniel Zadina

Foto: Daniel Zadina

Foto: Daniel Zadina

Foto: Daniel Zadina

Foto: Daniel Zadina