Nejslavnější fiktivní postavou Česka je bezesporu Jára Cimrman. Ale hned po něm je to Hliník. K jeho slávě přispěl film ‚Marečku podejte mi pero‘.
Pslechněte si podcast Radio Prague Internatinal: https://cesky.radio.cz/fiktivni-hlinik-proslavil-humpolec-ma-tu-muzeum-a-roste-tu-i-hujerova-svesticka-8766765
Profesor se při prezentaci ptá, kde je Hliník? A dostane se mu pravidelné odpovědi: Hliník se odstěhoval do Humpolce. Stejně slavní jsou ve filmu i Hujerovi. Na prospěch svého příbuzného se jich přišlo zeptat asi patnáct. A od profesora v podání Josefa Abrháma tu zazní věta: Kde končí Hujerovi?
Hliník v Humpolci nežije
A stejně jako se proslavil Hliník, proslavil se i Humpolec, kde vzniklo HLINÍKárium, které představila ředitelka Infocentra Marcela Kubíčková.
„Hliník má svoji pamětní desku na žulovém kameni. Je v parku Stromovka a na ní nápis: Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi vděční spoluobčané. Ke kameni se začali sjíždět turisté i místní, vyfotili se, nebo poslali nějaký pozdrav, že tam byli a že to je hrozně fajn. Nechávali mu na kameni různé dárky. Říkala jsem si, že by byla škoda, aby se tam ty dárky rozpadly se, tak jsem je postupně sbírala a když se tady uvolnil prostor, tak nás napadlo, že v té hliníkománii postoupíme ještě o krůček dál a uděláme tady recesistické muzeum. Samozřejmě jsme si k tomu pozvali i oba scénáristy, pana Smoljaka a pana Svěráka a ve spolupráci s nimi vymysleli, jak bude muzeum vypadat. Je rozdělené do pomyslných tří částí. Tato část, kde právě sedíme, je věnovaná filmu Marečku, podejte mi pero. Uvidíte tady ukázky z filmu, různé rekvizity z filmu. Druhá část je věnovaná odhalení pamětní desky Hliníkovi a třetí část, ta je asi nejzábavnější, je věnovaná tomu, jak lidé reagují na fakt, že se Hliník odstěhoval do Humpolce.“
Ano ‚Hliník se odstěhoval do Humpolce‘. Známá věta z filmu Marečku, podejte mi pero. Najdeme v Humpolci člověka jménem Hliník?
„V Humpolci neexistuje člověk s příjmením Hliník a neexistuje tady ani Aluminiová ulice, kterou jsme si vymysleli. Nicméně, když jsme otevírali toto HLINÍKárium, recesistické muzeum věnované našemu nejslavnějšímu přistěhovalci, tak jsme udělali akci, kterou jsme dali do všech médií: Pošlete pohled Hliníkovi. Vymysleli jsme si adresu občan Hliník, Aluminiová ulice, Humpolec. A věřte nebo nevěřte, ačkoliv ani člověk s příjmením Hliník, ani Aluminiová ulice v Humpolci není, přesto všechny pohledy přišly právě k nám.“
Kolik jich bylo?
„My jsme si říkali, že by bylo fajn, kdyby těch pohledů byla třeba stovka. Lidé na to měli čas přes prázdniny, protože v září jsme otevírali HLINÍKárium a byli jsme velmi příjemně překvapeni, protože těch pohledů přišlo téměř 800 a přišly nejenom z Česka, ale úplně z celého světa. Máme tady pohledy třeba z Nepálu, z Kyrgyztánu, Uzbekistánu, samozřejmě z Ameriky, z Madagaskaru, ale také z Kojčic, to je tady u Pelhřimova. (Tady bydlel filmový skladník Plha).“
Jak se o akci lidé v zahraničí dozvěděli? Byli to krajané nebo tam běžel film?
„Byli to Češi, kteří byli o prázdninách zrovna na dovolených a tato výzva je oslavila například v novinách, na internetu nebo v rozhlasu, tak nelenili, koupili pohled a posílali pozdravy Hliníkovi. Byly tam i různé vtipné hlášky. Třeba z elektrárny Dukovany přišel pohled, že pozdravují Hliníka, gratulují mu k otevření muzea a posílají mu fakturu za 30 let černého odběru elektřiny. A podobné vtípky.“
Když tady Hliník nežije, pátrali jste třeba po občanech jménem Hliník z Česku?
„Zkoušela jsem to. Myslím, že jsem našla asi dvě nebo tři osoby, které mají příjmení Hliník, ale daleko více je Hujerů. Hujerovi k vám dokonce i přijeli. Bylo jich asi osm nebo 10. Všichni měli trička s nápisem Hujerovi a přijeli se podívat na Hliníkárium.“
Takže to vypadalo skoro jako ve filmu, kde zazní věta: Kde končí Hujerovi?
„Ano, přesně tak.“
Vy jste zde také sázeli švestičku u Hujerovy zahrádky, které ve filmu přinesl profesorovi?
„Ano. Máme ji zasazenu v parku. Bylo to 1. dubna 2014. Je u toho nápis: Zde je přesazena švestička z Hujerovi zahrádky jenom pro vás.“
Jak švestička vypadá dnes?
„Už rodí. Je to pěkný stromek. Už je možné si tam utrhnout i nějakou švestičku.“
Jezdí sem někdy na besedu protagonisté filmu Marečku, podejte mi pero?
„Hned vedle HLINÍKária máme divadelní scénu, kde pravidelně hraje Divadlo Járy Cimrmana. Přijíždí buďto pan Svěrák, dřív jezdil i pan Smoljak. Pan Svěrák se sem jde vždycky podívat, co je tady nového, a popovídáme si. Byla tady řada herců. Můžeme popojít k tabuli. Tím, že tu máme divadelní scénu, tak já sem vždycky dovedla ty herce, aby se nám tady podepsali. Máme tady třeba Václava Neckáře, támhle je Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Jan Kašpar, prakticky celé Divadlo Járy Cimrmana. Je tu i podpis pana Uhlíře, Josefa Zímy, Martiny Hudečkové, je tu spousta herců a zpěváků, kteří tady vystupovali.“
A tady vidím cihlu. Nikoliv zlatou, ale z hliníku.
„To už jsme v té části, která je věnovaná tomu, jak lidé reagují na fakt, že se Hliník odstěhoval do Humpolce. A tady vidíte, že se jakýsi pan Kotek z Humpolecka rozhodl velmi prozíravě na základě věty: ‚Budoucnost patří aluminiu‘, veškeré své jmění přetavit do hliníku. Máte možnost si to potěžkat a odhadnout váhu.“
Není to přilepené?
„Ne, opravdu ne. Můžete to potěžkat. Jednou rukou to nezvednete, ale nebudeme váhu prozrazovat. Další zajímavostí je, že když jsme otevřeli HLINÍKárium, tak se ozvalo malinké městečko Hora Svaté Kateřiny. Chopili se toho, že se Hliník narodil u nich, a že našli jeho „zaručeně pravý křestní a rodný list“ a poté mu odhalili u nich v Hoře Svaté Kateřiny kámen s pamětní deskou s nápisem: Bezvýznamnému rodákovi proslavenému přestěhování do Humpolce. Několik let potom konáli spanilé jízdy v jídelním a nápojovém voze do Humpolce. Je to důkaz o tom, že český národ se pořád umí a chce bavit, a to je fajn.“
