V červenci 2010 vyjde kniha povídek z protektorátního Humpolecka. Knihu s názvem „Povídky ze stínu války“ napsal humpolecký rodák Karel Suchý a bude ke koupi mj. také v infocentru Humpolec.
(Úryvek z povídky „Šestkař Nedomela“ z připravované knížky „Povídky ze stínu války“
humpoleckého rodáka ing. Karla Suchého. Vyjde letos a v šestnácti povídkách
přiblíží mladšímu čtenáři prostřednictvím autentických zážitků malého chlapce srovnání s dnešní dobou, až bizarní svět Protektorátu Čechy a Morava; pamětníkům pak určitě
oživí staré vzpomínky…)
Za týden poté, co jsem ležel na zádech v trávě u jámoviště ve svahu Havlova kopce nad
Humpolcem lidově zvaném Havlák, na místě, které bývalo kdysi dávno ve středověku
zlatodolem a leželo asi 10 metrů nad vozovkou dálnice D1, jež tudy dnes vede, a užasle
pozoroval a poslouchal ten neobyčejný úkaz na azurové letní obloze, jsem se chystal jít
poprvé do školy.
Následujícího dne zrána měl odchod z domova tradiční průběh: Vyšňořený v bílé
košilce, sáčku a krátkých kalhotách na kšandách – slušivém oblečku, který maminka
„vykouzlila“ z jedné své „obrácené“ starší dlouhé sukně (obracet šatstvo byla za války velmi
populární krejčovská technika, kdy se z rubu starého, již obnošeného oděvu učinil líc
nějakého jiného oděvu, obvykle menšího) – vše maminkou pečlivě vyžehlené, v botách
maminkou upletené bílé ponožtičky a s koženou školní taškou zavěšenou na zádech jsem
poněkud netrpělivě pózoval před fotoaparátem. Tato chvíle rodinné idylky měla jen jednu
malou „režijní“ chybu – na fotkách zblízka bylo znát, že mám na špičkách prošoupané
boty… Zejména maminku to velice mrzelo, ale nedalo se tenkrát nic dělat – jiné nebyly.
„Ještě štěstí, že ani jedna z nich nemá žraloka,“ utěšovala se…
Když focení ustalo, vykročil jsem do školy. Cestu jsem dobře znal, a tak mne rodiče
vyprovodili jen kousek.
V tašce jsem si nesl Poupata – tu krásnou učebnici pro prvňáčky s mnoha barevnými
Alšovými obrázky, na nichž byly často i celé výjevy ze života dětí, například jak pasáci pekou
na podzim brambory, anebo třeba jak skáče pes přes oves, ale ještě i mnoho jiných
zajímavých…
Všiml jsme si také, že v té knížce jsou namalovány samé krásně baculaté děti (i na
obálce byly!), skoro stejné, jako andělíčci v kostele na zdi. To mi bylo divné. Kolem sebe
jsem žádné takové v té době neviděl. Obzvláště ke konci války měl každý ruce a nohy jako
hůlky a kolena jako bambulky – já také. Musel jsem o tom dost přemýšlet… (Doma mně to
vysvětlili: „To je tím, že je pořád válka! Až bude po válce, bude brzy všeho dost a nikdo
nebude hubený.“… Trvalo to ale po válce ještě hezkých pár let, než jsme měli ve třídě
prvního tlouštíka…)
Dále jsem si v tašce nesl malou černou tabulku v tenkém dřevěném rámečku s křídou a
malou houbičkou na mazání, několik sešitů v blankytně modrých deskách, kterým se říkalo
písanky a které měly různé řádkování tenkou světlemodrou linkou anebo byly úplně bez
řádků, na počty početník, v šedivých deskách náčrtník na kreslení a dřevěný penál se
zašupovacím víčkem (dostal jsem jej „v předstihu“ i s taškou v zimě k Ježíšku). V penálu byla
dřevěná násadka s perem, tužka, guma na gumování, jedno pero „do rezervy“ (to kdyby se mi
to první „rozskřípalo“, tak abych si je vyměnil za nové) a několik pastelek, abych mohl
kreslit. Také jsem si v té tašce nesl dva krajíčky chleba slepené červenou protektorátní řepnou
marmeládou, zabalené do kousku papíru, které mi pak maminka dávala každý den do tašky,
někdy přidávala i jablíčko. „Nezapomeň to hezky spapat!“ říkávala starostlivě pokaždé, když
mi to dávala – dosti často zbytečně, moc mi to nechutnalo…
Ve škole se mi líbilo. Přivítal nás pan řidicí, který měl slavnostní projev, a také nám
prvňáčkům pečlivě vysvětloval, a pak i názorně na sobě předvedl, jak budeme musit ve škole
zdravit učitele ve třídě (tam to bylo s povstáním) a na chodbě každého pana učitele nebo paní
učitelku, kterého potkáme…
Ten pozdrav jsme potom na školním hřišti ještě všichni hromadně procvičovali.
