Spor, který se rozhořel okolo zákona o státní službě po zveřejnění hodnotící zprávy Evropské komise, není jen povrchním konfliktem o potřebě či nepotřebě jednoho zákona.
Je naprosto zásadním střetem o povahu naší demokracie a o to, zda máme být skutečně v roce 2004 mezi těmi, kteří budou přijati do Evropské unie.
Zrekapitulujme si, co se stalo. Jinak celkově pozitivní hodnotící zpráva kritizuje Českou republiku za to, že se jí jako jediné kandidátské zemi zatím nepodařilo přijmout zákon o státní službě. Tedy zákon, který by umožnil postupný vznik systému profesionální, výkonné státní správy, která by byla dostatečně odstíněna od politických vlivů. Zatímco politici vládní ČSSD i čtyřkoalice, jakož i prezident, tuto výtku unie na naši adresu akceptovali jako oprávněnou, předseda ODS Václav Klaus řekl, že nechápe, proč unie zdůrazňuje právě tento zákon: „Myslím, že je to naprosté neporozumění naší situaci“.
Ve skutečnosti je to přesně naopak. Jestli zde někdo něčemu nerozumí, nebo spíše záměrně nechce rozumět, je to Václav Klaus. Dobře totiž ví, že EU sleduje progres kandidátských zemí ve čtyřech základních oblastech: fungování politické demokracie, vytvoření tržního hospodářství, harmonizace zákonů členských zemí se zákonodárstvím unie, a schopnost skutečně implementovat přijaté zákony i různé programy unie. Pokud má být ta která země schopna účinně implementovat zákony a programy, musí být systém její státní správy nejenom profesionální a výkonný, ale též osvobozen od politických tlaků. Lapidárně to shrnul velvyslanec EU v Praze Ramiro Cibrian, když řekl, že „Brusel pro spolupráci s Prahou potřebuje kompetentní úředníky a dobře připravené projekty, aby je EU mohla financovat“.
Velvyslanec EU nám mezi řádky sdělil důležité poselství. Říká v podstatě, že unie si nemůže dovolit financovat rozsáhlou infrastrukturální modernizaci a další projekty v těch zemích, v nichž hrozí nebezpečí, že její prostředky budou buď prohospodařeny kvůli neprofesionalitě státní správy, nebo zmizí v černých děrách korupce kvůli tomu, že státní správa nebude dostatečně odolná vůči politickým tlakům. Nad těmito konkrétními hrozbami se pak vznáší ještě větší nebezpečí – totiž, že většina zákonů, které jsme přijali v rámci harmonizace, nám bude nanic, pokud nebudeme mít kvalitní státní správu schopnou uvést takové zákony do praktického života. Země bez kvalitní státní správy je nebezpečnou přítěží pro společný prostor, v němž panuje volný pohyb kapitálu, služeb a lidí.
Když Václav Klaus tvrdí, že EU nerozumí naší situaci, pokud po nás požaduje zákon o státní službě, prozrazuje nechtěně několik věcí. Za prvé vlastně nepřímo říká, že nechce, abychom se v roce 2004 stali členským státem unie. Z výše řečeného je totiž jasné, že unie nemůže přijmout za člena zemi, která nebude skutečně schopna implementovat zákony a programy unie. Za druhé nám Klaus sděluje, že preferuje současný stav, v němž státní správa je nejenom vnímána jako jeden z hlavních zdrojů korupce u nás, ale je též politicky ovlivnitelná.
Jinými slovy: Klaus chce zcela zjevně udržet takový systém státní správy, který mohou politici nadále ovládat, nebo s ním manipulovat. Proč chce ODS, která má v úmyslu být za každou cenu v příští vládě, stávající systém politicky poddajné a korupcí prosáklé státní správy udržet, se lze jenom domýšlet. Čtyřkoalice, která námitky unie rozumně uznala, by měla ve svém vlastním zájmu i v zájmu reálných vyhlídek této země na členství v EU, udělat vše proto, aby pomohla vládě schválit zákon o státní službě ještě před volbami. Pokud se někteří politici čtyřkoalice obávají, že by schválení návrhu zákona, který Parlamentu předložila vláda, mohlo „zabetonovat“ současné poměry ve státní správě, měli by vysvětlit, proč si myslí, že situace bude lepší, řekněme za rok. Plánuje snad čtyřkoalice další nesmyslnou vlnu čistek ve státní správě v případě, že by vyhrála volby? Jedinou smysluplnou cestou je zlepšovat s pomocí co nejdříve přijatého, správně nastaveného zákona profesionalitu a kvalitu personálního složení státní správy. Pokud jde o znění zákona, sociální demokraté už koneckonců souhlasili s některými rozumnými kompromisy.
Autor je politolog
Článek byl poprvé zveřejněn v Hospodářských novinách 19.11.
