Překladatel a básník Jan Zábrana si do svých deníků kdysi zapsal, že rozlišuje mezi Rusy a „rusáky“. Rusové byli ti, které z ruštiny překládal – Mandelštama, Jesenina, Platonova, Solženicyna, Cvetajevovou, Baabela nebo Pasternaka. Rusáky myslel Zábrana ty, kdo těmto a dalším milionům lidí v Sovětském svazu a jeho satelitech znepříjemňovali život, zakazovali je, pronásledovali, vyháněli do exilu, nebo na smrt týrali v gulazích.
S dělením, které jsem se dočetl v Zábranových denících, vydaných zkraje 90. let, jsem si dodnes vystačil.
Poslechněte si pořad Českého rozhlasu Vltava zde: https://vltava.rozhlas.cz/petr-vizina-nasi-vlastni-rusaci-8476716
Opovržlivé označení „rusáci“ má u Zábrany, jak mu rozumím, vlastně jen málo společného s národností, jazykem, nebo kulturou, ale naopak mnoho co do činění s tehdejší sovětskou mocí. U nás držela u vesla ty, kdo zvali tanky bratrských armád v osmašedesátém. V tom smyslu by se dalo říct, že existovali naši vlastní „rusáci“.
„V hodinách, kdy v Polsku stříleli do dělníků, promlouval v Praze do rozhlasu Vladimír Michna, šéfredaktor časopisu Sovětská literatura, o dobrotivosti, ušlechtilosti a mimořádném spisovatelském talentu Leonida Brežněva,“ poznamenal si překladatel hořce do deníku koncem roku 1981.
Rozdíl mezi Rusy a rusáctvím byl Zábranovi zjevný také z toho, jakou rusky psanou literaturu v tehdejší době tlačily oficiální kulturní kanály. Nedlouho po rozhlasovém projevu o Brežněvově spisovatelském mistrovství si Zábrana v delším zápisku všímá překvapivé věci – ačkoliv mají s režimem konformní autoři všemožnou oficiální podporu, nakonec se vedle nich prosazují ti, kteří to s panující rudou mocí neměli jednoduché a často byli zakazováni. Jinak řečeno, s trochou nadsázky, že všiml si, že ono rusáctví s Rusy stejně nakonec prohrává.
„Skoro po třiceti letech práce, chtě nechtě, někdy bezděčně, aniž si to uvědomují, jsou nuceni tyhle autory brát,“ píše Zábrana o spisovatelkách a spisovatelích, které četl i překládal. A pokračuje: „Jsou jimi obklopeni, zatímco jejich idoly se proměnily v papírové draky, oficiálně sice neškrtnuté, ale vybledlé, nikoho nezajímající. Kdo čte ty jejich Majakovské, Fadějevy, Gladkovy a Ostrovské? Jména jako Krymov, Ovečkin, Isakovskij už jsou zapomenuta úplně,“ vypočítává překladatel Zábrana.
Shrňme tedy, rusáctvím je míněna neomalená a tupá moc bez paměti, s jakou se Jan Zábrana setkával doma v Humpolci už od osmačtyřicátého. Krátce na to mu totiž komunisté zavřeli oba rodiče, činné v národně socialistické straně, na dlouhá léta do vězení a vlastně tím oba utrápili. Zábrana vnímal „rusáctví“ jako synonymum pro utrpení svých nejbližších, ale představu o Rusech máme i díky jeho obdivuhodným překladům z ruštiny.
Zábranovy překlady i jeho osobní úděl mi dodnes slouží k dělení mezi Rusy a rusáctvím. Pamatuju léto strávené koncem 80. let v Moskvě, oproti Rusům v ulicích mi byrokrati a svazáci doma v Československu připadali s jejich řečmi o perestrojce jako rusáci, ačkoliv jsem tehdy samozřejmě netušil, co píše Zábrana ve svých denících.
V hořkém životě toho beznadějně smutného muže má tohle dělení na Rusy a rusáky víc než jen povahu jazykové hříčky. Devětadvacátého listopadu 1948 si tehdy sedmnáctiletý student do deníku zaznamená tragikomedii soudružských prověrek, které budou brzy znamenat trest za zradu pro jeho rodiče.
Národní socialisté se chovají slušně, lidovci mluví zbytečně mnoho a komunisté chtějí být ostří stejně jako jejich sovětské vzory, zapíše si mladičký Zábrana zprávy z domova, kde se budou ruštinu časem učit školáci se schizofrenním pocitem, že jde o jazyk nejlepších přátel a zároveň okupantů. Je podzim, tři roky po válce, stahují se mračna, ale rodiče jsou ještě na svobodě a mladičký Zábrana si do deníku poznamená: „Měl jsem se večer učit, ale četl jsem Dostojevského.“