Vzpomínám si, jak nás paní učitelka každého jednotlivě kontrolovala, jestli držíme svoji
ručku ve správném úhlu, což bylo zřejmě moc důležité… Byl to nacistický pozdrav šikmo
zdviženou pravicí – již jsem jej dobře znal z německých či protektorátních filmových
válečných týdeníků promítaných v biografech, na které jsme tenkrát jako děti s oblibou za
jednu korunu chodívaly.
Naše paní učitelka byla mladá a hezká, s milým úsměvem, který mi trošku připomínal
maminku, takže se mi po ní ve škole tak moc nestýskalo. Měla také delší vlnité zlaté vlasy,
což moje maminka neměla, ale zase mně jimi připomínala jednu princeznu z pohádky… A
také se mi líbilo, že jsme ve třídě samí kluci, neboť mi to připomínalo doby mého
nejrannějšího dětství na dvoře humpolecké radnice, na které jsem stále tak rád vzpomínal – a
to bylo tím, že jsem se stal žákem „Obecné školy chlapecké“ v Humpolci, jak to bylo (a
dodnes je!) ve fasádě budovy školy velkými písmeny napsáno.
Brzy po začátku školní docházky nám paní učitelka vysvětlila, jak budeme ve škole
hodnoceni, čili známkováni, přičemž nám objasnila známkovou stupnici. Byla jiná, než ta
dnešní. Po zřízení protektorátu byl totiž zaveden německý způsob hodnocení žáka, který měl
– na rozdíl od našeho, předchozího i dnešního – šest stupňů. Pro zajímavost, či osvěžení
paměti, se podívejme, jak ta protektorátní klasifikační stupnice ve srovnání s tou dnešní
vypadala:
1 – velmi dobrý dnes: výborný
2 – dobrý chvalitebný
3 – uspokojivý dobrý
4 – dostatečný dostatečný
5 – sotva dostatečný nedostatečný
6 – nedostatečný –
Jak vidno, lišila se nejen v počtu klasifikačních stupňů, ale většinou i v jejich slovním
vyjádření. K dosavadním -ařům a -ářům tak přibyli ještě i „šestkaři“.
Musím se ovšem přiznat, že se mi tenkráte ze všech těch šesti známek nejvíce líbila
právě ta nejhorší – šestka. Byla taková nějak lákavá. Líbila se mi hlavně proto, že byla pěkně
baculatá, a to se tenkrát jen tak nevidělo!…
Docela mě mrzelo, že si ji asi nebudu vůbec „moci dovolit“, protože by to doma určitě
špatně dopadlo – na což jsem byl rodiči jaksi předem důrazně upozorněn. Býval bych byl
nejraději, kdyby ta stupnice platila obráceně. Vždyť ta jednička byla tak nehezky hubená,
nejhubenější ze všech číslic! A hubené bylo v posledním roce války díky celostátní „přídělové
dietě“ kde co a také kde kdo. Ale nedalo se s tím nic dělat a mně nezbylo, než Nedomelovi ty
jeho šestky potajmu trochu závidět…
Šestkař Nedomela byl totiž můj spolužák, o kterém někteří zlí jazykové ve třídě říkali
kvůli těm šestkám, že je to „třídní blb“. On totiž dostával ty šestky dosti často. Byl na ně
dokonce přímo odborník. Například jsme dostali za úkol nakreslit svou maminku.
Nedomelovi se podařilo nakreslit maminku tak škaredou, že z toho paní učitelka byla úplně
v šoku…
„Proč jsi nakreslil svou maminku tak hrozně ošklivou? Vždyť máš přeci maminku
hezkou!“ ptala se ho a zároveň mu i domlouvala paní učitelka.
Nedomela klopil zrak a mlčel.
„No tak pověz! Proč má na tom tvém obrázku čtyři ruce, tři nohy a dvě hlavy?“
„Protože se mi ty první dvě ruce tolik nepovedly, a ta jedna noha a hlava taky ne,“
odpověděl nakonec tiše…
Nedomela byl zřejmě rozený modernista. A musel mít už v tom ranném věku bujně
vyvinutou fantazii, protože nakreslit třeba koně s hlavou „vpředu i vzadu“ u něj nebyl vůbec
žádný problém… To skutečně nesvedl z celé třídy nikdo jiný, než jedině on. Nad některými
jeho kreslířskými výtvory by býval nepochybně musel blednout závistí i sám velký Picasso…
Paní učitelka bledla též, ale u ní to bylo spíše tím, že byla na omdlení…
(konec úryvku)
(Zdroj: http://www.infohumpolec.cz/ )
