Podle mě to vyžaduje velkou drzost postavit turistický ruch na filmové postavě, o které se v daném filmu jen mluví a nikdo ji nikdy neviděl. Humpolci to vyšlo. Hliník se odstěhoval právě tam a jeho jméno několikrát padne ve filmu „Marečku, podejte mi pero“.
Hliník je postavou jednak notoricky známou a navíc Češi mají v sobě cimrmanovskou hravost. Takže dnes už můžete kousek od humpoleckého náměstí vidět velký balvan s pamětní deskou, kterou humpolečtí věnovali svému „nejslavnějšímu přistěhovalci“. Vedle balvanu zve k návštěvě asi nejkrásnější humpolecká kavárna v moderní dřevostavbě. Za ním je ještě „Hujerova švestička“ a ve městě je v budově kina muzeum „Hliníkárium“ s předměty připomínajícími slavný film.
Když jsme tam poprvé byli, Humpolec se ukázal být magickým městem i z jiných důvodů. Vyzvedli jsme si v infocentru klíč od židovského hřbitova, který do něj ovšem nepasoval, jenže jako zázrakem jel kolem zrovna na kole jeho správce, který nám ho otevřel. Ve zdejším školním statku chovaly lamy, což také není úplně původní druh z Vysočiny.
    
21 fotografií
|
U humpoleckého hotelu U Jiřího jsem zase narazil na pomníček dalšího velikána, který si s Hliníkem nezadá, ale na rozdíl od něj skutečně žil. Je to Ivan Magor Jirous, který se v Humpolci narodil.
A u baru v přilehlé hospodě pak stál štamgast, který vyprávěl, že Magora skutečně znal. Možná, kdybych mu zaplatil panáka, tak by vyprávěl, že potkal i toho Hliníka.
Hlavní město recese
Při druhé návštěvě jsem nevynechal Hliníkárium, což je muzeum v místním kině a jde se tam téměř „tajným vchodem“ mezi policemi infocentra, které také sídlí ve stejné budově.
Vedle Hliníkova kamene nechybí ani „Hujerova švestička“, která připomíná dalšího hrdinu filmu Marečku, podejte mi pero.
Samozřejmě mě zajímalo, jaké exponáty budou v muzeu této poněkud mlhavé postavy. Předsálí kina působí trochu jako naaranžovaná školní třída. Na stěně visí fotky a v albu na stole jsem listoval a četl si pohlednice, které lidé posílají Hliníkovi z celého světa, protože ono už stačí napsat „Hliník, Humpolec“. Dozvěděl jsem se tam, že recesisté z Českého Krumlova přišli s odvážnou teorií, že do Humpolce se Hliník odstěhoval právě odtamtud.
Já bych spíš tipoval, že se tam mohl odstěhovat ze Žiaru nad Hronom, kde se hliník až do letoška tradičně vyráběl.
A v Hliníkáriu běží jako smyčka odhalování Hliníkova pomníku v humpoleckých exteriérech, při kterém Zdeněk Svěrák svým nezaměnitelným hlasem potvrzuje to, co je každému jasné: „My o tom Hliníkovi vlastně nic nevíme.“
Bernardův komín
Nejzajímavější na tom celém je, že tradice se může zrodit i z něčeho, co trvá „pouhých“ třicet let. To je případ pivovaru Bernard, který otevřel letos v červnu návštěvnické centrum a rozhlednu na komíně. Třicítku slavil už loni, ale oslavy posunul koronavirus.
Opravený areál pivovaru Bernard se nalézá v samém centru Humpolce, pár desítek metrů od náměstí.
Vždycky si vzpomenu na výstup na komín paní Vašáryové ve filmu Postřižiny. V Humpolci může svoje „Postřižiny“ zažít každý, protože na rozhlednu na komíně se dá dojít po pohodlném schodišti.
Závrať tlumí drátěné pletivo, které schodiště i ochoz obepíná. Výška je 33 metrů a vidět je na obzoru třeba na hrad Lipnici nebo na zříceninu Orlík. Panely s lokalitami na obzoru obsahují ale i některé „vtípky“, jako „Guinness 1 552 km“ nebo „Plzeňský Prazdroj 144 km“, takže je možné pozdravit i konkurenci.
Komín je otevřený i mimo sezonu. „Pokud bude dobré počasí, tak bude rozhledna otevřena trvale. Až v případě nepřízně počasí budeme rozhlednu individuálně zavírat,“ uvádí mluvčí pivovaru Bernard Radek Tulis.
Pivovarská restaurace v areálu Bernardu s výhledem na město
V návštěvnickém centru je k vidění malý modýlek pivovaru, ale také dvacetiminutový film v kinosále. Zakladatel Stanislav Bernard se tam přiznává, jak pivovar vydražila v devadesátkách trojice podnikatelů včetně jeho za 45 milionů korun, takže byl vzhledem k té ruině poněkud předražený. S humorem také popisuje, jak novopečení vlastníci seděli tři večery a vymýšleli název, až třetí večer někdo plácl, že by se to mohlo jmenovat Bernard. Film končí symbolicky výstupem Stanislava Bernarda na novou rozhlednu, kde si se sládkem dávají „lahváče“.
Když jsem se chystal do Humpolce, kolega mě vyprovázel s tím, že se mi tam třeba podaří i Hliníka potkat a vyfotit. To se bohužel nepodařilo, ale pivo Bernard v pivovarské restauraci bylo plnohodnotnou náhradou.
Pozor, rozhledna je zavřená v neděli a o svátcích a v sobotu má pouze do 13 hodin.
Existují v Česku dvě stejná města? Víte, kde se nachází nejužší česká ulička a jak souvisejí sochy u pražského metra s názvy stanic? Seriál Český výletník Jakuba Pokorného vám ukáže, že poznávání krajiny může být vzrušující hrou…
